Který systém lépe umožňuje lidem žít svobodně, jak se rozhodnou?
Někteří historici rádi tvrdí, že socialistické myšlenky pomohly k právům homosexuálů v moderní době. Pletou si však akademickou teorii s realitou.
Jim Downs je historik působící na Connecticut College a Harvardu. Je specialistou na dějiny ras a otroctví a nedávno vydal novou knihu Stand by Me: The Forgotten History of Gay Liberation (Stůj při mně: Zapomenuté dějiny osvobození homosexuálů), v níž se snaží odklonit nedávné dějiny gayů od přílišného zaměření na sex a AIDS.
Downs také publikoval nový článek v digitálním magazínu Aeon, v němž píše: „V průběhu 70. let 20. století LGBT lidé teoretizovali o výhodách socialismu v knihách a pamfletech a kritizovali kapitalismus v rostoucím odvětví novin a dalších publikací“. Dále hovoří o „LGBT skupinách“ a novinách, které „učinily ze socialismu přední předmět politického zájmu hnutí“. Nejvýznamněji argumentuje, že „pokud chcete přiznat zásluhy za osvobození homosexuálů a rovnost manželství, je třeba přiznat zásluhy také socialismu“.
Na tom je špatně několik věcí. Zaprvé je to přehnané tvrzení. Byl jsem u toho v sedmdesátých letech a řekl bych, že socialismus byl docela okrajovou součástí gay komunity nebo dokonce hnutí za práva gayů. Gay aktivisté se rozhodně přikláněli k levici, ale zaměřovali se na prosazování práv homosexuálů prostřednictvím Demokratické strany.
Za druhé, v té době se objevovali i gayové libertariáni, kteří psali v akademickém prostředí, v populárním tisku a orientovali se na Libertariánskou stranu a poukazovali na výhody volného trhu a problémy socialismu.
Zatřetí, použití slova LGBT je anachronické. V sedmdesátých letech se tento termín téměř nepoužíval, pokud vůbec. (V knize ho autor nepoužívá příliš často.)
Ale toto tvrzení je více než přehnané. Je nesprávné. A Downsův vlastní článek nabízí důkazy. Uprostřed svého článku o tom, jak socialismus pronikl do hnutí za práva homosexuálů a vedl k jejich osvobození, si všímá práce historika Johna D’Emilia o tom, jak „kapitalismus umožnil LGBT přestěhovat se do měst a být nezávislý na rodině jako zdroji příjmů. Jakmile kapitalismus vytvořil lidem možnost žít samostatně, nevědomky umožnil LGBT lidem upřednostnit homosexuální touhu jako hnací sílu jejich života“.
Navzdory svým levicovým sklonům viděl D’Emilio svět jasněji než Downs. Všechny pokroky v oblasti lidských práv, které jsme v americké historii zaznamenali – abolicionismus, feminismus, občanská práva, práva homosexuálů – vycházejí z našich zakladatelských myšlenek života, svobody a hledání štěstí. Důraz na individuální mysl v osvícenství, individualistická povaha tržního kapitalismu a požadavek individuálních práv, který inspiroval americkou revoluci, přirozeně vedly lidi k pečlivějšímu přemýšlení o povaze jednotlivce a k postupnému uznání, že důstojnost individuálních práv by měla být rozšířena na všechny lidi.
Tyto intelektuální trendy rychle vedly k feministickým a abolicionistickým náladám. Trvalo déle, než lidé začali brát vážně myšlenku homosexuální aktivity jako věc osobní svobody a než uznali homosexuály jako skupinu lidí s právy. Ale libertariáni a jejich klasicko-liberální předchůdci se k tomu dostali jako první. Od Adama Smithe a Jeremyho Benthama až po Libertariánskou stranu a Cato Institute (kde pracuji) byli libertariáni mezi intelektuály v uplatňování myšlenek individuální svobody homosexuálů napřed.
