Je jen málo vděčnějších věcí, než napsat kritickou a zesměšňující recenzi na knížku z opačné strany názorového spektra, když zároveň víte, že tuto recenzi budou číst převážně lidé z vaší názorové bubliny. Názorová konfrontace se tak většinou posune do polohy: „pohleďte, jací jsou na druhé straně šílenci a jakým mimózním bludům věří.“ Za což se pak od bubliny stejně smýšlejících dostane uznalého poklepání po ramenou.
Dílko Bini Adamczakové Komunismus (nejen) pro děti naplňuje všechny předpoklady právě k takovému zacházení. Autorka je radikálně levicová queer aktivistka (přičemž termín „radikálně“ levicová zde není použit jen jako samoúčelná nálepka – Adamczaková je členkou skupiny Sinistra! – Radikale Linke). Samotná kniha bez doslovu má cca 70 stránek, polovinu obsahu tvoří obrázky a očividně se nepočítá s tím, že jí budou číst nějací kritikové komunismu. Nelze v ní čekat jakoukoliv analytickou hloubku, nebo vypořádání se s možnými námitkami a alternativními úhly pohledu na společenský vývoj. Jediné odkazy na literaturu jsou v doslovu a kromě článků z různých radikálních levicových periodik se autorka odkazuje na sebrané spisy Marxe a Engelse, Jacquese Derridu a Michela Foucaulta. Samotná forma knihy je pak jakýmsi vyprávěním pro děti, které – částečně záměrně – působí neskutečně naivně a na kohokoliv, kdo nevnímá historii a hospodářský systém ve zjednodušených marxistických schématech, musí působit i zcela hloupě, manipulativně, nebo přinejmenším nekompletně.
Všechny znaky a stereotypy, které pravičáci mají o levičácích, jsou zde naplněny měrou vrchovatou. Přesto učiním pokus o serióznější přístup k věci, nežli tuto knihu odbýt jen tím, že je to tak očividná hloupost, že se o ní nemá ani cenu bavit a zaslouží si jen zesměšnit. Jakub Ort z A2larmu tuto reakci v americkém veřejném prostoru popsal jako „vlnu pobouření a paniky“, ale podle mě šlo o něco úplně jiného.
Jedním z nástrojů, jak se ve věku informačního nadbytku zvyšuje polarizace ve veřejném prostoru je snadnost, s jakou se dá nalézt naprostý okrajový extrém a ten pak vydávat jako typického zástupce celého širokého názorového spektra jako je „pravice“ nebo „levice“. Činí tak s gustem obě strany, ale je to dnešní levice, kde je stále větší problém rozlišit, co je hlavní proud a co je jen okrajový výstřelek, který by normálně nestál za pozornost. Tomu nahrávají dvě věci. Na levici lze evidentně zastávat post uznávaného „veřejného myslitele“ vítaného v akademickém prostředí i tehdy, když se člověk hlásí k takovým typům, jako byl Che Guevara, Fidel Castro nebo Hugo Chavez. Druhou věcí je, že přes všechny další rozdíly je politická levice charakterizovaná základní shodou na tom, že „s kapitalismem je něco zásadně špatně“. A to je přesně i poselství Adamczakové. Je tak otázkou, jestli jde o zástupce okrajového způsobu myšlení, který by byli schopni reprezentanti hlavního proudu levice skutečně intelektuálně odmítnout.
V první části se pokusím shrnout hlavní autorčiny myšlenky. To není vždy snadný úkol, protože na moje předpokládané čtenáře mohou některé části působit svou zmateností a naivitou jako straw-man, ale při nejlepší vůli jsem nebyl schopen přijít s příznivějším výkladem. Pokud bude mít někdo pocit, že autorce křivdím, nechť mi to dá vědět v komentářích spolu s odkazem na příslušnou pasáž knihy.
