Přečetl jsem si výbornou glosu, ve které je sdělení, že z pohledu Evropské unie „jeden z nejsmrtelnějších hříchů je nečerpání dotací“. Autor trefně popisuje, že „kdo nečerpá/neutrácí, a tedy šetří, není pochválen za hospodárnost, ale kritizován ze všech stran za to, že nečerpá nebo čerpá málo“. Zkusím v následujícím textu vysvětlit důvody, proč je nečerpání dotací EU chápáno jako hřích a proč není jejich nečerpání šetřením nebo projevem hospodárnosti.
Nejprve uvedu definici termínu dotace[1] tak, jak jsem ji našel ve slovníku Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost: „Finanční podpora ze strany státu nebo z Evropské unie, která je poskytnutá konkrétnímu subjektu na úhradu investičních nákladů. Dotace je možné čerpat na předem stanovené oblasti, které korespondují s programovými cíli příslušného státu i EU“. O tom, jak pomáhají evropské dotace, se dočtete na adrese Dotace EU. Zjistíte zásadní a klíčový údaj pro další text, že „Česká republika má možnost od roku 2014 až do roku 2020 z evropských fondů vyčerpat přibližně 600 miliard Kč. Za programová období od roku 2004 do roku 2013 bylo podpořeno více než 80 000 projektů. V současném programovém období jsou uzavřeny smlouvy s příjemci na realizaci více než 120 000 projektů“. Pro úplnost ještě dodám, že přehled Fondů EU (které se jinak nazývají evropské, protože všichni vědí, že je přece rovnítko mezi EU a Evropou) je na stejném místě.
Začnu tím, proč není nečerpání dotací z EU projevem šetření. Peníze na dotace již byly vybrány včera a dnes přiděleny do fondů a budou utraceny zítra. Slovy ekonomické teorie se jedná o utopený náklad (ve výši 600 miliard, to je peněz jako želez). Peníze byly v minulosti vynaloženy, a tudíž nehrají v současném rozhodování žádnou roli. Jedinou roli hrají předložené projekty, které musejí splňovat kritéria stanovená byrokratem. Tady si dovedu představit pěkné příběhy o „společenské prospěšnosti“ projektů. Kdyby byly společensky prospěšné, tak by je poskytovali podnikatelé. Nerozhodovali by o nich byrokrati. Kdyby uměli byrokrati posoudit společenský prospěch, tak by nebyli byrokraty. Podnikali by. Takhle mohou byrokrati jen posoudit, jestli autor projektu vyplnil správně tabulky. Pokud nebude předložen jediný byrokratický projekt, tak se peníze přesunou jinam. Do jiného fondu nebo rezervy (jak správně konstatuje autor glosy). Plátcům se nikdy nevrátí.
Tím se dostávám k důvodům, proč je nečerpání dotací chápáno jako smrtelný hřích. Zaprvé – politické a byrokratické reprezentace rády všechno měří za účelem demonstrace úspěchů zavádění „souboru opatření“ zvaného hospodářská politika. Dnes je k dispozici agregát hrubý domácí produkt, což je „hodnota statků vyprodukovaných určitou ekonomikou“. Jestli jsou statky k něčemu nebo k ničemu, tzn. jestli je někdo používá, je naprosto lhostejné. Jejich produkce je statisticky zjištěna a evidována, protože je měřitelná nebo prochází trhem.
Takže např. zbraňové systémy podle tvůrců agregátu zvyšují zásobu fixního kapitálu (sice na něm nikdy a nic nevyprodukujeme, s výjimkou dalších nákladů nutných k jejich údržbě, ale odstrašujeme jimi nepřátele, tak nemudrujte). Pokud je dnešní číslo HDP vyšší než včerejší, tak je se světem vše v pořádku. Nižší číslo je neúspěch při realizaci souboru opatření, proto je nečerpání smrtelným hříchem – nezvyšuje růst. Takže, jestliže budou čerpány dotace, tak se kladně projeví ve spotřebě, tudíž agregát letí vzhůru a máme tady udržitelný rozvoj. Zadruhé – prostředky jsou přece „k dispozici“ a armády byrokratů propotily košile, aby je „obstaraly“ a zvolení politici propotili košile, aby je „vybojovali“. Tolik promarněného úsilí mohutného aparátu přichází vniveč. Jak je možné, že nadnárodní podniky, neziskové organizace, multikulturní a genderové katedry a další nezbytná stafáž nečerpají dotace? Čistička vody do každé rodiny, nový kotel do každého domu, školení o obohacení etnikem X nebo diskriminace pohlaví Q, případně cyklostezky je přece možné produkovat nepřetržitě. Když nevíte jak, obraťte se na odborníky (na Síti jich je nepočítaně) a žádná dotace Vám neuteče. Při páchání dobra se není třeba ohlížet.
