Znáte to. Jdete k volbám, vhodíte do urny volební lístek a s úlevou se vracíte domů. Říkáte si, že ta poslední vláda byla tak strašná, že ta nová musí být lepší, i kdyby čert na koze jezdil.
První půlrok vlády jako by vám dával za pravdu. Provaření ministři byli vykroužkováni čerstvými tvářemi, odklizeni do státních podniků nebo do Bruselu, aby nebyli voličům moc na očích. Na ministerstva byli dosazeni noví ministři, často se pyšnící tituly z věhlasných zahraničních univerzit, nová parlamentní strana slibuje nové přístupy a inspiraci ze zemí, kde mají zkušenosti s reformou zdravotní, školskou, daňovou, ekologickou… Všechno vypadá tak pozitivně, až si říkáte, že se třeba opravdu v politice občas najde osvícený reformátor typu Rogera Douglase a že projednou skutečně bude na konci volebního období líp občanům, nejenom ministrům.
Ale než se nadějete, je všechen liberální étos pryč. Vláda najednou posílá do Sněmovny takové návrhy zákonů, že si nejste jisti, zda chce vláda slavit Den daňové svobody na Kalouskovy narozeniny (17. prosince) nebo chce všechny investory vyhnat do Ruska a všechny občany nahnat do vězení.
Parlamenty do roku 2006
Stručný přehled historie českých sněmoven od rozdělení federace ukazuje neblahý trend. První „Klausův“ parlament byl zaměstnán velkými liberalizačními reformami – a i když se bezpochyby najdou věci hodné kritiky, jako je zvyšování minimální mzdy nebo poplatků pro Českou televizi[1] – očima liberála hodnotím léta 1992–1996 jako čisté pozitivum. Druhý Klausův parlament (1996–1998) už byl poznamenán velkou silou Zemanovy ČSSD, slabostí a nejednotností vládní koalice a hospodářským propadem, takže z liberalizační agendy příliš nezbylo, museli jsme si utáhnout opasky, a přesto vláda poprvé hospodařila se schodkem. Druhý Klausův parlament také např. zpoplatnil české dálnice.
Za Zemana sice došlo k privatizacím bank nebo Českého Telecomu, ale nejenže jsme se nedočkali žádných podstatných reforem zastaralých systémů z komunismu (nejhorší jsou v tomto směru zdravotní a důchodový systém, oba plně v režii státu a odsouzené dříve či později k bankrotu) a Česká republika se tak stala slovy Václava Klause „zemí, kde se nevládne“, schodkové hospodaření se stalo něčím, za co už se vláda a parlament ani nestyděly, naopak vychloubaly se tím. Ani nové omezující zákony jako autorský zákon, který nově zdanil občany autorskými poplatky, nebo zákon o ochraně hospodářské soutěže nestačily k tomu, aby se naplnilo proroctví Miroslava Macka o historickém znemožnění sociální demokracie, a tak jsme se ocitli v roce 2002.
Volby v létě tohoto roku jsou zajímavé tím, že na jedné straně se pravicoví reformátoři 90. let po těchto volbách už nikdy nestali sněmovní většinou. Jejich místo postupně zaujali noví marketingoví politici, kteří v podstatě udělají cokoliv, aby se udrželi o týden déle u moci, jak ukážeme níže. A na levici po těchto volbách vystřídala Zemanovu školu – která se zabývala převážně „velkými“ makroekonomickými tématy – nová levicová škola, toužící regulovat všechny ceny a všechny činnosti, které člověk za den podnikne.
Nešťastnou historickou nevyhnutelností pak byl vstup České republiky do EU, jenž znamenal okamžité přijetí celého stávajícího acquis communautaire, tedy unijní legislativy, a budoucí přijetí všech euronesmyslů, které si v Bruselu vymysleli a vymyslí.
Za komického sociálně-demokratického trojpremiérství Špidla-Gross-Paroubek a ministra financí Sobotky, jenž nikdy neslyšel o Lafferově křivce, jsme se tak dočkali pravidelných více než stomiliardových schodků, navyšování daní, zvyšování regulační zátěže, kolkování lihovin, vyvlastnění minoritních akcionářů nebo majitelů pozemků pro účely soukromých firem. Na druhé straně je nutné pochválit tuto sněmovnu, že zrušila základní vojenskou službu.