Přínosem Komunismu (nejen) pro děti pro nezaujaté pozorovatele může snad být to, že si z něj znalý člověk dokáže udělat obrázek o myšlení komunistů v marxistické tradici, protože mnohé problémy, se kterými autorka zápasí, z téhle tradice přímo plynou a byly v ní už od počátku zabudovány. Zároveň fakt, že autorka píše „pro děti“, kdy se snaží o přímé a srozumitelné vyjadřování, způsobuje, že chyby v logice uvažování vystupují na povrch mnohem jasněji, než v typickém marxistickém dialektickém textu (jakým je autorčin doslov), kde jsou často maskovány mnohomluvným a obskurním žargonem.
Ve druhé části pak shrnu svoje výhrady.
Komunismus jako pohádka pro děti
Adamczaková začíná definicí komunismu jako „společnosti, která nebude trpět žádným zlem, kterým trpí společnost v kapitalismu.“ Existuje řada různých nápadů, jak by to mělo v praxi fungovat, ale tím skutečným komunismem bude až ten systém, který naplní výše popsaný příslib. Komunismus možná neodstraní úplně všechno zlo, co na světě může existovat, ale určitě by měl odstranit to zlo, které plyne z kapitalistického systému.
A v čem spočívá to zlo kapitalistického systému? Tady začíná jedna ze zvláštních a ne zcela snadno interpretovatelných myšlenek. V kapitalismu údajně nevládnou lidé, ale věci. Autorka tohle zkouší vysvětlit na dvou příkladech. První příklad je, že si někdo napsal na papír „napij se vody“ a pak zapomněl, že to psal on a začal se tímhle pokynem řídit pokaždé, když prošel kolem papíru. Druhým příkladem je spiritistická tabulka Ouija, na kterou lidé položí ruce a pak s ní společně pohybují po jednotlivých písmenech. Tabulka se pohybuje náhodně, protože se lidem trochu chvějí ruce, ale jim to připadá, že s ní hýbe neviditelná ruka. Vzniká tak jiný nápis, než by vznikal, kdyby se všichni lidé vědomě domluvili.
Moje interpretace téhle myšlenky – na základě použití fráze „neviditelná ruka“ – je ta, že se autorka snaží říct, že žijeme v tržním systému, ve kterém jsme vystaveni působení společenských sil, které nemáme pod vědomou kontrolou. Ale zároveň je vše uvedené dostatečně vágní na to, aby se z jejího vyjádření daly odvodit i jiné interpretace.
Autorka pokračuje marxistickým historickým popisem vzniku kapitalismu. Podle něj kapitalismus vznikl v Anglii, když byli po ohrazování pastvin zemědělci vyhnání z půdy a odešli do měst. Protože nic neměli, nezbylo jim, než se nechat zaměstnat v nových továrnách. Implikací z toho plyne, že za kapitalismus autorka označuje systém, ve kterém velká část lidí pracuje v zaměstnaneckém poměru v továrnách nebo firmách. Bohužel zde opět nemáme explicitně řečenou definici kapitalismu. Charakteristická pro autorčin styl je například následující pasáž:
Od té doby se všichni lidé v kapitalismu – alespoň ti, kteří nevlastní továrnu – byli nuceni prodávat. Jinak by neměli peníze a nemohli si koupit nic k jídlu. Všichni chceme jíst, takže musíme chodit do práce, ať chceme nebo ne. Musíme vyrábět věci – zbraně například – i když si myslíme, že jsou hloupé. A právě takhle vládnou věci nad lidmi.
Následuje pohádkový „popis“ pracovního dne pro úřad nebo továrnu, ze kterého plyne, že by lidé raději dělali mnoho jiných věcí, ale jsou nuceni hladem prodat osm hodin ze svého pracovního dne, během kterých dělají nějakou nesmyslnou činnost pro továrnu, která je zaměstnává. Autorka zde píše tak, aby zdůraznila, že nevidí žádnou souvislost mezi prací v továrně a vznikem věcí, které lidé používají ve svém životě:
Sotva se za nimi zavřou dveře, továrna na ně začne křičet.
