Řecký mnišský stát Athos má stejné zákony již téměř 1000 let, od doby Konstantina IX. Monomacha. Přežil změny režimů, války, i diktaturu. Není jisté, zda přežije Evropskou unii.
Athos je jedním ze tří „prstů“ tvořících řecký poloostrov Chalkidiki. Užívá zvláštního statusu, jelikož je již zhruba 1000 let zvláštním samosprávným územím, na kterém žijí pouze mniši. Na území Athosu se nachází 20 klášterů a v nich přes 2000 mnichů. V Řecku je Athos státem ve státě: vytváří si řadu vlastních pravidel a řecké vlády, ať už za jakéhokoli režimu, vždy toto území respektovaly jako samosprávnou oblast. Jedním z řeckých zákonů, který zaručuje mnichům uchování tradic, je zákon o tom, že na Athos je zapovězen vstup ženám. Aby byl tento zákaz vynutitelný, je vstup ženy na území Athosu řeckou vládou trestán až 12 měsíci vězení. Samozřejmě že omezení na vstup se netýká jen žen – Athos se celkově izoluje před vstupem osob obou pohlaví, avšak povolí-li někomu vstup (z obchodních, diplomatických či jiných důvodů), může to být z náboženských důvodů pouze muž.
Tato praxe se mnoha politikům EU zdá neslučitelná s „rovností“. Jak je možné nepovolovat ženám vstup na řecký poloostrov? Odpověď řecké vlády i mnichů je jediná: nejde zde o politickou diskriminaci, ale o to, že Athos je území náležící ke klášterům, které z definice obývají pouze mniši, pro něž je přítomnost ženy nepřijatelná. Naprosto stejně, jako je pro klášter náležející řádu jeptišek nepřijatelná přítomnost mužů. To, že nejde o ojedinělý klášter s malým pozemkem, ale o soustavu klášterů po celém poloostrově, nehraje roli. Toto se však zejména poslancům Evropského parlamentu (EP) nelíbí a soustavně vyvíjejí na Řecko nátlak, aby tisíciletou tradici v rámci nové „doby rovnosti“ zrušilo.
Ambice evropských politiků
Na výrocích europoslanců lze dobře dokumentovat, jaké ambice vůči celému kontinentu mají. Předně, Řecko má v přístupové smlouvě k EU Athos veden jako území se speciálním statusem. Takový status má Athosu zaručovat uchování tradic a jejich ochranu proti nejrůznějším požadavkům vycházejícím z orgánů EU. Přesto se již koncem 90. let začaly z EP ozývat hlasy varující Řecko, že může skončit u soudu, pokud zákaz vstupu žen nezruší. V lednu 2003 vydal EP rezoluci požadující po Řecku zrušení zákazu a odvolával se při tom na to, že zákaz pochází z roku 1045 a že tím „dnes porušuje univerzálně uznávanou rovnost pohlaví“. Řecko tento požadavek odmítlo. V září 2003 přišly ostřejší výroky. EP vydal „Human Rights Report“, ve kterém opětovně požadoval po Řecku zrušení zákazu a tentokrát Řecko obvinil z porušování mezinárodních konvencí a dokonce i vlastní řecké ústavy. Tímto se tedy europoslanci pokusili z tradiční mnišské samosprávy udělat případ porušování „lidských práv“. Řecko opět odmítlo s odvoláním na zvláštní status Athosu. Od té doby europoslanci, přes opakované soudní pokusy a častá varování adresovaná Řecku, nenašli způsob, jak zemi právně přimět k jakémukoli kroku.
Letos v květnu se však celá záležitost opět dostala do pozornosti institucí EU, jelikož se na Athosu objevily čtyři ženy. Šlo o moldavské imigrantky, které převaděčům zaplatily za převoz do Řecka v nevědomosti, že se vylodí v mnišské samosprávě. Když mniši na Athosu spatřili ženy, zavolali řeckou policii a po vysvětlení neznalosti ze strany Moldavanek jim přečin odpustili. Moldavanky proto nešly před soud a pouze musely mnišský stát opustit. Tento incident vyvolal opět nevoli evropských politiků a úředníků. Další varování a výzvy namířené na Řecko mohou brzy přijít.