Nechvalná éra ODS ve vládě
Mnoho předplatitelů Laissez Faire včetně autora tohoto článku si zcela vážně myslelo, že volby roku 2006 na tomto neuspokojivém trendu něco změní. Modrá šance, kterou ODS vypracovala během více než osmi let v opozici, slibovala nejenom navrátit škody spáchané sociální demokracií, ale také rovnou daň a zdravotní a sociální reformu. Během opozičních let se z budoucích ministrů vyklubaly osobnosti, kterým neměl volič důvod nevěřit jejich liberalizační zápal. Premiérem se stal člověk, jenž se v boji proti etatismu všech barev nebál použít ostrá slova. Dokonce i zelená parta vypadala – zřejmě pod vlivem cheerleader efektu[2] – poměrně liberálně a docela přijatelně.
Topolánkova vláda začala slibně. Neustupovala od plánu na zavedení rovné daně, Vlastimil Tlustý v Bruselu vetoval navýšení daně z piva, Tomáš Julínek pracoval na zdravotní reformě. Uplynulo ale pár měsíců a voliči nevěřili vlastním očím. Z ministrů Římana, Langera a Nečase se stali učinění eurohujeři a tvář Modré šance, ministr Tlustý, byl promptně odklizen. Julínkovi se sice podařilo za velkého křiku sociální demokracie zavést regulační poplatek, který ulevil doktorům od řešení marginalit a pacientům výrazně zkrátil dobu čekání v čekárnách, a ODS sice zreformovala daň z příjmu fyzických osob a snížila daň z příjmu právnických osob, avšak o rovné dani nemohlo být ani řeči. O daňovém přiznání na jednu A5 už se raději ani nemluvilo. Modrá šance porodila myš.
To by ještě nebylo tak strašné, kdyby zůstalo u toho. Další zákony, které parlament v letech 2006–2010 schválil, už byly jednoznačně negativní. Škodlivé zelené nesmysly od biopaliv po nařízení REACH prošly jako nůž horkým máslem. Premiér Topolánek už si přestal myslet, že euroústava Lisabonská smlouva je shit (možná myslel, že návrh je šit horkou jehlou?), a brutálním nátlakem ji protlačil parlamentem. Stejně tak prošel antidiskriminační zákon a další a další. O tom, že si parlament nebyl schopen prosadit ani předčasné volby a bojácně uposlechl protiústavní krok Ústavního soudu, snad raději ani nemluvě.
Za tento svůj ostudný čtyřletý výkon ODS sice ztratila téměř polovinu voličů, avšak místo toho, aby pro ni volby znamenaly ránu z milosti, utrpěla tato strana další roky ve vládě. Tentokrát ale s ještě slabším premiérem a s kývajícími poslanci, mezi kterými se už nenašla jediná pravicová osobnost. A podle toho taky vypadal výkon parlamentu po volbách 2010.
Po všech zvýšených daních, zcela zpackané důchodové reformě a sKartách, protiústavním obcházení práva nevypovídat přenesením odpovědnosti na majitele vozidla a panáčkování před Bruselem přišlo hned několik zlatých hřebů tohoto volebního období. Sněmovna vůbec nijak nereagovala na třítýdenní protiústavní alkoholovou prohibici, načež zavedla koncese na alkohol a tím zlikvidovala drobné likérky. Provázala alimenty s řidičáky, zavedla drakonické pokuty za zaměstnávání na tzv. švarcsystém, nechala se nesmyslně okupovat Policií ČR a v téměř balkánském velkolepém finále se vláda nechala odvolat partou policejních plukovníků. Nezapomínejme, že největší vládní strana ODS byla sice unavená předchozím nepovedeným volebním obdobím, ale byla doplněna TOP 09, jejíž program sliboval jakousi stranu mírného liberalismu v mezích zákona, minimálně nízké daně a vyrovnané rozpočty. Avšak realitou bylo, že tato sněmovna a její vláda zaútočila na osobní a ekonomické svobody obyvatel tak jako žádná jiná před nimi.
Tomu přizvukoval naprosto neschopný Senát, který nejenže nezablokoval žádnou z vládních regulací, ale ještě si nechal odebrat svoji prakticky jedinou významnou pravomoc – volbu prezidenta republiky – aniž za to dostal cokoliv výměnou, a navíc s prováděcím zákonem tak děsivým, že legalita celé volby je dodnes zpochybňována. Jinou svoji pravomoc pak Senát využil k tomu, že sepsal slovy právníka a publicisty Tomáše Peciny „už od pohledu největší blábol sepsaný od vynálezu klínového písma“, tedy obžalobu prezidenta republiky z vlastizrady týden před koncem jeho mandátu.