„Jděte touhle chodbou!“ poručí továrna hlubokým hlasem. „A teď do tamtěch dveří. Vidíte tuhle židli? Posaďte se na ní.“ Pak se továrna na chvíli zamyslí, než pokračuje: „Hmm, co tady máme? Dnes máme vyrobit přesně 1 223 napařovacích žehliček. Proto musíte každou hodinu udeřit stokrát do tohohle hřebíku.“
„Co? Mám bušit do tohohle hloupého hřebíku? Stokrát?“ protestuje nazlobeně jeden ze zaměstnanců. Ale proč? K čemu je to dobré? Jak to souvisí se žehličkami? A kdo vůbec chce mít tolik žehliček? Kdo potřebuje tolik žehliček?
Ale hlas továrny je už pryč. Má důležitější věci na práci, než odpovídat na otázky svých zaměstnanců. Hlavně ale pravděpodobně ani nezná odpovědi.
Továrny nám tedy poroučejí to, jak máme produkovat, co máme produkovat a kolik toho máme produkovat. Rozhodují, co a kdy máme dělat a nakonec rozhodují i o tom, co za to dostaneme:
Jeden z pracovníků by nechtěl bušit kladivem celý den, ale mnohem raději by psal – a raději jen čtyři strany denně a ne pět. Jiný pracovník by raději místo žehlení seděl u stolu s jinými lidmi nebo ještě lépe dělal od všeho něco skrze celý den…
Ale když se pracovníci objeví v továrně s těmito návrhy, tak ta náhle hraje hluchou, jako by ničemu nerozuměla… Lidé zjišťují, že ačkoliv oni postavili továrnu, tak ta se ve skutečnosti o ně nestará. Nestará se o to, jestli jsou šťastní nebo jestli ví, co dělají a proč. Jedinou věcí, o kterou se továrna stará je vyrobit a prodat tolik věcí, kolik je jen možné. Továrna chce, aby lidé byli šťastní jen tehdy, když to pomůže prodat víc věcí. A když štěstí skutečně pomůže prodat víc věcí, pak lidé musí být šťastní – i když ve skutečnosti nejsou. A proto jsou nešťastní.
Tenhle zájem „továren“ o nakupování a prodávání podle Adamczakové vede k dalším nelogickým jevům, jako je například konkurence:
Nedaleko odsud přes ulici je další továrna a také prodává žehličky… Druhá továrna prodává žehličky za nižší cenu! …
„Sakra, sakra, sakra!“ pomyslela si naše továrna (továrny jsou hrozně žárlivé, pokud jste si toho ještě nevšimli). Nemohou vystát fakt, že jiná továrna prodává levnější žehličky. A více žehliček! Ve skutečnosti nemohou vystát jinou továrnu, tečka. Když o tom mluvíme, továrny nemohou vystát nikoho a nic, obzvláště pracovníky a jiné továrny…
Mysleli byste si, že naše továrna může jednoduše přijít k druhé továrně a říct: „Ahoj kamaráde, jak vyrábíš ty žehličky tak zatraceně levně? To chci umět taky.“ Nebo třeba: „Není to náhoda? Ty i já vyrábíme žehličky! Co kdybychom je vyráběli dohromady? To by dávalo smysl, ne?“ Ale továrny takhle nepřemýšlejí, a když se dají dohromady, tak jen proto, aby vypekly třetí továrnu.
Konkurence způsobuje krizi z nadvýroby, kdy kolem dokola leží neprodejné výrobky a lidé přicházejí o práci:
Továrna hloupě přinesla na trh dvakrát víc žehliček než obvykle. Ale nedokáže prodat dvakrát tolik žehliček, dokáže se jen dvojnásobně zadlužit. Naše továrna dozajisté zbankrotuje jako jiné. A propustí všechny svoje zaměstnance. …
Jsou tu jen velké hromady žehliček, které nikdo nepotřebuje. Ačkoliv nedošlo k žádné hrozné katastrofě – žádné zemětřesení, válka ani návštěva od papeže – všichni najednou posedávají kolem znudění a hladoví.
