Už řadu let Evropská unie zasahuje do cen tzv. roamingu, tedy volání a dalších služeb mobilních operátorů v zahraničí. Začalo to cenovými stropy na provolanou minutu či odeslanou SMS, končí to srovnáním cen po všech zemích EU na domácí úroveň. Většina spotřebitelů se raduje. „Konečně levné volání na dovolené!“ Ekonomové však nad takovými regulacemi jen kroutí hlavou a mumlají si pro většinu lidí nepochopitelnou větu: „there ain’t no such thing as a free lunch“, tedy něco jako „neexistuje oběd zdarma“. Možná bychom lépe rozuměli úslovím „nic není zadarmo“ či „každý čin má svůj následek“. Co tím ekonomové myslí a proč není na místě radost z levného volání?
Pro odpověď se musíme vrátit v čase do minulosti. Nacházíme se v restauraci v historickém centru Prahy jen několik málo let po revoluci. Restaurace je plná lidí. Nejen turistů, ale i místních obyvatel. Číšníci příchozím návštěvníkům nosí jídelní lístky. Rozlišují však mezi turisty a místními – cizinci mají v jídelním lístku vyšší ceny než místní. Proč to? Odpověď není složitá a asi každého napadne. Protože turisté jsou ochotni zaplatit za občerstvení v Praze víc nežli místní. Hostinský chce vydělat na návštěvníkovi své restaurace co možná nejvíce, zároveň však chce mít plno. Musí tedy jednotlivým snadno rozlišitelným skupinám přizpůsobit ceny. Ekonomie toto jednání zná pod názvem „cenová diskriminace“.
Cenovou diskriminaci neznáme jen z minulosti z pohostinství, ale i z mnoha oblastí v současnosti, kdy se jmenuje třeba „sleva pro studenty“ či „sleva pro důchodce“. Vraťme se však zpátky do devadesátých let. Česká republika začala usilovat o vstup do Evropské unie a to vyžadovalo i přizpůsobení právního řádu ČR tomu evropskému. EU zakazuje cenovou diskriminaci a tak musely i restaurace v centru Prahy sjednotit ceny. Dnes už restaurace v historickém centru Prahy místní moc nenavštěvují. Jsou pro ně totiž drahé.
Jak to souvisí s roamingem? Souvisí to možná víc, než si myslíte. Operátoři dělají totéž, co ty restaurace v Praze – přizpůsobují cenu ochotě a schopnosti platit. Abychom dokázali odpovědět na otázku, proč je volání z ciziny dražší než volání doma, musíme přijít na to, kdo jsou nejčastější zákazníci operátorů v zahraničí. Češi, kteří se jedou na pár dní v roce vykoupat k moři, mobilní telefony používají jen minimálně, protože mají dovolenou a chtějí si od mobilů odpočinout. Kdo však ze zahraničí volá často, jsou lidé, kteří jsou v zahraničí často pracovně. Především lidé na velmi dobře placených místech, kterým telefony proplácí zaměstnavatel – nadnárodní společnost.
Vraťme se zpátky k „obědu zdarma“. Co tím ekonomové myslí? Když restaurace v Praze přestaly účtovat různé ceny, pro místní se stal oběd v centru Prahy velmi drahým. Totéž nás potká, až budou sjednoceny ceny volání doma a ze zahraničí. Ceny se nám nezvýší skokově. Možná jen budou ceny klesat pomaleji, možná nebudou tak často akční nabídky, možná budou nové technologie zaváděny pomaleji nebo klesnou příspěvky operátorů na dotované mobily. Zásah se ale projevit musí. Právě to, oč méně bude utraceno v zahraničí, někde jinde bude chybět. Možná si kladete otázku: „Copak to nikdo politikům Evropské unie neřekl?“ Ale kdeže! Oni to moc dobře vědí. Zamyslete se ještě jednou, kdo tráví více času v zahraničí než doma a komu by ani zdražení domácího volání nevadilo, hlavně když ušetří desetitisíce za roaming…
