Island si vybral nezávislost

Časová prodleva zkresluje naše vnímání cizích zemí. Kdykoliv se zmíním, jak dobře si vede kupříkladu Norsko mimo EU, tucet vychytralých levičáků odvětí: „Takže byste chtěl vládní výdaje na norské úrovni?“ Nuže ano, chtěl bych radši vládní výdaje na norské úrovni (40,2 % HDP), než britské (47,3 %), i když bychom na tom určitě mohli být i ještě líp. Ale čísla zjevně lidi nezajímají – představa Norska jako socialistického státu je pevně zakořeněná v britském povědomí a je těžké ji změnit.
V případě Islandu je vnímání ještě zkreslenější. Před čtyřmi lety si svět vytvořil dojem o státu, který je zmítán bankovní krizí. Islandský sektor finančních služeb podle toho příběhu vytěsnil jako kukačka všechno ostatní z hnízda, takže když přišla úvěrová krize, ekonomika byla v troskách. Island se stal synonymem bankrotu. Skotští unionisté říkají Alexi Salmondovi (skotskému premiérovi, usilujícímu o nezávislost Skotska – pozn. překl.), že z jejich vlasti udělá „druhý Island“. Kritikové londýnského City mluví o Londýnu jako o „Rejkjavíku nad Temží“.
Ve skutečnosti je Island bohatší než 22 nebo 23 (v závislosti na použitém měřítku) z 27 členských států EU. Navíc dál roste. Islandská ekonomika v současnosti roste o 2,5 % ročně, zatímco ekonomika eurozóny se zmenšuje.
Proč si ten zmrzlý kus vulkanické skály vede tak dobře? Ze tří důvodů. Zaprvé, Island byl dostatečně moudrý, aby nechal svoje banky padnout,[1] radši než aby je zachraňoval. Zadruhé, Island nebyl v eurozóně a tak mohl absorbovat část šoku poklesem svého směnného kursu, ne výroby a pracovních míst. Nezaměstnanost je v současnosti jenom na 5,3 procentech a islandská koruna se s vracejícím růstem vzpamatovává. Zatřetí, Islanďané jsou odolní lidé, teprve dvě generace od prostého farmaření a rybolovu pro zabezpečení vlastní rodiny. Když se nedaří, nestěžují si u státu, vyhrnou si rukávy a vrátí se do práce.
Islandské vyhlídky se právě vyjasnily (doslova i obrazně: blíží se část roku, kdy slunce svítí i po jedenácté hodině večerní). Po krátkém levicovém vychýlení se voliči vrátili k tomu, co můžeme nazvat přirozeným řádem. Strana nezávislosti, která vyhrála všechny volby od roku 1929 s výjimkou těch v roce 2009, znovu získala vedoucí postavení ve volbách před dvěma týdny (27. 4.). Zdá se teď jisté, že vytvoří koalici s centristickou, ale euroskeptickou Stranou pokroku. Islanďané se těší na odstranění protipodnikatelských regulací zavedených předešlou koalicí, na výrazné daňové škrty a na stažení té směšné přihlášky k členství v EU.
Jak to, že se Strana nezávislosti vrátila tak rychle po krachu, který nastal za její hlídky? Islanďané mají smysl pro perspektivu. V roce 1991, když Davíð Oddsson započal osmnáctileté období působení Strany nezávislosti v úřadě, byla země na západoevropské poměry stále ještě chudá, inflace stoupala a rozpočet se potýkal s výrazným deficitem. Oddsson drasticky snížil daně a privatizoval státní majetek, čímž vyvolal bezprecedentní hospodářský boom, který byl v roce 2008 následován korekcí. Islanďané vědí velice dobře, že i po této korekci jsou na tom líp, než si jejich otcové dokázali představit. A vědí, komu za to vděčit. Ministr za ministrem ze Strany nezávislosti odstraňovali kameny, aby tráva – houževnaté tundrové trsy – mohla růst.
Strana nezávislosti momentálně hostí pololetní zasedání rady Aliance evropských konzervativců a reformistů (AECR), jehož jsem generálním tajemníkem. Připomínají nám ostatním, jak můžou konzervativci uspět podporou myšlenek trhu. Na rozdíl od většiny evropských středo-pravých stran[2] se Strana nezávislosti vyhýbá korporativismu – a samozřejmě také EU, která ho podporuje.
Je to poselství, které rezonuje i jinde. Včera ráno přijala AECR přihlášky ke členství od třech dalších středopravých stran. Na rozdíl od většiny evropských uskupení potichu rosteme. Lidé slyší na volání po svobodných národech, svobodných lidech a svobodných trzích.
Ó ano, Strana nezávislosti. Samotný název říká všechno, co potřebujete vědět. Nezávislost – sjálfstæðis – je pro Islanďany obrovsky důležitá. Neznamená to pouze žít ve svrchované zemi, znamená to taky být samostatný, vzpřímený, neservilní. Důvodem, proč je přihláška do EU teď prakticky mrtvá, je to, že Islanďané chápou spojitost mezi žitím v nezávislém státě a žitím nezávisle na státu. Doufám, že totéž se dá říct i o mých krajanech.
Daniel Hannan je europoslancem za Konzervativní stranu Velké Británie. Přeložil Matej Pankovčin.