Obecný problém veřejných pozemků
Celý případ přesně zapadá do ideologie „práv“ kohokoli na cokoli a nesmyslně pojaté „rovnosti“ nejrůznějších skupin lidí, jež je dnes bohužel tolik typická pro evropské politiky a byrokraty. Jediné, co smysluplně určuje, kdo kde může být a na co má právo, je princip soukromého vlastnictví. Když si skupina žen založí, řekněme, „Klub žen“ a koupí si k tomu celý poloostrov, na který zapoví přístup mužům, máme také bojovat proti nerovnosti? Princip soukromého vlastnictví a vůle majitele je to jediné, co rozhoduje. Na svůj pozemek mohu zakázat přístup komukoli – mužům, ženám, všem lidem světa, europoslancům anebo třeba jen lidem s fialovými vlasy. To je samotný význam slova „soukromý“ – tedy bezpodmínečně suverénní.
To, co komplikuje případ Athosu, je pouze přítomnost řeckého státu v některých oblastech služeb v mnišské samosprávě. Kdyby řecká vláda nevykonávala nad poloostrovem svoji policejní, soudní, měnovou, dopravní a další moc, celá otázka by byla jen a jedině věcí respektu k soukromému vlastnictví mnišských klášterů. Protože však např. silnice na Athosu spravuje a vlastní řecká vláda, nastává logicky otázka, kdo po silnici může jet. Aby řecká vláda respektovala pradávnou tradici a vůli mnichů, zakázala už dávno na těchto a dalších řeckých státních pozemcích na Athosu přítomnost žen. Tím v podstatě „napravuje“ státní vlastnickou přítomnost v mnišské oblasti a kompenzuje mnichům situaci, kdy nemohou vlastnit veškerou plochu poloostrova. Jen toto – tedy státní vlastnictví pozemků – je zdrojem problémů a diskusí o diskriminaci.
Kdyby řecká (a obecně jakákoli jiná) vláda ustoupila z pozice vlastníka pozemků, tento problém by zmizel. Vstup na cizí pozemek by podléhal vůli majitele, ať je to mnich, jeptiška, čtenář tohoto textu anebo kdokoli jiný. Pouze pokud je pozemek státní, vzniká zcela neřešitelný problém „diskriminace“: má mít na státní silnici přístup kdokoli, jak je tomu téměř všude, anebo jen ti, jimž to dovoluje místní tradice, jak je tomu na Athosu? Kde má stát najít hranici spravedlnosti? Její hledání je marné. Smysluplné je jedině soukromé vlastnictví a vůle majitele pozemku, do jehož motivací nikdo nevidí a vidět nemusí.
Varovné pokusy EU
Bez ohledu na teoretickou komplikaci, kterou způsobuje vlastnická přítomnost řeckého státu na Athosu, bylo mnišské území v Řecku všeobecně respektováno po tisíc let. Řekové jej nikdy nepovažovali za urážející či „nemoderní“ a měnit nic nechtěli. Je s podivem, jakou autoritu si osobují evropští politici, když vyvíjejí na Řecko nátlak a říkají, že se tato prastará tradice má najednou změnit v zájmu nového evropského řádu, který pro nás připravili.
Zdravý rozum nám říká, že ať si o Athosu myslíme cokoli, je to místní specifikum a jako ne-Řekové nejsme oprávněni na něm nic měnit. To si však evropští politici nemyslí: oni mají právo mluvit do všeho a na kohokoli a kdekoli uvalovat celoevropské regulace a normy „lidských práv“. Ambicióznost, naprostá nepokora a přesvědčení politiků EU o vlastní vyvolenosti vytvářet nového člověka a nový svět jsou zde vidět v ostrých rysech. Dokud však bude existovat EU se současnými nebo dokonce ještě většími pravomocemi, budou tito lidé mít téměř neomezený prostor realizovat své představy o tom, jak má celý kontinent vypadat a jak máme žít.