Všichni se pak shodnou na tom, že krizi zapříčinil kapitalismus a že by bylo třeba zavést komunismus. Postupně učiní šest komunistických pokusů. První pokus je keynesiánství – nikdo nemá peníze na nákup žehliček, protože všechny peníze vzaly lidem továrny. Takže si je lidé berou zpátky prostřednictvím zdanění, přerozdělování a tištěním peněz. V autorčině fantazii toto nějakým způsobem fungování světa vylepší, ale ještě to není ten pravý komunismus.
Druhý pokus je syndikalistické převzetí továren a řízení tovární výroby prostřednictvím výborů pracujících. V autorčině fantazii tohle opět funguje lépe než předchozí případ, ale objeví se ten „problém“, že jednotlivé tovární kolektivy mezi sebou stále soutěží na trhu což vede k tomu, že lidé občas musí být z továrny propuštěni. Opět to není ten pravý komunismus.
Třetí pokus je centrálně plánovaná ekonomika. Opakuje se stejné schéma – i tohle uspořádání je ve fantazii Adamczakové nějakým způsobem lepší a produktivnější než byl předchozí kapitalismus. Lidé si sestavují seznamy věcí, co by si přáli a centrální plánovací komise podle toho řídí výrobu. Uspořádání pak „selhává“ jen v tom, že výrobu řídí omezený počet lidí a nikoliv všichni lidé kolektivně, takže to pořád není ten pravý komunismus.
Čtvrtý pokus už míří mimo jakoukoliv realitu a popisuje svět, kde všechnu práci dělají stroje a lidé si užívají zábavy a volného času. Podle autorky by takové uspořádání vedlo ovšem k tomu, že lidé zleniví a budou se při vší zábavě stejně cítit nenaplnění.
V pátém pokusu lidé zničí všechny stroje a nastolí primitivismus, ale ani to není opravdový komunismus. Takže nakonec v šestém pokuse se všichni na všem domlouvají prostřednictvím internetu.
„Každý má nyní schůze ohledně všeho. Schůze jsou pořád, protože lidé musí všechno prodiskutovat sami. Nechtějí nechat rozhodnutí státním lidem – protože žádní státní lidé ani neexistují. Lidé mění všechno sami tak často, jak chtějí. Spolu se rozhodujeme o tom, co chceme, a pak hledáme, kdo to udělá.“
A takto tedy bude fungovat ráj komunismu.
Pohádková naivita
První, co nás pravděpodobně trkne do čela, je úvodní „definice“ komunismu jako systému, který překoná současné problémy. Přesně tahle intelektuální nezodpovědnost je pro řadu lidí (včetně mě) extrémně odpudivou vlastností komunistických apologetů. Až příliš totiž připomene obvyklý scénář, kterým jsme si za posledních sto let několikrát prošli.
V některé zemi vznikne komunistický experiment, kterému levice z ostatních koutů světa z počátku nadšeně tleská. Poté vyjde najevo, že gulagy, hladomory, despocie nebo i jen všeobecný marasmus v něm nejsou jen kapitalistickou propagandou, ale nepopiratelnou skutečností. Intelektuální levice si pak rychle nad ním umyje ruce s tím, že to přece nebyl „skutečný komunismus“. „Skutečný komunismus“ je očividně perfektní pohádkový systém, který se vyznačuje vlastností, že v něm nebudou existovat problémy. A tady problémy jsou, takže to přece nemůže být ono.
Tato intelektuální nezodpovědnost a mlžení okolo toho, jak vlastně ten zázračný komunismus bude vypadat, je přítomná už ve spisech Marxe (ne)blahé paměti. Podobné pojetí má možná propagandistickou hodnotu imunizování komunismu před vědeckou kritikou (a z Popperovského hlediska by se dalo oprávněně nazvat pavědou), ale pro zvídavou mysl by podobné rétorické manévry měly být varovným světlem.
