Z hlediska „vulgárního keynesovství“ (termín používaný Robertem Higgsem) platí: „dolar jako dolar“, ať již je vynaložen kýmkoliv (vládou či soukromníkem) a na cokoli. Tento závěr vyplývá z jednoduchého (člověku se chce téměř říci „primitivního“) učebnicového modelu výdajového multiplikátoru, kdy je výše tohoto multiplikátoru dána mezním sklonem ke spotřebě (resp. převrácenou hodnotou mezního sklonu k úsporám). Z tohoto pohledu by 800 miliard dolarů, které vláda vynaloží kupř. na nákup soli (kterou následně nechá rozpustit ve světových oceánech, aniž by z toho vzešel komukoli nějaký užitek), přineslo „stejný účinek“ (multiplikační efekt), jako kdyby oněch 800 miliard dolarů místo toho investovali soukromí podnikatelé např. do rozvoje nových sofistikovaných strojů, jež prudce zvyší produktivitu práce. „Vulgární keynesovství“ se totiž zaměřuje na úroveň a výkyvy celkových výdajů (a produkce) v „krátkém období“, nikoli na otázku udržitelného ekonomického růstu v dlouhodobějším horizontu. Jakýkoliv výdaj je zároveň příjmem někoho jiného a zdrojem jeho kupní síly, což poté zakládá další řetězec výdajů a příjmů. Celkový důchod se tak zvýší o násobek hodnoty prvotního výdaje. Výše těchto dodatečných výdajů ovšem postupně klesá, neboť lidé neutratí (v daném období) celý svůj přijem, nýbrž část jejich důchodů „uniká“ mimo tento výdajový cyklus v podobě „úspor“ (resp. tezaurovaných peněžních zůstatků). Při daném mezním sklonu ke spotřebě (resp. obecně k výdajům) je přitom úplně jedno, na co konkrétně jsou příslušné výdaje použity. Z hlediska agregovaných výdajů a celkového důchodu v „krátkém období“ je výsledek vždy stejný.
Ostatně, sám John Maynard Keynes ve svém nejznámějším díle Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz [Praha: Nakladatelství čs. akademie věd, 1963, str. 144] tvrdil, že v situaci, kdy existují nevyužité zdroje („nedobrovolná nezaměstnanost“)
„ztrátové“ výdaje, kryté půjčkami, mohou přesto obohatit společnost. Stavění pyramid, zemětřesení, dokonce i války mohou sloužit zvýšení bohatství, jestliže výchova našich státníků, orientovaná zásadami klasické ekonomie, stojí v cestě něčemu lepšímu. (zdůrazněno mnou)
Následuje Keynesův hojně citovaný výrok o vládou organizovaném zasypání a opětovném vyhrabávání láhví naplněných bankovkami [opět str. 144]:
„Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré láhve bankovkami, zakopalo je přiměřeně hluboko v opuštěných uhelných dolech, které by potom byly zasypány až k povrchu městskými odpadky, a ponechalo by pak soukromému podnikání, aby podle dobře osvědčených zásad laissez-faire znovu tyto bankovky byly vykopány ze země (…), nemusela by již existovat nezaměstnanost a nepřímo by se to odrazilo pravděpodobně tak, že by se reálný důchod společnosti, jakož i její kapitálové bohatství patrně podstatně zvýšilo. Bylo by ovšem mnohem rozumnější stavět domy apod., ale brání-li tomu politické a praktické obtíže, je předcházející prostředek lepší než nic.“ (opět zvýrazněno mnou)
Keynes se totiž domníval, že výdajový multiplikátor je (zejména v období hospodářské recese) natolik vysoký, že se bohatství společnosti rozmnoží dokonce i tehdy, když je prvotní výdaj vynaložen na zcela neužitečné věci. Tato ztráta je totiž v Keynesových očích více než vyvážena nepřímými efekty takového výdaje, tj. sérií dalších výdajových kol, které prvotní výdaj iniciuje a jež zvyšují produkci i zaměstnanost. Keynesem odhadovanou výši výdajového multiplikátoru naznačuje např. jeho diskuse na str. 143 Obecné teorie, kde se zabývá statistickými údaji týkajícími se USA, které zveřejnil Kuznets:
„Ve spojení s odhady národního důchodu působí tyto číslice dojmem – pokud se lze na ně spolehnout – že multiplikátor investic je nižší a zároveň i stabilnější, než jsem očekával. (…) … multiplikátor se zdá být menší než 3 a pravděpodobně dosti ustálen kolem 2,5. To by ukazovalo na mezní sklon ke spotřebě nepřesahující 60 až 70%, – tedy číslo přijatelné pro konjunkturu, ale překvapivě – a podle mého úsudku – nepravděpodobně nízké pro krizi.“ (zvýrazněno mnou)
[K tomuto tématu srov. Dan Šťastný – John Maynard Keynes: Příběh revoluce (.pdf), zejm. str. 39-45, 49-52 a 103-105.]
Bonus č. 1:
V této souvislosti je zábavné, jak vysvětluje Ben Bernanke nízkou účinnost deficitně financované fiskální stimulace v Japonsku [Robert H. Frank, Ben S. Bernanke: Ekonomie. Praha: Grada Publishing a.s., 2003, str. 637, „Příklad ze života 25-3“]. Jako jeden z možných důvodů totiž uvádí:
Jiné vysvětlení, které se nevztahuje k základnímu keynesiánskému modelu, říká, že rozhazovačný způsob vynakládání vládních prostředků demoralizoval japonské spotřebitele, protože si uvědomili, že jako daňoví poplatníci ponesou od určité chvíle zodpovědnost za náklady na výstavbu dálnic, které nikdo nechce využívat. Snížená důvěra spotřebitelů vedla k poklesu výdajů na spotřebu, což může do určité míry eliminovat stimulační účinek vládních výdajů. Je velmi pravděpodobné, že produktivnější investice z japonských veřejných zdrojů by agregátní poptávku podpořily více (a nesnížily by důvěru spotřebitelů); určitě by byly prospěšné i v dlouhodobém horizontu, protože by zvýšily potenciální produkt hospodářství. (zvýrazněno mnou)
Dlužno dodat, že dotyčná kapitola („Agregátní poptávka a produkce v krátkém období“) se jinak nese plně v duchu nejjednoduššího keynesovského modelu.
Bonus č. 2
K pozdějšímu vývoji Keynesových názorů na proticyklickou vládní politiku – viz zajímavé články Maria Rizza a Allana Meltzera. Tak např. Meltzer upozorňuje, že se Keynes v průběhu druhé světové války do značné míry odklonil od opatření, která dnes obhajují (tradiční) „keynesiánci“ a k nimž přikročila Obamova administrativa. Keynesova doporučení pro poválečnou fiskální politiku Velké Británie spočívala na dvou základních prvcích: (1) udržování stabilního poměru vládou plánovaných kapitálových investic, a to zhruba ve výši ? celkových investic, a (2) v období recese měla vláda stimulovat soukromé investice tím, že dočasně sníží příspěvky na sociální zabezpečení, které platí firmy (viz též Mario Rizzo: Keynes Supported Counter-Cyclical Payroll Tax Reductions). Mezi jeho doporučeními z této doby naopak nenajdeme návrh, aby vláda stimulovala výdaje na spotřebu. Keynes se též vyslovil proti návrhům rozsáhlých rozpočtových deficitů.
