Jedním z nejčastějších předvolebních slibů z arsenálu politiků, na něž voliči rádi slyší, je “vytvoříme nova pracovní místa”. Protože je většinou představa politiků taková, že pracovní místa vytvoří ve státních institucích a podnicích nebo poskytnutím investičních pobídek zahraničním firmám, není divu, že takový recept obvykle nefunguje. Vyžádá si totiž daň tam, kde politici musí na svůj záměr brát peníze. Tedy od ostatních firem, které tím pádem musí šetřit a tím pádem často i propouštět. Má tedy vůbec politik možnost podpořit zaměstnanost? Pár možností se určitě nabízí. Stačí zapracovat na odstraňování překážek, kterým musí uchazeči o zaměstnání nebo potenciální živnostníci čelit.
Zákazníci využívají nelicencované služby, politici přesto na licenci trvají
Zatímco iniciativní jedinci přicházejí s novými způsoby obživy, které vycházejí z potřeb zákazníků a přinášejí jim zlepšení kvality života, politici se snad ke každé dosud neznámé podnikatelské činnosti stavějí s nedůvěrou a ihned větří potřebu mít situaci pod kontrolou. Přesně to se děje v současné době se službou Uber, kterou se již snaží potlačit španělské autority a na mnoha dalších místech po celém světě se proti ní protestuje, takže je zásah politiků jen otázkou času. Služba je postavena na jednoduchém principu. Zákazník prostřednictvím aplikace oznamuje všem zaregistrovaným řidičům, kam se potřebuje dopravit. Kdo z řidičů se mu ozve jako první, má právo zákazníka za smluvený poplatek přepravit. O část výdělku se řidič dělí právě s Uberem.
Tato služba samozřejmě konkuruje taxikářům, kteří přicházejí o bývalé zákazníky a musejí bezmocně přihlížet tomu, jak Uber využívají i zákazníci, kteří taxíkem dosud příliš nejezdili. Taxikáři si chtějí zachovat své příjmy a uhájit si privilegované postavení. Potud jde o pragmatismus, který se nám nemusí líbit, ale není na něm nic k nepochopení. Horší je, pokud se taxikářům dostává pomoci od politických autorit, které podnikání v oblasti přepravy osob podmiňují držením licence. Proč někomu stavět do cesty takovou překážku, když minimálně určitá skupina zákazníků, jak vidno, žádnou licenci od přepravců nevyžaduje? Proč chtít po někom, aby si zařizoval licenci a odkládal výdělečnou činnost minimálně o několik dnů, když se do práce může vrhnout hned?
Stovky profesí s licencí
Předpisy regulující přístup k jednotlivým povoláním nejsou využívány pouze na obranu starých povolání před inovacemi. Jsou používány údajně k ochraně spotřebitelů. Ten je podle všeho snadnou kořistí, na kterou číhá predátor na každém rohu. Svědčí o tom počty licencovaných profesí. Podle serveru Euroskop jich bylo v loňském roce v Evropské unii celkem 740, v České republice 390. Ve Spojených státech se na povolání, která vyžadují licence zaměřuje například profesor veřejné politiky Morris Kleiner. Podle jeho zjištění potřeboval ještě v 70. letech státní licenci k výkonu svého povolání každý desátý Američan. Dnes se to týká téměř každého třetího. V USA dokonce nastávají situace, kdy si člověk po přestěhování z Utahu do Oklahomy musí zařizovat novou licenci. Povolení k výkonu profese potřebují třeba i instalatéři nebo kosmetičky. Rozsah podmínek, které je nutné k získání licence splnit se přirozeně liší, stejně tak jako výše poplatku, se kterým musí člověk zvažující nový způsob obživy počítat.
