Často slýcháme, že tropické lesy mizí závratnou rychlostí, přičemž mnozí ekologičtí aktivisté vypouštějí z úst tvrzení typu: bude-li pokračovat likvidace tropických pralesů současným tempem, zmizí zbývající deštné pralesy z povrchu zemského v horizontu příštích 30 let.
S těmito a podobnými alarmistickými výroky kontrastují výsledky, k nimž dospěl Alan Grainger ve studiii „Difficulties in tracking the long-term global trend in tropical forest area“, která byla publikována ve sborníku Národní akademie věd USA (Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA). Hlavním zjištěním této studie je, že tvrzení o úbytku tropických lesů v posledních 40 letech nelze podložit tvrdými daty (viz tiskovou zprávu Graingerovy domovské univerzity zde či zprávu na Oslovi.cz).
Grainger nejprve důkladně prozkoumal data, která publikuje od roku 1980 FAO (United Nations Food and Agriculture Organization). FAO sleduje jak plochu deštných pralesů, tak rozlohu lesů v suchých oblastech tropů. Z těchto údajů vyplývá, že se celková zalesněná plocha v tropech zmenšuje. Tak např. mezi roky 1990 a 2000 se plocha těchto lesů snížila z 1,926 milionu hektarů na 1,799 milionu hektarů (Global Forest Resources Assessment 2000). Nicméně Grainger pokládá tyto údaje za značně nespolehlivé a nejisté. Není bez zajímavosti, že z dat zveřejněných FAO o deset let dříve, týkajících se totožného souboru 90 zemí, vyplývalo, že v letech 1980 až 1990 se plocha těchto lesů zmenšila z 1,910 milionu hektarů na 1,756 milionu hektarů.
Grainger se proto rozhodl ověřit tyto data jiným způsobem a z jiných zdrojů. Soustředil se přitom na oblast tropických deštných pralesů (např. Amazonie, Borneo, Kongo), neboť národní statistiky týkající se lesů v suchých tropech jsou podstatně méně spolehlivé a obsahují více chyb. Využil přitom údaje ze satelitů. Na základě vyhodnocení satelitních snímků dospěl k závěru, že v oblasti vlhkých tropů jako celku ke snižování plochy lesů od počátku sedmdesátých let nedochází. Dle jeho vlastního odhadu (z roku 1983) pokrývaly v roce 1980 deštné lesy 1,081 milionu hektarů. Ze satelitního sledování ovšem vyplývá, že v roce 2000 zalesněná plocha na území stejného souboru 63 států vykazuje 1,181 milionu hektarů. Pokud jsou tyto údaje správné, jednalo by se tedy dokonce o mírný nárůst zalesněné plochy. Sám Grainger přičítá tento domnělý nárůst především lepší a přesnější technologii satelitního snímkování. Nicméně ze skutečnosti, že nelze empiricky potvrdit čistý pokles lesní plochy ve vlhkých tropech, Grainger vyvozuje, že odlesňování v tropických deštných pralesech je kompenzováno ve větší míře, než se dosud předpokládalo, přirozeným znovuzalesňováním. Tak např. nejnovější údaje FAO potvrzují rozrůstání zalesněné plochy ve Vietnamu a v Gambii (od roku 1990).
Poselstvím Graingerovy studie je v prvé řadě skutečnost, že v současnosti nemáme k dispozici dostatečně spolehlivá a přesná data, která by umožnila zachytit trendy v rozloze zalesněné plochy v tropech za posledních 40 let. Grainger proto volá po zřízení „World Forest Observatory“, jež by systematicky sledovala a vyhodnocovala stav světových lesů.
Environmentální Kuznetsova křivka a odlesňování
Řada empirických studií potvrzuje vztah mezi rostoucím bohatstvím či životní úrovní obyvatelstva a rostoucí kvalitou životního prostředí. Mám zde na mysli tzv. Environmentální Kuznetsovu křivku (EKS), jež popisuje souvislost mezi HDP na hlavu a kvalitou životního prostředí (např. emisemi oxidu siřičitého apod.) a má tvar obráceného písmene U. V první části křivky, tedy v části nízkého příjmu na hlavu vede ekonomický růst k většímu znečištění životního prostředí a degradaci přírodních zdrojů. Lidi žijící v relativní chudobě jsou totiž ochotni akceptovat vyšší míru znečištění životního prostředí či exploitace přírody, aby se vymanili z chudoby. Při dosažení určité úrovně příjmu na obyvatele však dochází ke zvratu, kdy další růst bohatství společnosti již jde ruku v ruce se zlepšováním životního prostředí. Od tohoto „bodu zlomu“ roste poptávka obyvatel po kvalitním životním prostředí a méně znečištěné přírodě.
