Jak známo, Václav Klaus ve Sněmovně u pultíku pronesl výrok tak excesivní, že za to byl vyloučen ze své strany. Výrok to byl mimořádně hloupý a necitlivý. Můžeme si z toho ale vzít nějaké ponaučení?
Měli bychom hned na začátku upřesnit, že jádro Klausova výroku je pravdivé. O to smutnější je, když si to jádro nikdo neposlechne, protože posluchači logicky přestanou vnímat Klausovo sdělení, a budou se soustředit na nesmyslné a ponižující přirovnání.
Klausův výrok zněl:
„Projednáváme něco, co občané ČR nechtějí. To je nařízení EU, to sem přilítlo a my tu zoufale teď hledáme, jak to zmírnit. Mně to připomíná, jak když jsme židovský výbor, který má vypravit transport a my jen tak rozhodujeme, že ty nemocné ženy ještě nepošleme a ty půjdou až příštím vlakem, a jinak děláme to, co nám řeknou.“
Vstřícnou interpretaci výroku můžeme přepsat nějak takto: „Primární i sekundární právo Evropské unie má vyšší sílu než české zákony. GDPR je sekundární právo EU a Česká republika má povinnost implementovat jeho obsah do českého práva. Nemůžeme ovlivnit, zda bude implementováno, nebo ne.“
Na tomto výroku není nic kontroverzního, tak prostě evropské právo funguje. Je možné, že i po 15 letech v Evropské unii existují v České republice voliči, kteří to nevědí a kterým to Václav Klaus chtěl připomenout. Pochopitelná je i potřeba použít analogii, protože málokterý volič asi chce poslouchat několikahodinovou přednášku o vztahu evropského a národního práva. Jedním úkolem politiků je přetlumočit složité věci voličům tak, aby je pochopili. Často si pomáhají analogiemi.
Avšak tato analogie byla gól do vlastní branky.
Václav Klaus starší byl často konfrontován s názorem, že by ve své funkci měl pouze splnit, co po něm chce někdo jiný, ať už ministerstvo spravedlnosti při jmenování soudců nebo premiér při jmenování ministrů nebo jiní. Prezident Klaus vysvětloval svůj pohled na ústavní zakotvení svojí funkce příměrem o pošťákovi nebo o robotovi. „I já jsem se dostal do řady sporů na téma „prezident jmenuje“. Co to znamená? Že je pošťákem, který dostane návrh té či oné instituce a on vykoná akt jmenování?“ (zdroj) „V tomto směru existují jisté obtíže, které musím akceptovat. Ale tohle není čistě legislativní záležitost. Prezident přece není robot – šachový počítač, který provádí předem naprogramované tahy.“ (zdroj)
Neumím posoudit, zda je ústavní rozměr těchto výroků pravdivý, ale zřejmě i na základě dlouhodobé Klausovy argumentace se kloním spíše k tomu, že prezident není pošťák nebo robot a minimálně nějakou diskreci v těchto věcech má. Proč Klaus ml. nepoužil tyto rodinou osvědčené a nejvyššími funkcemi prověřené analogie a namísto toho se zcela nesmyslně vypravil do Třetí říše, to nevíme. Víme ale, že komunikačně to prohrál na celé čáře, protože reakce posluchačů nebude tak vstřícná jako v případě příměru s pošťákem.
Posuďme sami, nepůsobí tento výrok daleko lépe? „Projednáváme něco, co občané ČR nechtějí. To je nařízení EU, to sem přilítlo a my tu zoufale teď hledáme, jak to zmírnit. Mně to připomíná, jako bychom byli pošta a jenom přeposíláme zákony z Úředního věstníku EU do české Sbírky zákonů. Občas můžeme nějakou zásilku zdržet nebo na chvilku ztratit, ale nakonec to doručit musíme.“ Podle mě ano, ale nejsem volič Václava Klause ml., možná cílí na jiný segment voličů.
—
Uvedu ještě dva příklady ze světa.
