Učitel ekonomie proti šéfovi CzechInvestu
Události ohledně nejisté budoucnosti firmy LG Philips v Hranicích na Moravě ukazují, že ani vládou tolik opěvovaný systém českých investičních pobídek není bez rizik. I vládní agentury v čele s CzechInvestem se mohou splést a vsadit na špatného koně. Místo aby firma vydělávala a „dodávala“ zaměstnanost, kterou se lze před volbami pochlubit, neprodává a krachuje. Vyčítat ale vládě omylnost je poměrně laciné. Samozřejmě, že se úředníci v čele s ministrem čas od času mýlí! Vševědoucnost nepatří mezi lidské vlastnosti a i ministr je stále ještě člověk, bylo by ale dobré přiznat v pravý čas chybu.
Sleva není zadarmo
Problém je v prvé řadě ten, že si úředník hraje na podnikatele – riskuje prostředky z veřejných rozpočtů. A jak známo, při utrácení cizích peněz je člověk mnohem méně opatrný než při utrácení peněz svých.
Kritika systému investičních pobídek je však mnohem hlubší, neboť pobídky mohou být škodlivé i tehdy, když firma nekrachuje a vše se zdá v nejlepším pořádku. Vždy je totiž klíčové, kolik „nalákání“ investic stojí, a nikoli jejich pouhá přítomnost v Česku. Pro lepší pochopení poslouží malá analogie. Představme si, že člověk stojí před volbou koupit si mercedes. Kdyby takový kvalitní vůz měl, mohl by se těšit z mnoha výhod: prostorného interiéru, požitku z jízdy, bezpečnostních prvků. Jak skvělé! Pro člověka ale nejsou důležité nějaké izolované přínosy, ale pouze přínosy poměřované jejich náklady. Takže za milion by si takový vůz možná koupil, ale za pět milionů nikoli. Za takové peníze by se jednalo o plýtvání, protože by se člověk musel vzdát mnoha věcí, jež mu přinášejí užitek, a přišel by o víc, než získal.
Problematičnost pobídek jako takových vyplývá ze skutečnosti, že o „nalákání“ firem se snaží řada států najednou. Příchod investorů představuje mimo jiné reklamu, která se politikům hodí. Budou se proto přeplácet, dokud bude o co „hrát“. Je to stejné, jako kdyby se vlády přetahovaly o to, kde bude jezdit zmiňovaný milionový mercedes. Jestli v Čechách, na Slovensku nebo v Maďarsku. Slovenská vláda by nabídla řekněme 500 tisíc, maďarská 700 tisíc a česká by triumfovala s nabídkou milionu. Tím by sice mercedes „vyhrála“ a on své služby poskytoval v Čechách, ale vzhledem k vynaložené ceně by byl „čistý přínos“ nula. Konkurence v tzv. dobývání renty vede jednoduše k jejímu vymizení. Výhoda z pobytu firmy v zemi mizí. Vzniká chování typu „nechci slevu zadarmo“, a člověk nakonec za možnost mít něco extra zaplatí plnou cenu.
Ať si škodí
Naneštěstí tady celý problém nekončí. Přínosy a náklady pobídek totiž bohužel nejsou stejně viditelné. Přínosy vidět jsou a lze je dobře politicky využít: továrna stojí, lidé chodí do práce a dostávají mzdy, subdodavatelé mají odbyt. Jaké ekonomické aktivity byly vládou zničeny, když vybírala z veřejných rozpočtů peníze potřebné na pobídky, však už nikdo nevidí. Krachující firmy a živnostníky či tisíce nezaměstnaných už si s pobídkami nikdo nespojuje. To vše se svede na odbytovou krizi, drahou ropu, terorismus, obchodní řetězce, nepovedenou kuponovou privatizaci apod. Jenže přes příchod investorů nezaměstnanost nikterak neklesá. Naopak statisíce lidí jsou kvůli protekční politice vlády bez práce.
Právě kvůli viditelným kladům a neviditelným záporům pobídek existuje mezi politiky a úředníky silné nutkání, aby boj o pobídky pokračoval až do prostoru čisté ztráty. Čeští politici se tak při snaze trumfnout ostatní středoevropské státy nezastaví na milionu v naší analogii s nákupem mercedesu, ale aby jej získali, zaplatí klidně dva miliony nebo pět. Prostě pobídku chtějí, protože její viditelné efekty politicky potřebují, a málo viditelné náklady svého „podnikání“ přenesou na ostatní. Mercedes za pět milionů je ale plýtvání stejně jako předražená investiční pobídka. Místo aby bohatství vytvářela, ničí jej. Vede nás k chudobě. Přispívá k nárůstu nezaměstnanosti. Jednoduše škodí.
Když se tedy ředitel CzechInvestu táže, „co máme dělat, když pobídky využívají všichni ostatní“, nelze než odpovědět: nechat ostatní, ať si škodí.
