V sobotní pražské regionální příloze MF DNES se na první straně objevil článek upozorňující na jednu z významných událostí letošní aukční sezóny – v dražbě se objeví díla oceňovaných malířů Kupky, Filly či Hynaise.
Zkušený účastník aukcí uměleckých předmětů bývá obeznámen jak s průběhem, tak i všemi náležitostmi, které musí splnit, pokud chce, aby se jeho vysněné dílo objevilo doma či v kanceláři. Cesta obrazu z aukční síně k „majiteli“ (proč ony uvozovky, viz níže) může být totiž dosti zkomplikována, ne-li znemožněna. Stručně, ale výstižně to ve výše uvedeném článku v narážce na možný vývoz obrazů z České republiky popisuje Zuzana Novotná, kunsthistorička z Národní galerie:
„Kupkův vývoz bychom určitě nepovolili. A to se může týkat i některých dalších děl, například Filly, Slavíčka a Špály. Naopak u jiných, méně vzácných děl by neměl být s vývozem problém.“
Vysvětlení tohoto výroku nám poskytne Zákon č. 71/1994 Sb. o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty. Takové předměty jsou významné pro „historii, umění, literaturu nebo vědu a splňují kritéria obsažená v příloze č.1 tohoto zákona“. Ponechme stranou otázku, zda existuje něco natolik vágního jako „kulturní hodnota“, kterou by bylo možno určit na základě nějakých objektivních kritérií mimo hodnocení jednotlivých jednajících lidí, a podívejme se, co musí „majitel“ vydraženého předmětu podstoupit, než (a zdali vůbec) si bude moci svůj skvost odvézt domů, pokud bude mít zrovna to štěstí či smůlu, že bydlí za hranicemi tohoto státu:
- Nechat si osvědčit, že vyvážený předmět nebyl prohlášen za „kulturní památku“. O tom, co je to kulturní památka, se lze dočíst zde (pdf). Osvědčení vydají „odborné organizace“ pověřené Ministerstvem kultury, nejčastěji galerie, muzea apod., tedy přesně ty organizace, které jsou často konkurenty milovníků umění na aukcích.
- Zpřístupnit předmět k ohledání příslušnou organizací.
- Pokud bude zjištěno, že předmět by mohl být kulturní památkou, osvědčení nebude vydáno, dokud se nezjistí, je-li předmět skutečně kulturní památkou.
- Může nastat případ, že odborná organizace prohlásí příslušný předmět za „kulturní památku“.
Co se stane, bude-li mnou vydražený předmět prohlášen za kulturní památku a já si jej odvezu domů, třeba pár set metrů za hranice ČR? Zákon v tomto ohledu nenechá nikoho na pochybách; může mi být Ministerstvem kultury udělena pokuta až do výše 5 milionů korun. Další zločin bez obětí.
Abychom to shrnuli: Něco si koupím, tudíž mi to patří. Pak přijde stát a zakáže mi s mým majetkem disponovat podle mých preferencí. Nemohu svůj majetek prodat kamkoli a komukoli chci, nemohu si jej ani uložit tam, kde uznám za vhodné. Otázka, komu tedy umělecká díla vlastně patří, je pak zcela legitimní.
Zbývá ještě odpovědět na otázku, z jakého důvodu takováto regulace existuje. Proč má stát zájem na tom, aby špičková umělecká díla zůstala na jeho území? Lze si představit desítky, ba stovky děl, jež lze označit za „díla nedocenitelné kulturní hodnoty“ (zde je možno vymyslet množství ospravedlňujících frází). Zasadíme-li uvedenou regulaci do kontextu stále populárnějšího „vyvlastňování ve veřejném zájmu“, třeba dostaneme odpověď. Dít se může vše.
