Keňu po volbách zaplavila vlna násilností. Ekonomicky přitom tato země patří k úspěšnějším státům Afriky. Kmenové spory sice zná, ale k těm docházelo jen sporadicky a spíše v odlehlých oblastech. Násilnosti v takovém měřítku, jako na začátku tohoto roku, proto mohou být – zdánlivě – překvapivé. Kde hledat jejich příčiny?
V Keni žije přes čtyřicet etnik. Jejich soužití v jednom státě nemůže být snadné, a identifikace všech příčin současných třenic je proto téměř nemožná. Nemalý podíl na dnešním vyhroceném stavu však mají i keňští politici.
Všichni vládci post-koloniální Keni obratně využívali přerozdělování peněz z veřejných rozpočtů k upevnění vlastních pozic. Jak? Poměrně jednoduše. Keňská centrální vláda může rozhodnout o tom, kolik peněz bude do určité oblasti směřovat na vzdělání, výstavbu infrastruktury nebo zdravotní péči. Politici si tak kupovali hlasy. Lidé totiž měli racionální motiv hlasovat pro kandidáta jejich (nebo spřízněného) kmene, protože chtěli aby vláda konečně i v jejich oblasti postavila novou silnici nebo lepší školu.
Toto tvrzení lze doložit i konkrétními čísly. Již za vlády prvního prezidenta svobodné Keni, Kenyatty, původem příslušníka kmene Kikujů, směřovala do širší oblasti jeho kmenové podpory nadpoměrná část celonárodních prostředků na výstavbu silnic. Avšak během úřadování jeho nástupce, prezidenta Daniela arapa Moie z kmene Kalendžinů, klesl podíl prostředků pro dříve preferovanou oblast ze 44 až na 16 procent. Naopak, území podporující Moie zaznamenala za jeho vlády více než poloviční růst podílu na „celonárodním koláči“ těchto zdrojů. Podobný vývoj proběhl i v jiných sférách státního působení. Za vlády Moie získaly jeho spřízněné kmenové oblasti téměř polovinu ze všech prostředků na zdravotní péči. Naopak, oblasti, které se těšily státní štědrosti za vlády prezidenta Kenyatty dosáhly jen na necelou pětinu těchto peněz. Těchto „osvědčených“ postupů se nevzdal ani třetí keňský prezident Mwai Kibaki.
Po desetiletí se tak v myšlení Keňanů posilovalo přesvědčení o prospěšnosti porazit prezidentské kandidáty z konkurenčních kmenů. Frustrace z každé volební prohry pak měla často i kmenový přídech. Žádoucí je, aby politici co nejdříve našli pro Keňu dobré řešení. Nebude to snadné; dnešní vládci i jejich předchůdci příliš dlouho zneužívali státního přerozdělování ve svůj vlastní prospěch, a tím živili rivalitu mezi kmeny.
