Nebudu asi daleko od pravdy, řeknu-li, že zprávy z parlamentu násmálokdy potěší. Tu se nám něco zatrhne, jindy něco přikáže, aledůsledek to má vždy stejný. Jsme zase o něco chudší. Odkud však stálebrát, začínají přemýšlet i politici? Musí se šetřit! Ptáte se kde akdo? Šetřit budeme s energií a to všichni.
Občané prý nehorázně plýtvají. Slovy předkladatelů nedávno schváleného zákona o hospodaření energií je proto nutné „vyvinout legislativní tlakna to, abychom s energií nakládali naprosto racionálně.“ Je totižvzácná. Podstata takto převratného objevu spočívá v poznání, že kdyžchceme svítit nebo topit, musíme nejdříve něco obětovat. Může to býtnáš volný čas, budeme-li doma po večerech točit klikou u dynama, nebopeníze, získané uspokojováním přání ostatních, půjdeme-li si elektřinunebo teplo koupit na trh. (Omlouvám se teď všem, že jsem podlehlsocialistickému newspeaku a použil slovo trh pro onen státemgarantovaný monopol v naší energetice.) Protože, jak jsme řekli,energie něco „stojí“, pravděpodobně nás ani nenapadne svítit si v době,kdy nejsme doma. Ale pokud by to někdo dělat chtěl, má na to stejnéprávo jako věnovat ušetřené peníze na charitu nebo místo roztáčenídynama luštit křížovky. Já s tím nemusím souhlasit, ale bude-li někdoochoten pracovat i o víkendu (pokud mu to ovšem stát nezakáže), aby simohl ve své nepřítomnosti za takto vydělané peníze osvětlovat svůj dům,nic mi do toho není, o to méně pak politikům. Pokud nebudu já násilímnucen vyrábět jeho elektřinu a on nebude muset luštit křížovky, zdá se,že bude na všech stranách panovat spokojenost.
Je to opravdu pouhé zdání a předchozí úvaha je typickým příklademekonomického redukcionismu a neúcty k přírodě, hřmí naši předníintelektuálové. Normální člověk na rozdíl od nich neví, co je pro nějdobré, a i kdyby, tak jeho sobecké zájmy usměrňuje tržní proces nakoneck výsledku, který nikdo nechtěl a který je proto nutné napravit.
Notorickým příkladem nutné nápravy trhu jsou tzv. negativníexternality. Ceny prý nezohledňují veškeré společenské náklady, a protoje třeba zásah státu. Je pravdou, že pokud vám vedle vašeho domupostaví státem ustanovený monopol elektrárnu spalující státem dotovanéhnědé uhlí a vám následkem toho na zahrádce zhyne vše, co vám tam předtím rostlo, nesete náklady, které onen výrobce nehradí. Poškozeni jstetím ale vy a nikoli jakási imaginární společnost. Co s tím? Řešenímsamozřejmě nemůže být násilné donucení všech spoluobčanů přestatvyužívat elektřinu či teplo. Pak by sice nebyly potřeba žádnéelektrárny a problém by se vyřešil, ale stejná logika by nás vedla kzákazu výroby nejen energie, ale naprosto všeho. Klíč je naopak třebahledat v důsledné ochraně vlastnických práv. Že to dnes nefunguje,nelze popřít a je to skutečným problémem, který nevyhnutelně plyne zexistence státního monopolu v oblasti ochrany těchto práv.
V podobném duchu se nese i druhý imperativ samozvaných spasitelů – musíse omezit spotřeba neobnovitelných zdrojů a zvýšit podíl zdrojůobnovitelných. Cílem společnosti musí být trvale udržitelný rozvoj.Jinak řečeno, je třeba omezit současnou spotřebu kvůli domnělým ziskůmv budoucnosti. Je zvláštní, že tyto zisky nevidí podnikatelé, nýbržpouze někteří intelektuálové a politici. Oni totiž asi, na rozdíl odobčanů vědí, že po nás přijdou další generace a budou také potřebovatsvítit a topit. I kdyby však byla pravda, že lidé nezohledňujíbudoucnost a rodiče nechtějí to nejlepší pro své děti a děti jejichdětí a že politici naopak jako jediní ano, přičemž samozřejmě platípravý opak, stejně by zákony podobné námi zmiňovanému nesplnilyočekávané cíle, tedy zvětšení celkových zásob pro budoucnost. Žádnýzákon totiž nesníží časové preference lidí, rozuměj, nedonutí je, abyomezili současnou spotřebu ve prospěch spotřeby budoucí. Pouzenasměruje investice místo do oblastí, kde by z toho měli lidé největšíužitek tam, kde získají užitek nižší. Při využití stejného množstvívýrobních faktorů budou lidské potřeby uspokojeny méně, řekl by ekonom.Bude se plýtvat, řeknou všichni ostatní.
Cíl zákona, zdá se, zvrátil se nám ve svůj protiklad. Co však bylo možno očekávat, když nás učí šetřit politici?