Nedávno zesnulý soudce Nejvyššího soudu USA Antonin Scalia byl famózním juristou, který se zasloužil o dalekosáhlé změny v americkém ústavním právu, napsal řadu milníkových rozsudků a byl zřejmě nejvlivnějším disentérem, který na Nejvyšším soudu USA působil za celou jeho historii. Scaliovy názory, ať už publikované jako většinové stanovisko soudu (tedy rozsudek), nebo jako concurrent opinion nebo jako disent nikdy nenechaly čtenáře na pochybách na základě jakých myšlenek k nim Scalia dospěl.
Scalia byl také známý tím, si vybíral svoje právní asistenty (law clerk) tak, aby jeden z nich byl levičák. Jeden z nich, Ian Samuel, o tom napsal velmi zajímavý a dobrý paper. Levicový asistent, kterého měl Scalia v roce 2003, kdy Nejvyšší soud posuzoval případ Lawrence v. Texas, nechtěl Scaliovi s tímto případem pomáhat. Samuel píše, že možná proto došlo k této politováníhodné události:
„The Lawrence dissent bothers a lot of people. […] In particular, its closing section, which begins this way: “Today’s decision is the product of a Court, which is the product of a law-profession culture, that has largely signed on to the so-called homosexual agenda, by which I mean the agenda promoted by some homosexual activists directed at eliminating the moral opprobrium that has traditionally attached to homosexual conduct.” The fat, juicy target in that sentence is obvious: the use of the phrase “homosexual agenda,” which was (even in 2003) so politically loaded that the rest of the sentence might as well not be there, for most readers will not get to it. Similarly, the dissent observes that “I have nothing against homosexuals, or any other group, promoting their agenda through normal democratic means.” But, of course, the quotation is easy (too easy) to shorten to the groan-worthy “I have nothing against homosexuals.” […]
These passages are painful to read—not in spite of my affection for Justice Scalia, but because of it. To readers who are gay or lesbian, these passages were hurtful […]
During my Term, the Court decided United States v. Windsor, which invalidated the so-called Defense of Marriage Act. To no one’s surprise, Justice Scalia dissented. His substantive principle was the same as in Lawrence: that the issue of gay rights was one of those issues left to democratic resolution. But the tone was very different. The question of same-sex marriage, he noted, had inspired “passion by good people on all sides,” and that passion had prompted “plebiscites, legislation, persuasion, and loud voices—in other words, democracy.” He disagreed with the idea that “this story is black-and-white: Hate your neighbor or come along with us.” He spoke of “our fellow human beings, our fellow citizens, who are homosexual,” and how terrible it was that the majority had accused the authors of the law of acting with “the purpose” to “degrade” or “humiliate” gay people.“ […]
[…] „He had written in LawSocial perceptions of sexual and other morality change over time, and every group has the right to persuade its fellow citizens that its view of such matters is the best,” and insisted that he “would no more require a State to criminalize homosexual acts—or, for that matter, display any moral disapprobation of them—than I would forbid it to do so.“
Omlouvám se za delší citaci v angličtině. Samuel dokládá na konkrétních citacích, že oba názory soudce Scalii, jak v případu Lawrence, tak v případu Windsor byly vlastně totožné, ale tón, jakým je podal, byl velmi odlišný. U Lawrence psal Scalia o homosexuální agendě, u Windsorové o lásce k bližnímu. V obou dvou ale tvrdil, že zákony o homosexuálech mají měnit voliči nebo poslanci, ne soudci.
Zejména se mi líbí Samuelova věta: „Použití spojení homosexuální agenda je politicky tak nabité, že tam zbytek věty vůbec nemusí být, protože většina čtenářů se k němu nedostane.“ A totéž podle mého platí pro Klausův výrok. Na tom, jakým způsobem prezentujeme svoje myšlenky, velmi záleží. Scalia se zátěže ze svého disentu v případu Lawrence nezbavil do smrti, a to ani když pozitivně překvapil v disentu Windsor.
—
Druhým americkým případem, o kterém se chci zmínit, je Hans-Hermann Hoppe.
Většina z vás o něm nejspíš nikdy neslyšela. Mezi libertariány a přívrženci alt-right je ale dobře známý. Bohužel bych řekl, že v poslední době spíše negativně a že mají jeho prezentace sestupnou tendenci, obdobně jako u Václava Klause mladšího.