Dovedu si představit poznámku, že dotace může přece čerpat každý, včetně podnikatelů, nejen výše uvedené entity. Nic není vzdálenějšího realitě. V šedi běžného dne, dělí podnikatel svůj čas a úsilí mezi reporty státním úřadům a obsluhování zákazníků. Jak by ještě mohl brouzdat po Síti a hledat dotační programy a následně zpracovávat stohy papírů? Nota bene, když existuje alternativa financování v podobě úvěru, s nesrovnatelně menší byrokratickou zátěží?
Závěrem se ještě vypořádám s termínem hospodárnost. Takový termín používají lidé velmi často v situaci, kdy stojí před rozhodnutím, kterou alternativu zvolit, aby dosáhli cíle, a přitom nemuseli podstupovat velké oběti. Neboli, jak hospodařit s vzácnými zdroji, abychom jimi neplýtvali. Takže stojí před rozhodnutím, jestli k dosažení cíle použijí variantu A, nebo variantu B, v tomto případě: soukromý kanál nebo veřejný kanál?
V případě soukromého kanálu je nutné přesvědčit investora (banku, rodinu, přátele, investiční fond atd.), aby poskytl peněžní prostředky, protože zákazníci poptávají nějaké řešení, které na trhu chybí, a žadatel má takové řešení „v hlavě“. Zákazníci jsou lidé, kteří platí za poskytnuté řešení, a jejich poptávka je důkazem, že se vložené prostředky vrátí, včetně bonusu navíc. Investoři mají totiž hloupý zvyk, že chtějí dostat zpět více prostředků, než vložili.
V případě veřejného kanálu je nutné nejprve zaplatit daně, aby byly tzv. peníze k dispozici (dovedu si představit výstředního jedince, který bude srovnávat daně s úsporami, a zlomyslně ho nechám exhibovat alternativní inteligenci). Následně přesvědčit byrokrata, aby poskytl peněžní prostředky, protože všechny formuláře byly správně vyplněny. Zákazníkem je byrokrat, kterého si žadatel platí, aby snad získal něco nazpět ze zaplaceného. Plátce v roli prosebníka. O návratnost vložených prostředků se nikdo nestará. Kritériem je, aby byly peníze rozházeny v souladu s projektem. Je zjevné, že hospodárnost není termín, který bychom mohli používat v této souvislosti. Protože daně a smrt. Přesně v tomto pořadí.
Pro vyloučení všech pochybností – je naprosto logické, že se byrokrati takhle chovají, protože pracují v naprostém souladu s politickými elitami, které potřebují byrokraty k realizaci svých plánů zvaných hospodářská politika. Obyvatelstvo navíc nepoptává změnu, proto jsou stále dodávány další subvence, intervenční nákupy, minimální mzda, cla atd. Nebo jste někdy slyšeli, že by je někdo chtěl zrušit? Kde není poptávka, tam není nabídka. Občas se objeví nesmělá kritika unijních dotačních programů, protože Brusel je daleko a kritiku neslyší. Pokud slyší, tak je mu stejně lhostejná. Domácí dotační programy nekritizuje nikdo, naopak, agenda roste, úřady vznikají a byrokrati mají zaměstnání. Platí slova velikána, že „Žádná zastupitelská demokracie nemůže obstát, jestliže velká část voličů stojí na výplatní listině státu. Jestliže se poslanci nepovažují více za věrné zmocněnce daňových poplatníků, nýbrž za představitele příjemců platů, mezd, subvencí, podpor v nezaměstnanosti a jiných dobrodiní z daňového hrnce, pak je s demokracií amen“. Jen bych doplnil, že dokud budou podnikatelé vytvářet hodnoty rychleji, než je budou milovníci státních zásahů konzumovat, tak může současný dotační mejdan trvat donekonečna. Až budou podnikatelé vytvářet méně hodnot, než etatisti spotřebují, tak se tito definitivně zaradují. Konečně získají důkaz, že trh nefunguje a je třeba zavést plánované hospodářství. Možnost, že by někdo přišel s nápadem, že chyba je v existenci státních zásahů, které stahují vzácné zdroje z jejich nejlepšího použití, je zcela vyloučena. Takže, nečerpáte-li jste škůdci.
[1] Ekonomická hantýrka termín dotace nezná: pracuje s pojmy: clo, subvence, minimální mzda, intervenční nákup, které obsahují popis způsobů přesunu majetku od produktivních k neproduktivním.
