Kelo vs. New London

Patříte k těm, kterým titulek tohoto článku nic neříká? Není se čemu divit – česká média (s výjimkou stručné zmínky v článku Miroslava Zajíčka v Hospodářských novinách) o tomto soudním případu mlčí. Bývá přitom považován za přelom v soudní interpretaci Ústavy a vlastnických práv v USA a nabízí paralely s podobnými případy v ČR.

O co v něm šlo? Radní města New London v americkém státě Connecticut se ve spolupráci se soukromou developerskou společností a farmaceutickou společností Pfizer rozhodli v zájmu „zaměstnanosti“, „hospodářského růstu“ a daňových příjmů vybudovat ve svém městě obchodní zónu s hotelem, konferenčním centrem, administrativními a obytnými budovami a obchody. V materiálech radnice se mluví o „nárůstu o více než 1000 pracovních míst, zvýšení daní a ostatních příjmů a oživení ekonomicky postiženého města, včetně jeho centra a nábřeží“.

Jak už to tak bývá, původní vlastníci pozemků (po jedné z nich, Susette Kelo, byl celý případ pojmenován) se nechtěli vzdát a radnice se s nimi v roce 2000 rozhodla soudit. Případ se dostal na stůl Nejvyššího soudu státu Connecticut, který se přiklonil na stranu radních. Vlastníci nemovitostí na místech, kde měla stát nová obchodní zóna, podali odvolání k Nejvyššímu soudu USA (NS USA, obdoba Ústavního soudu ČR). Na jejich stranu se přidali i četné nevládní instituce a jednotlivci z celých Spojených států (více zde), kteří zahájili kampaň „Ruce pryč od mého domova“ („Hands Off My Home“). I přes jejich snahu rozhodl NS USA 23. června 2005 těsnou většinou 5:4 ve prospěch města New London a potvrdil předchozí rozhodnutí NS státu Connecticut. Podle prohlášení jednoho ze soudců NS USA, Johna Paula Stevense, se podařilo prokázat, že toto rozhodnutí bude v (mlhavě definovaném) „veřejném zájmu“, neboť mimo jiné přinese vyšší daně a vyšší zaměstnanost. Ve vyjádření Nejvyššího soudu doslova stojí:

„Návrh žalující strany [tj. Susette Kelo a spol.], aby Soud přijal nové jasné pravidlo, že hospodářský rozvoj není veřejným užitím, není ani precedentní, ani logický. Podpora ekonomického rozvoje je tradiční a dlouhodobě uznávaná funkce vlády, a není žádný způsob, jak ji odlišit od ostatních veřejných cílů, které Soud uznal… Stejně tak se zamítá argument žalující strany, že pro rozhodnutí takového druhu by měl Soud požadovat ,rozumnou jistotu’, že bude očekávaných veřejných přínosů opravdu dosaženo. Takové pravidlo by představovalo ještě větší odklon od precedentů Soudu…“

Abychom byli k soudcům NS USA spravedliví – někteří z nich většinovému názoru tvrdě oponovali. Soudkyně Sandra D. O’Connor, která několik týdnů po rozsudku NS USA opustila a odešla do důchodu, ve svém vyjádření napsala: „Duch odsouzení se vznáší nad veškerým majetkem. Nic nemůže zabránit státu nahradit Motel 6 hotelem Ritz-Carlton, jakýkoliv domov nákupním centrem, jakoukoliv farmu továrnou.“ NS USA také přiznal původním majitelům nemovitostí právo na „spravedlivé“ odškodnění. Na konečném rozhodnutí, proti němuž není odvolání, a na vytvoření nového precedentu to však nic nezměnilo.

Jeden z postižených podobným případem „komunálního vyvlastění“, Eni Foo, majitel čínské restaurace, která má být srovnána se zemí ve městě Lower Merion, pro týdeník The Economist uvedl: „Je to zničující. Ve Spojených státech jsem od roku 1963. Přišel jsem jako absolvent univerzity a zůstal jsem, protože Ameriku miluji. Vždy jsem věřil, že Amerika [respektuje]práva jednotlivců.“ Zdálo by se, že staré časy jsou definitivně pryč. Objevilo se však něco, s čím zřejmě nikdo ze soudců předem nepočítal – reakce americké veřejnosti. Průzkumy veřejného mínění (byť nereprezentativní), citované Institute for Justice, udávají, že proti rozhodnutí NS USA je téměř sto procent hlasujících. Zákonodárci sedmi amerických států přijali zákony, omezující použití nového precedentu NS USA, v osmi dalších jsou podobné zákony připravovány a hovoří se i o novém ústavním dodatku. Na internetu se diskutuje o zahájení procesu vyvlastnění domu soudce Stevense – podle jím podepsaného precedentu by mělo stačit prohlásit (nikoliv dokázat), že kasino či nevěstinec postavený na jeho místě přinese místní radnici vyšší daně než jí plynou od jmenovaného soudce. Objevují se i hlasy, že případ Kelo by tak mohl paradoxně přispět k větší ochraně vlastnických práv v USA. Dva měsíce po kontroverzním rozsudku prohlásil soudce Stevens rozhodnutí NS USA za „nerozumné“ (unwise), ovšem vynucené potřebou dodržet „literu“ zákona. Jako bychom něco podobného už někde slyšeli…