Hoppe je zastáncem názoru, že stát by neměl vůbec existovat a že „zákony“ by se utvářely na základě obytných komunit. V USA je poměrně běžné, že taková komunita má nad rámec veřejných zákonů ještě další pravidla např. o tom, jak vysoká má být tráva a kdy se zalévá. Hoppe by – stručně řečeno – chtěl, aby tyto komunity rozhodovaly o všem. V knize Demokracie: Bůh, který selhal, píše:
„In a covenant concluded among proprietor and community tenants for the purpose of protecting their private property, no such thing as a right to free (unlimited) speech exists, not even to unlimited speech on one’s own tenant-property. One may say innumerable things and promote almost any idea under the sun, but naturally no one is permitted to advocate ideas contrary to the very purpose of the covenant of preserving and protecting private property, such as democracy and communism. There can be no tolerance toward democrats and communists in a libertarian social order. They will have to be physically separated and expelled from society. Likewise, in a covenant founded for the purpose of protecting family and kin, there can be no tolerance toward those habitually promoting lifestyles incompatible with this goal. They – the advocates of alternative, non-family and kin-centered lifestyles such as, for instance, individual hedonism, parasitism, nature-environment worship, homosexuality, or communism – will have to be physically removed from society, too, if one is to maintain a libertarian order.“
Těžko si představit, že je v lidské řeči možné napsat odstavec takový, kterým odradíte naprostou většinu svých čtenářů od svého záměru. Jestli nás chce Hoppe přesvědčit, že jeho radikální verze libertarianismu povede k tomu, že na svém vlastním pozemku nebudu smět říkat věci, které se nelíbí mým sousedům, že tento svět nebude pohostinné místo pro demokraty, hedonisty, parazity (?), environmentálně zaměřené lidi, homosexuály a komunisty, přesvědčuje mě, že tento svět nemám chtít a že mám za každou cenu bojovat o to, abychom se do takového světa nikdy nedostali.
A to říkám jako někdo, kdo je libertariánským myšlenkám velmi nakloněný (jinak bych asi nebyl ředitelem Liberálního institutu). Jak asi působí taková pasáž na zbytek čtenářů?
Nemusíme ani zacházet tak daleko. Spousta liberálů argumentuje pro zmenšení státu tím nejhorším způsobem: „Já to nechci platit, já to nepotřebuju. Tak nebudou pojištěný, no a co?!“
Jak popisuje Jonathan Haidt ve své knize Morálka lidské mysli, lidé se rozhodují nejdříve srdcem a až poté jejich mozek obhajuje to, na co přišlo srdce. Nejdřív jsou emoce, potom nastoupí advokát v naší hlavě a do posledního dechu obhajuje naše emoční rozhodnutí. Opravdu, takhle to funguje. Nemusíte číst jenom Haidta, na tomto je široká shoda, viz např. zde.
Pokud tedy něco chceme sdělit, musíme to jednak říkat tak, aby nás u toho někdo poslouchal a nezabouchl nám dveře kvůli tomu, že věc prezentujeme tak, že je nabitá negativními emocemi tak moc, že nikdo neposlouchá jádro myšlenky. A stejně tak nestačí mít logicky skvěle promyšlený systém – a jsem přesvědčen, že libertarianismus takový je – pokud ho neprezentujeme tak, aby se s ním posluchači emočně ztotožnili.
Musíme lidi nejdřív přesvědčit, že nám záleží na blahu nejenom jich samotných, ale taky na blahu nejslabších členů společnosti. Že víme, jak zařídit, aby se i nejutlačovanější členové společnosti měli v našem systému lépe. Že nebudeme diskriminovat, zda je někdo hedonista nebo homosexuál. Pokud lidi přesvědčíme o tom, že to myslíme dobře – a vím, že většina libertariánů, i když to neumí veřejně projevit, jsou lidé, kteří by se pro bližního rozdali – pak teprve naše myšlenky začnou lidi poslouchat. Pak teprve je můžeme přesvědčit.
Měli bychom to mít na paměti, když se snažíme vysvětlit evropské právo, soudcovský aktivismus nebo bezstátní společnost.
PS: Ano, vím, že zrovna já sám se mám v tomto směru co učit. Není nutné mi to psát pod tento článek. 🙂