Kapitalismus je samozřejmě víc než jen idea. Je to soubor společenských institucí, které, jak Downs správně poznamenává, byly pod palbou útoků ze strany homosexuálních socialistů. Ale jak D’Emilio uznával, byl to právě kapitalismus, který ve skutečnosti umožnil jednotlivcům žít autonomně a vzkvétat. Kapitalismus osvobodil lidi od feudalismu a od rodinného hospodářství. Umožnil jim budovat si vlastní život v tržní společnosti s prostorem pro oddělený osobní a profesní život. Poskytl jim svobodu a bohatství, aby mohli žít samostatně.
Kapitalismus vedl k industrializaci, která vedla k urbanizaci, jež nabídla anonymitu města každému, kdo se trápil pod přísnými podmínkami rodiny a vesnice, a také možnost najít lidi, kteří sdílejí jeho zájmy.
Spisovatel Eric Marcus vydal knihu rozhovorů s homosexuálními aktivisty nazvanou Making History. Jeho respondenti ukázali – i když si to sami neuvědomovali –, že právě svoboda opustit domov a bohatství, které to lidem umožňovalo, jim umožňovaly stěhovat se a zvolit si životní styl, který chtěli.
V roce 1982 napsal australský badatel Dennis Altman:
Skutečnou změnou v posledním desetiletí bylo masové politické a kulturní hnutí, díky němuž se homosexuální ženy a muži definovali jako nová menšina. Tento vývoj byl možný pouze v podmínkách moderního konzumního kapitalismu, který přes všechny své nespravedlnosti vytvořil podmínky pro větší svobodu a rozmanitost, než jaké jsou přítomny v jakékoli jiné dosud známé společnosti. Pro nás socialisty to představuje důležité politické dilema, totiž jak chránit ty vlastnosti kapitalismu, které umožňují individuální rozmanitost, a zároveň se zbavit jeho nerovností, vykořisťování, plýtvání a ošklivosti.
Samozřejmě každý, kdo v kapitalistických zemích nachází „nerovnosti, vykořisťování, plýtvání a ošklivost“, pravděpodobně nežil v socialistických zemích. Ale stejně jako D’Emilio i Altman pochopil skutečné institucionální základy moderního života homosexuálů a jejich identity.
Tyto důsledky kapitalismu se neprojevily jen v Evropě a ve Spojených státech. V knize China’s Long March to Freedom (Dlouhý pochod Číny ke svobodě) píše čínsko-americká badatelka Kate Zhou, že když bylo bydlení vlastněno a přidělováno státem, bylo zpravidla přidělováno pouze manželským párům. Jakmile bylo bydlení privatizováno, svobodní lidé a homosexuální páry si mohli bydlení koupit nebo pronajmout. Volnější trh s nemovitostmi vedl také ke vzniku gay barů, což by státní bytové úřady pravděpodobně nepovolily.
Rozhlédněte se po světě a je zřejmé, že země s největší svobodou pro homosexuály jsou země s vysokou mírou ekonomické svobody. Země, které jsou ve skutečnosti socialistické, se ve všech měřeních politické svobody, občanských svobod, osobní svobody a práv LGBT osob umisťují na spodních příčkách.
Některé země, které jsou označovány za „socialistické“, jako například Dánsko, Švédsko a Kanada, samozřejmě ve skutečnosti socialistické nejsou. Mají politické a ekonomické systémy založené na soukromém vlastnictví, volném trhu, liberálních hodnotách a vysoké úrovni daní a transferových plateb – ne zcela libertariánské, ale rozhodně tržní ekonomiky.
To není to, o co usilovali homosexuální socialisté v 70. letech. Chtěli skutečný socialismus, konec tržních vztahů. Země, které takový systém zavedly, od Sovětského svazu přes Tanzanii až po Venezuelu, byly v udržení prosperity i osobní svobody o poznání méně úspěšné než země kapitalistické.
Tito homosexuální intelektuálové hodně mluvili o socialismu, ale žili v kapitalismu. A byla to kapitalistická realita, nikoli socialistické sny, které homosexuály osvobodily.
Článek původně vyšel pod názvem Capitalism, Not Socialism, Led to Gay Rights na webu Cato Institutu. Přeložili DeepL a Martin Pánek.