O stavu současné sněmovny, jemuž vládne komunistický oligarcha a dotační magnát, který nezná ústavu a jednací řád ani v hrubých obrysech, snad ani netřeba se rozepisovat. Některé útoky na naši svobodu už prošly, jiné (zákaz kouření v restauracích, elektronická evidence tržeb, zákaz prodeje o svátcích) se chystají.
V praxi to funguje, ale co na to teorie?
Historie českých parlamentů ukazuje, že nezávisle na tom, jaká strana je u moci, svoboda občanů se ztrácí a pravomoci úředníků rostou. Jak si to ale můžeme vysvětlit?
S výjimkou Klausových let, kdy jasným imperativem byla liberalizace a privatizace, vychází regulační zápal ze samotné podstaty práce parlamentu a ministerských úředníků. Poslanci musí přijímat nové zákony, jinak je média obviňují z lenosti a přiživování se na daňových poplatnících. A tak jako u všeho jiného, i u regulací platí zákon rostoucích mezních nákladů.
Představme si tento zákon jako jabloň. Pokud si chcete utrhnout jablko, sáhnete po tom, které je vám nejblíže. Pár dní si vystačíte s jablky, na která dosáhnete ze země, pak už ale musíte lézt výš a výš, s větší a větší námahou. Stejné je to u regulací. Parlamenty v 90. letech nejprve přijímaly snadné regulace – takové, které buď byly společensky žádoucí (liberalizace) nebo takové, na kterých byla velká společenská shoda, popř. proti nim byl pouze slabý odpor. Jakmile však tato jablka u země dojdou, musí poslanci sáhnout výše, po obtížnějších a více obtěžujících regulacích.
A v tu chvíli stojí jakoby před volbou: liberalizovat, nebo regulovat? I kdyby byly obě nepopulární pro zhruba stejně velké procento voličů – zpravidla však bývá mnohem populárnější další regulace –, má na regulaci zájem kdejaká nátlaková organizace, zatímco liberalizace prospěje pouze bezejmenným občanům, a tak se parlament většinou uchýlí k regulaci. Ekonomové tomu říkají koncentrované výhody a rozpuštěné náklady. Ve své knize The Logic of Collective Action: Public Goods and the Theory of Groups z roku 1965 tento princip představil Mancur Olson.
Neopominutelnou složkou v tomto mechanismu jsou úředníci z ministerstev, jejichž největším zájmem je přicházet s novějšími a novějšími regulacemi, a tak ospravedlňovat svoji existenci a zvětšovat svůj úřad. Protitlak úředníků je tak obrovský, že mu podlehne i kdejaký chlap s gulemi, stačí se podívat na ponuré výsledky téměř všech pravicových vlád kdekoliv na světě.
Doufat ve změnu po příštích volbách je tak přinejmenším naivní. Je pravděpodobné, že po krátkodobém oddechnutí přijde záplava ještě horších zákonů. Takových, jaké si dnes ani neumíme představit.
Cesta ven?
Existuje něco, co umí tento trend zvrátit nebo aspoň zpomalit, nějaké světlo na konci tunelu? Ideálním řešením by bylo přepsání celé ústavy po americkém vzoru: vyčíslit malý počet pravomocí, které má národní parlament, a všechny ostatní pravomoci nechat nižším celkům, resp. občanům, a doplnit to nekompromisní listinou práv.
Ve své diplomové práci navrhuji tři záplaty současné ústavy, které by mohly jít liberální společnosti aspoň trochu naproti: dluhovou brzdu, kantonizaci ČR a lidové veto. A samozřejmě vystoupení z Evropské unie.
Nutnost vyrovnaných rozpočtů (dluhová brzda) bude znamenat rozumnější fiskální politiku a pravděpodobně privatizaci některých žroutů našich daní, popř. rušení úřadů na zrušení. Kantonizace by znamenala daňovou konkurenci našich krajů, tak jako si konkurují švýcarské kantony, navíc by si kraje konkurovaly svými regulacemi, což by je nutilo kopírovat „best practice“ a vyhýbat se věcem, které se neosvědčily.
Lidové veto, popř. aspoň hojně vetující prezident, by dokázalo přinejmenším brzdit regulační nadšení parlamentu.
Jistou naději skrývá také mechanismus popsaný Bryanem Caplanem v článku Past na myšlenky – lepší hospodářské výsledky a z toho plynoucí bohatnutí obyvatelstva predikuje přijímání liberálnějších zákonů.
Budoucnost vypadá ponuře, ale naděje existuje.
