Občané jsou neustále zbavováni svobody rozhodovat o svém majetku.Brilantních úvahy filozofů popisující škodlivost státního dirigismujsou úplně jalové oproti osobní zkušenosti se stavebním řízením.Pomiňme územní plánování, které jednomu znehodnocuje pozemky dalekoúčinněji, než skládka jedovatého odpadu, druhému, informovanějšímu,obratnějšímu v uplácení klíčových osob, vynáší pohádkové zisky. Stejnětak odhlédněme od vlastního stavebního zákona, jež je svojí kluzkostípřímo stvořen k šikanování lidí a měl by být nazýván zákonem propodporu korupce.
Stavební úřady ruku v ruce s památkáři a hysterickými iniciativamiútočícími proti všemu a všem, poroučí, co, kde a jak se má stavět čiopravovat. Pokud ale stát hodlá něco zakazovat, musí do posledníhohaléře kompenzovat důsledky svého rozhodnutí. Nechť samozvaní zachránciarchitektonické čistoty, malých obchodů, „živoucích“ městských center……přispějí na náhradu škody. Samozřejmě se všichni hlásí pouze k“právu“ omezovat spoluobčany, nikoliv k povinnosti něco platit. Přímobaštou nepřátelského přístupu k novotám se stalo v minulosti Brno. Kdyžměla být v bezprostřední blízkosti středu města zastavěna proluka vtzv. Velkém Špalíčku, příslušná firma se místo obecného uznání dočkalaodsouzení. Pod knutou památkářů a agresivního cechu architektů bydodnes zarůstala lebedou a zchátralé domy padaly na hlavy okolojdoucím.Skvost Brna, Dům pánů z Lipé se dočkal pod státním dohledem takovépéče, že byly ještě na začátku roku vidět snad stopy z války. Když novývlastník přišel s návrhem rekonstrukce, objevilo se plno „radilů“,kteří blokovali zastřešení zadního traktu. Oba výše zmíněné případyzapadají do megalomanských představ lokálních bossů, že někdo zamiliardu koupí vyrabovaný, v pustině stojící zámek a potom jej přesněpodle jejich představ zrenovuje. Nejlépe na kongresové centrummezinárodního věhlasu, kam návštěvníci budou přijíždět na kolech nebose slétat jako víly. To aby nedocházelo k znečišťování životníhoprostředí.
Ve Zlíně vedou někteří majitelé Baťových domků malou lokální válku, abymohli vůbec normálně žít. Stavby, které více jak třikrát překročilysvoji životnost, jsou nákladné na vytápění, okna a jiné prvky se zderozpadají. Stát si ale pro svoji vlastní potěchu zřídil z velké částiměsta téměř nedotknutelný historický skanzen. Občane máš smůlu a plaťjako mourovatý. V historii docházelo k opuštění mnoha hradů a zámků,protože ztratily význam pro své majitelé, nebo ti neměli peníze naúdržbu. Dnes je známe jako zříceniny. V Anglii jsou k viděníautoservisy umístěné v bývalých kostelech. Zajímavé stavby taknezanikly, ale našly nové využití. Při pouhém pomyšlení na něcotakového, pokouší naši stavební byrokracii mrákoty.
V menším měřítku zažívá podobné trápení každý stavebník. Shůry mupřikazují, co smí na svém vlastním pozemku postavit, jak změřit radon,které použít cihly. Co je komu do toho? Pokud si někdo zakládá navlastním pojetí krásy, měl by sáhnout do portmonky a penězi přimětsouseda k změně projektu jeho úpířího hradu, třeba, ….. na perníkovouchaloupku.
Počínání stavebních byrokratů bude vždy iracionální, a to z jednohoprostého důvodu. Rozhodují o cizích penězích, čase, životě. na základěčistě subjektivních měřítek, aniž nesou osobní riziko. Mohla by vsoučasných podmínkách, kdy každý referent je etalonem chytrosti a vkusuvůbec vzniknout Eiffelova věž, pyramida v Louvre, vysílač na Ještědunebo obyčejná železnice? Kolik je tedy správný počet hypermarketů?