Nakonec tedy hlavní důraz zde, stejně jako v Marxových spisech, nespočívá na pozitivní obhajobě komunismu, ale především na kritice a popisu problémů kapitalismu. Ty se dají rozdělit do několika skupin.
- Problémy, které v realitě neexistují a jsou výsledkem chybné komunistické teorie.
- Problémy, které existují a jsou (a) neodstranitelné, protože neplynou z povahy „systému“ či uspořádání společnosti, ale ze základní povahy našeho světa (tj. budou existovat v libovolném systému uspořádání společnosti), nebo (b) jsou odstranitelné, ale jejich příčiny jsou marxistickou teorií mylně diagnostikovány.
Na příměr kapitalismu k nemoci, který autorka ze začátku použije, lze pak odpovědět, že komunismus představuje chybnou diagnózu, která má potenciál napáchat na „pacientovi“ (tj. lidské společnosti) daleko více zla, než „nemoc“ kterou má údajně léčit. A že přesně k tomu také došlo.
Hlavním intelektuálním selháním dnešních komunistických a socialistických myslitelů je to, že přes všechny historické katastrofy způsobené komunismem jsou stále uzavřeni možnosti, že někde v základech jejich diagnózy „problémů kapitalismu“ zeje kardinální omyl, ze kterého pak následné katastrofy nutně plynou.
Komunisté nemají patent na to chtít, aby byl svět lepším místem, než je dnes. To je společnou touhou většiny lidí, byť obzvláště politická levice svým oponentům dobré úmysly upírá a tradičně útočí na jejich charakter. Naprosto zásadní komponentou je ovšem vědět, co a jak by se na daném stavu dalo zlepšit. To je místo, kde komunistické myšlení fatálně selhává.
Co je vláda věcí?
Jednou z částí marxistického učení, kterému se Adamczaková vyhýbá svou alegorií s vládou továren a věcí nad lidmi, je teorie třídního boje. Když v jejím druhém pokusu o komunismus zaměstnanci převezmou kontrolu nad továrnami a pověsí na ně černorudé prapory, tak to má budit zdání, že tou akcí nebylo ublíženo žádnému žijícímu člověku. Stejně tak i daně a přerozdělování jsou popisovány jako dobrovolné příspěvky do „společného hrnce“.
V tomhle směru lze říci, že klasici marxistického učení – Marx s Leninem – (a pak samozřejmě i jejich následovníci) byli daleko otevřenější vůči faktu, že společenské změny, kterých chtějí dosáhnout, se neobejdou bez použití násilí. Neucukli před otevřeným hlásáním smrti, pomsty, nenávisti a krvavé revoluce. Myslím, že alegorie, kterou Adamczaková používá, se tenhle fakt snaží zakrýt nejen před předpokládanými dětskými čtenáři, ale především sama před sebou a před svým svědomím.
Napsat:
„A tak učinili. Lidé se vrátili do svých továren, akorát nyní nedělali to, co jim řekly továrny, aby dělali, ale dělali cokoliv chtěli dělat. Aby všem ukázali, že továrny patří těm, kdo v nich pracují, tak z jejich oken vyvěsili malé rudo-černé prapory. Každé ráno se pak sešli v kruhu a diskutovali, co chtějí daný den dělat.“ zní dnešním citlivým uším asi přijatelněji, než otevřená hrozba v Manifestu: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy.“
Je tak důležité připomenout Adamczakové a ostatním, že za tím, co propagují, stojí řeky krve, gulagy, vězení a násilné přinucení. Násilí je základním pilířem jakéhokoliv praktického uskutečnění komunismu. Bez něj by zůstal jen jako neškodná pohádka o fantastické zemi za sedmero horami, která se nikdy v našem světě neuskuteční.