Environmentální Kuznetsova křivka samozřejmě neplatí univerzálně – u všech ukazatelů kvality životního prostředí. Důležité ovšem je, že podle některých studií se zdá, že také u odlesňování a znovuzalesňování lze pozorovat výše uvedený vztah (EKS). Obecný přehled podávají Bruce Yandle, Madhusudan Bhattarai a Maya Vijayaraghavan ve studii „Environmental Kuznets Curves: A Review of Findings, Methods, and Policy Implications“ (odlesňování je předmětem pozornosti na str. 19 – 22).
Určitý trend ke znovuzalesňování zjistila rovněž studie „Returning forests analyzed with the forest identity“ (autoři: Pekka E. Kauppi, Jesse H. Ausubel a spol.), jež byla publikována roku 2006 v Proceedings of the National Academy of Science. Podle této studie 22 z 50 zemí s nejvíce zalesněnou plochou zaznamenává v posledních 15 letech nárůst lesů, přičemž mnohé ostatní státy jsou rovněž na cestě k přechodu od deforestace ke znovuzalesňování. Mezi zmíněnými 50 státy s nejrozsáhlejšími lesy údajně nedochází k úbytku lesů v žádné zemi, jejíž HDP na hlavu převyšoval (v době studie) 4,600 USD.
Ostatně, stejným procesem prošla i Evropa a USA. Jak uvádí Lomborg (Skeptický ekolog, str. 141):
“Od prvopočátků zemědělské výroby člověk mýtil lesy, aby získal více půdy k obdělávání. (…) Evropa přišla o 50 – 70 procent původního lesa. Většina lesů na kontinentě byla vykácená na počátku středověku, aby dodala zemědělskou půdu nebo dřevo na topení.“
Dnes však lesy v Evropě a USA zaujímají stále rostoucí plochu. Je tu ovšem třeba upozornit na jednu důležitou skutečnost, kterou často zdůrazňují ekologové. Ve skutečnosti nezáleží pouze na kvantitě, ale i kvalitě lesa. Z ekologického hlediska (biodiverzita apod.) není kupř. monokulturní smrkový les ani zdaleka rovnocenný přirozenému lesu. Totéž platí o přirozeném znovuzalesňování tropických pralesů – nový les je v porovnání s původním lesem zpravidla biologicky ochuzený.
Jak Brazilská vláda systematicky a cíleně podporovala mýcení Amazonského pralesa
Z předchozího oddílu vyplývá, že až do dosažení jistého stupně rozvoje dané země lze rozumně očekávat, že bude docházet k určitému odlesňování. Vypalování lesů a jejich přeměna na pastviny a pole je zodpovědná za cca 80% plošného úbytku deštných lesů na světě. Mnohé státy ovšem mýcení tropických lesů dlouhodobě a systematicky podporovaly a tím uměle výrazně zvyšovaly tempo odlesňování. Tak tomu bylo např. v Brazílii, kde vláda vytvořila celou síť dotací, daňových zvýhodnění a levných úvěrů a půjček (včetně budování nezbytné infrastruktury typu silnic atd.) s cílem podpořit rozvoj amazonské oblasti. V důsledku této vládní politiky se prudce urychlila přeměna lesní půdy na zemědělskou půdu a pastviny, neboť vláda uměle učinila ziskovým mýcení lesů i tehdy, kdy by se jinak lidem taková činnost nevyplatila. Leží-li tedy lidem na srdci osud tropických lesů, prvním krokem by mělo být odstranění veškerých vládních opatření, které deforestaci usnadňují. Podrobněji viz např.:
- Vera Kinney – „The Amazon: Its Developers, Destroyers and Defenders“
- Robert Repetto (World Resources Institute) – „Forest for the trees? Government policies and the misuse of forest resources“ (1988), zejm. str. 73-81
- Gregory F. Rehmke – „Who is Destroying the Rain Forests“
