Centrální banky mají všude ve světě tržního hospodářství velmi významné až zásadní postavení. Při určité míře zjednodušení se může říci, že v těch nejvyspělejších zemích je postavení centrální banky nejsilnější mezi ostatními institucemi, které mohou ovlivňovat hospodářskou politiku a vývoj ekonomiky. Za jistých okolností mají centrální banky mnohem více prostoru bezprostředně působit na ekonomiku jednotlivých zemí než moc výkonná (vláda) či zákonodárná (parlament). Ne nadarmo se říká, že nejvýznamnějšími osobami v americké ekonomice nejsou prezident či jednotliví ministři, ale šéf Federálního rezervního systému (plní funkci centrální banky v USA) Allan Greenspan.
Postavení ČNB je zatím zcela výjimečné i mezi velmi nezávislými centrálními bankami. Nikde na světě totiž neexistuje obdobná situace jako u nás, kdy členy bankovní rady a guvernéra jmenuje pouze prezident České republiky. Z tohoto pohledu se zdá velmi legitimní, že o složení bankovní rady, respektive o jmenování guvernéra by neměla podle znění nového zákona rozhodovat pouze jedna osoba, ale pravomoc by byla rozložena na více subjektů. Z pohledu navrhovaných změn příslušných zákonů, které zatím prezident republiky odmítl podepsat se jeví odstoupení dosavadního guvernéra ČNB Tošovského jako účelově načasované. Prezidentu Havlovi to umožnilo jmenovat nové členy bankovní rady a guvernéra podle dosavadního znění zákona tak, aby mu do toho nemohl přímo zasahovat nikdo další.
Václav Havel, aby se vyhnul případné kritice ohledně svého počínání při jmenování nových členů bankovní rady a guvernéra centrální banky, přistoupil k pohovorům s některými ekonomy, kteří pracují na pedagogických a vědeckých pracovištích, jednal i s ekonomy, kteří se pohybují v hospodářské praxi. Tyto veskrze formální konzultace, jejichž obsah se patrně široká veřejnost nikdy nedozví, by měly „ospravedlňovat“ prezidenta Havla, že jmenoval nové členy bankovní rady i guvernéra bez toho, aniž by počkal na platnost nových zákonů. Využil tedy svého, s určitou nadsázkou se dá říci byzantského práva „samovládce“, což mu umožňuje dosavadní znění zákonů týkajících se centrální banky. Asi si teď radostně mne ruce a říká si: To jsem je (Zemana a Klause) jednou zase doběhl! Z tohoto pohledu se zdá, že jmenování nových členů bankovní rady a guvernéra je zákulisní hrou prezidenta Havla, pomocí které si chce chystat určité mocenské pozice pro nastartování pokračování další politické kariéry v nové roli po skončení jeho prezidentského mandátu (pokud mu to neznemožní jeho zdravotní stav). Velmi dobře jsou známy jeho sympatie k ekonomům, kteří jsou tvůrci či spolutvůrci Dřevíčské výzvy a kteří dříve či později sami či jejich známí nebo příbuzní působili v rámci sdružení Lípa či finančního uskupení Patria Finance.
Prezident Havel tak v roli absurdního dramatika chce podráždit další představitele politické moci tím, že jmenoval nové členy bankovní rady a nového guvernéra bez předchozích konzultací s předsedou vlády, případně s dalšími členy jeho kabinetu. Tím dává do vínku nově jmenovaným nepříliš dobrou pozici vůči ostatním politickým silám a v budoucnu jim může zbytečně připravit značné množství horkých chvil. Přispívá rozhodující měrou k ještě větší politizaci činnosti centrální banky.
Přitom v odborných kruzích jen málokdo pochybuje o odborné zdatnosti ať už nového guvernéra pana Tůmy či nových členů bankovní rady pana Fraita nebo paní Erbenové. Případné ataky proti těmto osobám ze strany ODS zbrzdí pravděpodobně to, že paní Erbenová dělala poradkyni pánům Klausovi a Pilipovi. Je to již sice delší dobu a vztah zvláště k prvně jmenovanému politikovi asi značně ochladl; přesto je to silná zbraň, kterou v rukou třímá prezident Havel pro případ, že by někdo chtěl jmenování paní Erbenové kritizovat. Může oponovat například tím, že předseda Poslanecké sněmovny by si určitě za poradkyni nevzal někoho, kdo není vysoce profesionální. Pan Frait je znám odborné veřejnosti jako schopný ekonom, o jeho případné politické náklonnosti k některé z politických stran se toho mnoho neví. Obecně se dá konstatovat, že jmenování nového guvernéra a nových členů bankovní rady může přispět k vyšší profesionální úrovni ČNB. Škoda však, že dramatik z Hradu si pro svá divadelní přestavení nehledá jinou než ekonomickou scénu. Někteří politikové by měli mít povinnost číst alespoň třikrát ročně knihu od Ladislava Mňačka „Jak chutná moc“.