Přirovnání k nacismu bývají často laciná, ale na tomhle místě sedí přirovnání Adamczakové k neonacistovi, který sní o čistě árijském světě, který se uskuteční tak, že z něj všichni neárijci dobrovolně odejdou. Tíživá a logická otázka je – co když nebudou chtít dobrovolně odejít? Co když majitelé továren nebudou chtít předat svůj majetek zaměstnancům? Co když zde bude velká část lidí, která nebude považovat převzetí továrny zaměstnanci s černorudými prapory za spravedlivé a správné a postaví se proti tomu na odpor?
Dělba práce
Abychom se mohli náležitě vypořádat s marxistickým historickým narativem Adamczakové, bude nutné podstoupit teoretičtější expozé.
Jedním z nejdůležitějších mechanismů, který umožňuje lidem fungovat ve vzájemné kooperaci, je dělba práce. Můžeme si představit původní pravěké osídlení, kde si každý sám u sebe v chýši vyrábí například boty, ve kterých chodí. Pokud se objeví někdo, komu jde výroba bot obzvláště dobře od ruky, může ostatním nabídnout, že pro ně boty vyrobí, pokud mu výměnou dají část svého úlovku. Tato původní směna může mít třeba podobu výměny darů, ale každopádně vede k situaci, kdy se výroba bot koncentruje v jednom místě. Vzniká tak specializace a odbornost na určité řemeslné postupy, která vyžaduje čas na osvojení.
Tato koncentrace výroby je klíčová pro technologický a společenský vývoj. Jakmile se objeví například specializovaná výroba bot, tak se ukáže, že na rozdíl od jednorázové výroby bot je to činnost s opakujícími se rutinními postupy. Tyto postupy jsou nudné pro toho, kdo je vykonává neustále, což motivuje vynalézání specializovaných nástrojů a zlepšováků, kterými se tyto výrobní postupy stávají rychlejší a produktivnější.
Nemá cenu vynalézat a vyrábět například specializované ševcovské nástroje, které by každá rodina využila k ušití jednoho páru bot jednou do roka. Něco takového může vzniknout až v ševcovské dílně, kde sedí člověk, který se výrobou bot zabývá každý den. Máme tedy vertikální koncentraci výroby, kterou doprovází odpovídající prohlubování horizontálního dělení – kdy se z opatřování materiálu a nástrojů pro například výrobu bot stávají nové a nové profesní specializace.
Co tomuto uspořádání dává jeho životaschopnost je větší produktivita oproti roztroušené výrobě. Společenství lidí, ve kterém došlo ke specializaci, bude produktivnější, než společenství, kde je každý odkázán na to vyrobit si většinu věcí samostatně. A tato výhoda bude tím větší, čím dále tento proces koncentrace a specializace postoupí.
Pokud má původní tlupa 100 – 150 členů, narazí proces koncentrace a specializace na jednu očividnou bariéru. Vyrábět boty na bázi reciproční výměny darů lze jen na bázi udržování osobních kontaktů a kapacita lidského mozku je omezená tak, že si těžko udrží přehled v osobních vztazích ve větší skupině. Stejně tak už nebude mít přehled o tom, kdo by boty potřeboval, kdo už za ně něco dal a kdo ještě ne. Pro překonání této bariéry vznikly instituce peněz, tržiště a nepřímé směny. Ty umožňují, aby dělba práce a specializace překonaly rozsah původní tlupy a umožnily celému lidstvu, aby se na ní podílelo.
Peněžní cenový systém je zdrojem informací a motivací. Informuje nás o tom, čeho si jiní lidé cení, aniž bychom je museli osobně znát a být s nimi v osobním kontaktu a zároveň nás motivuje, abychom se podíleli na výrobě toho, čeho si jiní lidé cení a zanechali výroby, které si necení.
Od určité stupně specializace a dělby práce je jasné, že velká část výroby se bude dít více neosobně. Výrobci a prodejci nebudou mít osobní vazby se spotřebiteli. Nad tím může někdo lkát – jako někteří romantismem zasažení komunisté, mluvící o odcizení – ale výhody zde jasně převažují. A zároveň není naprosto jasné, jak by se dal tento stav změnit, aniž bychom se vrátili zpět ke stavu pravěké tlupy.
