Pokud by některá z politických stran hledala volební trhák, je toprávo občanů žít si po svém. Všichni lidé jsou nadáni svobodou, a tonaprosto nezávisle na potvrzení nebo popření tohoto faktu Ústavou azákony. Prostřednictvím většinové volby bývá část této svobodydelegována na stát, resp. politiky. Většina ale nejsou všichni a takpřehlasovaná menšina je donucena naplňovat cíle a záměry jiných lidí(tzv. veřejný zájem), což oprávněně pociťuje jako útok vůči své vlastnísvobodě i majetku. Proto by většinová volba měla být používána veliceuvážlivě. Když budeme konkrétní, někteří z nás jsou např. nucenifinancovat představy ministra Šlinga o dotované železnici, ministraFencla o podporách zemědělství a podřizovat se souvisejícím zákonům, skterými bytostně nesouhlasí. Lze diskutovat o tom, zda sociálněpotřební lidé, podnikatelsky slabé firmy, horníci, hutníci, divadla,kina, sportovní kluby, hrady, zámky ….. mohou dostat peníze. Není alepřípustné, někoho nutit, a to ani většinovou volbou, platit na tytoúčely pokud sám nechce.
Obecně řečeno, žádné rozhodnutí státu nevede k všeobecné spokojenosti,protože vždy jedny zvýhodňuje a druhé poškozuje. Regulace, příkazy aprivilegování, toto znečištění mezilidských vztahů, které etatistépovažují za pilíře blahobytu sociálního státu staví zemědělce(železničáře, hutníky…) proti spotřebitelům, pracující protinepracujícím (dávkařům), seniory proti mladým, souhrnně občany protistátu. A napětí ve společnosti se bude dále stupňovat spolu sneschopností produktivní části obyvatel financovat šílené nápadypolitiků a s rostoucí nesnesitelností státní byrokracie.
Stát, ať již to bylo ve zdravotnictví, školství, dopravě nebo jinde,naprosto zklamal. Kam vstoupil, způsobil pouze chaos, nedostatek,korupci, fronty, dluhy a nekontrolované náklady. Je tedy na časepožadovat od státu svobodu zpět. Existuje několik řešení. Přemístitpodnikání či úspory do ciziny, úplně emigrovat nebo zmenšit roli státuv životě lidí. Poslední varianta, pokud bude vnucována celéspolečnosti, je ale zřejmě odsouzena k volebnímu nezdaru. Jejíminepřáteli jsou všichni, kdo žijí z cizích peněz (dávkaři, „podnikatelé“těžící z dotací, cel a kvót, státní úředníci a politici), ti, co“přemýšlí“ jenom o bulváru a televizních seriálech a nejzavilejší odporlze čekat od zastánců tzv. sociální solidarity.
Dopřejme však každému svobodu pobírat své státní dávky a dotace, ležetna kanapi a číst co měla Britney Spears k snídani nebo kázat o sociálnírovnosti. Ale ostatní musí mít svobodu jiné volby. Nabízí se myšlenka“vícerychlostního státu“, kde by se občané mohli rozhodnout, zdaněkteré služby státu budou kupovat či nikoliv. Jednalo by se o opravdupřímou demokracii, prostou nákladnosti referenda a hlavně beznebezpečí, že většina vnutí menšině svou vůli. Vnitřní emigranti by setedy za snížení daní zřekli reversem všech nebo části „výhod“poskytovaných státem. Např. důchodového či zdravotního zabezpečení,podpor v nezaměstnanosti, sociálních a nemocenských dávek, služebombusmana, dotovaného zemědělství, průmyslu, železnice, kultury,školství, přístupu k vysílání České televize a rozhlasu, pojištěníbankovních vkladů a zájezdů atd. Součástí této koncepce by musel býtopravdu volný vznik konkurenčních institucí, např. soukromýchzákladních, středních a vysokých škol nebo možnost zaplatit si studiumna universitě atd. Za počínání státu vedoucí k vyšším cenám potravin,inflaci, apod., které není omezeno jen na určitou skupinu občanů, byvnitřní emigranti dostávali (v optimálním případě) odškodnění. Věřím,že tento návrh na nikoho neútočí, nepůsobí nikomu újmu a není na úkorsvobody jiných lidí. Vyžaduje od společnosti pouze akceptovat u částisvých členů právo žít v klidu a míru jinak než ostatní.
