Rychlost a důslednost byly podstatnými rysy projektu privatizace naší ekonomiky. V procesu privatizace vláda postupně ztrácela politickou vůli a sílu realizovat privatizaci hospodářství dle původního záměru. Privatizace ztrácela na dynamice a stala se předmětem politických sporů. Praktické zastavení privatizace bylo cenou, kterou bylo nutno zaplatit za zachování křehké vládní koalice. Vzhledem k osudu Klausovy vlády byla tato cena neúměrně vysoká. Proto lze současný stav naší privatizace bez ohledu na její převažující nesporné klady charakterizovat jako privatizaci zvrácenou (účast státem vlastněných institucí v privatizaci), polovičatou (částečně privatizované podniky) a nedokončenou (strategické účasti státu). Racionálním řešením této situace je obnovení procesu privatizace českého hospodářství v původní razanci a důslednosti, ale ve zdokonaleném institucionálním rámci, umožňujícím efektivněji respektovat a vynucovat zákony.
Předpokládám, že k tomuto řešení přistoupí jakákoli silná vláda (ve smyslu jednoznačné většinové podpory parlamentu), ať už vytvořená sociální demokracií či některou z bývalých koaličních stran nebo některým z nových politických subjektů. Největším nebezpečím privatizačního procesu se jeví tzv. křehká vládní koalice, v níž rozdílné zájmy jednotlivých politických stran v řešení konkrétních privatizačních případů zastaví celý privatizační proces.
Zkušenosti a zvládnutí určitých privatizačních technik budou předurčovat další průběh tohoto procesu. Jakákoli podstatná změna bude vyžadovat vysoké náklady spojené jednak s dalším odložením privatizace, dále s vytvořením nového institucionálního popř. i administrativního rámce, následným odhalováním a odstraňováním slabých míst atd. Vedle standardních privatizačních technik zahrnujících veřejnou soutěž a veřejnou dražbu lze očekávat četnější prodej akciových podílů managementu (management buy-out). K realizaci této techniky byla však svolná i vláda Václava Klause. Domnívám se, že případná silná vláda sociální demokracie se nezalekne ani použití kupónové privatizace či její obdoby. Z pochopitelných důvodů ji však nenazve třetí vlnou kupónové privatizace, ale třeba občanskou nebo lidovou privatizací.
K 1.1.1998 vlastnil stát významné kapitálové účasti ve 42 akciových společnostech. Jejich účetní hodnota představovala téměř 280 mld. korun. Pokud se chce nová vláda vyhnout obvyklým nepříjemnostem a skandálům spojeným se správou státního majetku (nízká efektivnost jejich hospodaření a nespokojenost s jejich provozem, sponzorské dary politickým stranám či účast na sponzorských večeřích nebo mohutné odborové stávky), nezbude jí nic jiného než pokračovat v privatizaci.
Pádným argumentem pro občanskou privatizaci může být na jedné straně negativní vývoj určité oblasti naší ekonomiky, na druhé straně nedostatek finančních prostředků v tuzemsku nebo nezájem zahraničních investorů účastnit se na privatizaci zbývajících státních podílů. Jednou z oblastí naší ekonomiky, u níž nám při pohledu do budoucnosti není zrovna do smíchu je penzijní systém. Schodek fondu penzijního pojištění v roce 1997 činil 8 mld. korun. Vzhledem k nepříznivému demografickému vývoji tento schodek nadále poroste a v roce 2002 nastanou velké potíže. Řešením je zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu nebo zvýšení pojistných dávek. První řešení je pro sociální demokracii politicky nepřijatelné, druhé není dlouhodobé, protože zvýší mzdové náklady, sníží konkurenční schopnost naší produkce a zpomalí hospodářský růst.
Občanská privatizace nabízí elegantní řešení pro zásadní reformu penzijního systému, která by spočívala v postupné transformaci dosavadního státního systému založeného na mezigenerační solidaritě na systém založený na větší odpovědnosti jednotlivce k své budoucnosti. Tento návrh má další doprovodné pozitivní důsledky spočívající ve větší odpovědnosti při rozhodování o vlastním životě, především vztahu k práci, ke zdraví a k životního prostředí. Ve světě se tento systém nazývá fondovým.
Technika občanské privatizace by nebyla složitá. Občanům České republiky starším 16 let by byly distribuovány nepřevoditelné opční listy. Občanům by byly distribuovány opční listy o nominální hodnotě 100,- Kč v počtu odstupňovanému podle jejich věku. Tento systém umožňuje využít know-how i instituce kupónové privatizace a částečně respektuje solidární přístup. Občané by tyto opční listy mohli investovat pouze do nově vzniklých penzijních fondů, každý občan pouze do jednoho z nich. Penzijní fondy by byly zakládány podle nového zákona o penzijním pojištění. V představenstvech penzijních fondů by byly osoby schválené Komisí pro cenné papíry, v dozorčí radě zástupci státu a pojištěnců. Vzhledem k počtu obyvatel České republiky by fondy, které v 1. předkole si získaly důvěru méně než 500 tisíc pojištěnců, byly zrušeny. Jejich klienti by si ve 2. předkole mohli vybrat mezi ostatními úspěšnějšími fondy. Penzijní fondy by za obdržené opční listy nakupovaly státní účasti v dosud neprivatizovaných akciových společnostech v aukčních kolech způsobem známým z kupónové privatizace.
Tento návrh má několik podstatných výhod. Penzijní fondy se stanou okamžitě významnými akcionáři v privatizovaných společnostech, kteří budou schopni přispět k efektivní kontrole managementu (governance control). V souladu se zájmy privatizovaných strategických akciových společností budou sledovat dlouhodobé cíle. Výnosy z jejich hospodaření budou postupně zaplňovat rostoucí schodek našeho současného penzijního systému. Postupně bude občanům umožněno svobodně se rozhodnout, kam budou směrovat své platby důchodového pojištění, zda-li do státního či soukromého systému pod přísnou kontrolou vlády a pojištěnců. Kombinovaný penzijní systém by ku prospěchu pojištěnců vytvořil konkurenční prostředí. Domnívám se, že tento způsob privatizace spojuje dlouhodobé zájmy občanů, podniků i státu.