Rozvoj kapitalismu
Výše popsané principy samozřejmě nejsou žádnou novinkou, která by se objevila až v „kapitalismu“. Ty fungují v lidské společnosti více méně od jejích pravěkých počátků. Velkosériová tovární pásová výroba je jen dalším logickým vývojovým stupněm, ke kterému se dospěje, jakmile je k dispozici trh s dostatečným počtem zákazníků. Čím byl tento vývoj dlouhou dobu ovšem brzděn, byla právní omezení především v podobě lokálních výrobních monopolů.
Je těžké nějak komplexně shrnout tak časově rozsáhlé a geograficky různorodé období, jako byl „středověk“, ale třeba pro Anglii patnáctého a šestnáctého století naprosto neplatí to, co Adamczaková píše: „Jinak je [vládcové] nechávali na pokoji. Víte, vladaři nerozuměli práci a tak nemohli poddaným říkat, jak mají pracovat“ (str. 12). Ve skutečnosti se tehdy králové poddaným do toho, co mají dělat, montovali velmi aktivně a to na základě často stejných motivů a protiobchodních předsudků, jakými jsou vedeni dnešní komunisté a socialisté. Existovaly zákony proti lichvě, zákony proti překupnictví, zákony proti přílišnému luxusu, zákony, které často do nejmenšího detailu určovaly to, jak má vypadat výkon určitých profesí.
Rozšířenou praktikou v celé Evropě pak bylo, že kdo chtěl něco podnikat, nemohl jen tak začít, ale musel k tomu získat privilegium od vladaře, které znamenalo lokální monopol. A toto uspořádání lokálních monopolních privilegií – kdo měl privilegium vyrábět boty v jednom městě, měl jistotu, že nikdo jiný boty vyrábět nesmí, ale zároveň i to, že on sám nebude nikdy smět boty prodávat v sousedním městě – bylo charakteristikou pozdního středověku. Ať už pak tato privilegia držely cechy, nebo jednotlivci.
Teď by mělo být jasné – ve spojitosti s výše popsaným – jak tohle uspořádání bránilo dalšímu rozvoji dělby práce. Nemá cenu budovat a vynalézat stroje a organizace s vyšší a vyšší kapacitou výroby, když pro daný artikl existuje jen jasně omezený trh. Důvodem, proč se tovární velkovýroba (mimo jiné) mohla objevit právě v Anglii, je, že ta patřila k prvním zemím, kde byla zrušena privilegia lokálních monopolních výrobců.
Právo udělovat monopoly bylo předmětem střetu mezi králem a parlamentem už od doby Alžběty I a vyvrcholilo za vlády Karla I, kdy byla během revoluce (až na poměrně významné výjimky zahrnující veřejné korporace a intelektuální vlastnictví) monopolní privilegia sumárně zrušena a všichni jejich předchozí držitelé byli vyloučeni z účasti na vládě a parlamentu.
Přesně toto byl vývoj, který umožnil vznik moderní koncentrované tovární výroby. Bez něj by zůstala nemožná bez ohledu na to, jestli by došlo k ohrazování pastvin a do jaké míry. Konec konců tovární velkovýroba se prosadila i v zemích, kde byl dostatek volné půdy a o žádném ohrazování tam nemůže být řeč – jako v USA. Vysvětlením rozmachu tovární výroby tedy není nějaká forma donucení, ale zkrátka to, že se tento způsob ukázal být řádově produktivnější než předchozí způsoby výroby a byl motorem pro vědecko-technickou revoluci.
Z řady dalších poznámek Adamczakové je jasné, že její pojem o dějinách, o feudalismu, otrokářství, kolonialismu atd. je dětinsky zkreslený, ale rozebrat je všechny tyto věci bylo velmi nad rámec toho článku.