Licence nahrávají těm, kteří již patří mezi jejich držitele, k vyšším mzdám. Pro nováčky se ale tato práce stává méně dostupnou. Jak se zdá, potřeba získat licenci má odrazující efekt. Institut Charlese Kocha zmiňuje příklad ze státu Mississippi, kde stát ustoupil od striktní kontroly pracovníků (usuzuji, že převážně ženského pohlaví), kteří nabízí servis v podobě splétání copánků. Po uvolnění restrikcí se činnosti začalo nově věnovat 300 žen. Kalifornie zase od roku 2013 legalizovala možnost prodeje doma uvařených pokrmů. Rázem si touto činností začalo vydělávat 1200 lidí. Pro rodiče pečující o děti, studenty a důchodce hledající si možnost přivýdělku ideální možnost. Nemyslíte?
K čemu vlastně licence jsou? Jistě existují profese, kde je vysoká informační asymetrie, jež může spotřebiteli způsobit velké škody, například lékařské či právnické profese. Zde je dohled vyšší autority (nemyslím si, že nutně státní) nad tím, že povolání vykonává ten, kdo přípravě na jeho výkon věnoval maximum, všeobecně žádoucí. Ovšem pokud si chceme nechat splést copánky nebo opravit záchod, bude nás více zajímat, že pracovník disponuje certifikátem od úředníka a že složil několika tisícovou kauci, nebo že budeme díky němu dobře vypadat a záchod nám konečně bude splachovat? Řekl bych, že většina čtenářů by zvolila spíše druhou variantu.
Existuje i řada jiných, a dost možná spolehlivějších možností, jak si může spotřebitel ověřit kvalitu poskytované služby. V dnešní době zákazníci stále častěji poskytují reference a sdílejí zkušenosti, jak byli se servisem spokojeni. Díky řadě volně dostupných webových stránek či mobilních aplikací disponujeme stále větším množstvím informací o kvalitě poskytovaných služeb. A to informacemi, jimž lze přikládat vyšší váhu než razítku na licenci z rukou úředníka.
Politik, který chce bojovat s nezaměstnaností, by měl začít s odstraňováním překážek, jimž čelí každý, kdo rozhodně nemá v úmyslu sedět na kanapi a stát se závislým na sociální podpoře. Stejně tak by měl všemi silami bojovat proti zavádění překážek nových.
S vyšší minimální mzdou vstupují do hry levnější země a stroje
Dalším nástrojem, který může zmařit lidskou snahu najít si práci, je hojně diskutovaná minimální mzda. Ta jistě přináší určitá pozitiva těm šťastlivcům, kteří v důsledku zavedení tohoto opatření spatří na výplatní pásce vyšší částku. Problém minimální mzdy však spočívá v tom, že zamezuje vstup na pracovní trh těm, o jejichž služby nebude mít ve chvíli, kdy jim bude muset vyplácet nutné minimum, nikdo zájem. Především pro uchazeče bez kvalifikace a praxe, kteří hledají první pracovní zkušenost, je potřebná každá pracovní zkušenost, jež jim umožní zvýšit si kvalifikaci a připsat si užitečný bod do položky praxe v životopise. Budou-li tito uchazeči pro zaměstnavatele vinou nařízení o minimální mzdě drazí, nezbude zaměstnavatelům nic jiného, než hledat levnější alternativu, která zajistí produkci. Jak víme, přesunout výrobní linku do jiné země nepředstavuje pro nadnárodní společnosti žádný nepřekonatelný problém. Díky novým technologiím lze navíc řadu činností svěřit strojům. To nám ukazuje čerstvý příklad ze Seattlu. Zdejší výrobce hamburgerů reagoval na nepatrné zvýšení minimální mzdy tak, že zaměstnance propustil a spočítal si, že pro něj bude levnější i rychlejší spolehnout se stroje. Automatizace se jistě řadě profesních odvětví, která známe z dnešní doby, nevyhne. Proč ale její nástup uměle urychlovat politickými nařízeními jako jsou ta o minimální mzdě?
Když už politici neumějí pomoci lidem se získáním práce, neměli by jim v tom aspoň překážet. Zákony o minimální mzdě a podmínění výkonu profese získáním licence překážky představují. Zejména pak pro skupinu sociálně nejslabších osob. To by měl mít každý politik usilující o rovnost příležitostí
na paměti.