Produktivita kapitalismu
Adamczaková ve mně vyvolala dojem, že patří k dnes velmi malé skupině komunistů, kteří kapitalismus kritizují za nedostatečně efektivní výrobu a představují si, že komunismus přinese efektivnější uspořádání výroby. Je jasné, že nechápe koordinační funkci cenového mechanismu ani to, že pokud kapitalisté plánují výrobu, tak musí velmi dobře vědět, kolik a jakých „žehliček“ budou kde lidé chtít.
Celý její „popis“ práce, výroby a trhu je v tomto ohledu tak mimořádně povrchní a s takovou dávkou naivity, že pravděpodobně není potřeba hlubší kritiky, než bylo samotné uvedení citátů v první části recenze. Obecně lze říci, že autorka absolutně popírá existenci souvislosti mezi cenou „žehličky“ na trhu a tím, kolik lidí a jak moc si tyto žehličky přeje mít, mezi cenou žehličky a odměnou výrobních faktorů, mezi tím, že zisk maximalizující kapitalista bude chtít uspořádat výrobu co nejracionálněji, takže v ní nebude prostor pro žádné arbitrární zatloukání hřebíků, které by nemělo jasnou souvislost s cílem výroby atd. atd.
Pokud bych měl osobně soudit, tak bych si byl ochoten vsadit tisícovku na to, že Bini Adamczaková nikdy v životě nepracovala v soukromém výrobním sektoru a pravděpodobně ani nikdo, s kým se ona zná, nikde nepracoval. Její popis práce jako arbitrární a nesmyslné činnosti, která nemá souvislost s konečným produktem nebo obdrženou odměnou, je daleko přiléhavější, pokud ho aplikujeme na úřady, státní vzdělávací instituce, případně nějakou část megakorporace neřešící výrobu, ale řešící compliance se státní regulací apod.
Můžeme se uživit, když budeme dělat jen to, co se nám chce?
Jeden z reálných a logicky neřešitelných problémů je, jak zařídit, aby neexistovala nudná nebo nepříjemná práce a přesto by byly lidem k dispozici všechny plody této práce. Proč nemůžeme celý život dělat jen to, co nás baví a co děláme rádi a přesto si užívat všech moderních výdobytků? Proč se něco podobného poštěstí jen málu lidí, zatímco většina uvízne v šedivé nudě, kde od pondělka počítá dny do víkendu?
Odpověď by se dala rozdělit na několik částí. Předně je očividné, že existují činnosti, které by si jako svého koníčka nikdo nevybral a které přesto musí být udělány – bez ohledu na společenský systém. Ani socialismus se nikdy neobešel bez horníků a popelářů. Dokud nebudou existovat stroje, které podobné činnosti 100% zastanou, tak se bez nich neobejde ani jakkoliv utopický komunismus. Otázkou pak je, jakou motivaci pro lidi vytvořit, aby byli podobné věci ochotni dělat a neporušit při tom nějakou komunistickou zásadu? Jakmile člověk začne nad těmito problémy přemýšlet, tak skončí více méně u toho, jak vypadaly reálné socialistické režimy východního bloku.
Může to třeba vypadat takhle: Spravedlivé by bylo, aby se v těch nepříjemných činnostech nějak všichni vystřídali. V domácnosti se třeba taky všichni střídají ve vynášení odpadků. Jenže jsou lidé, kteří očividně nejsou podobnou činnost fyzicky schopni vykonávat. Takže všechny prohlédnou doktoři a kdo bude mít dobrozdání od doktora, bude od podobné práce osvobozen. A ejhle – je tu hnedle obrovský prostor pro korupci a obrovská motivace korumpovat doktory. A vážně by bylo fajn, kdybychom na nějaký ten rok do dolů nahnali i vysoce vyškolené specialisty – lékaře a inženýry? Není jejich pracovní čas daleko lépe využit, když dělají to, co umějí nejlépe? Není snad třeba pokračovat, abychom viděli, jak nerealistický systém si Adamczaková maluje.
Druhá část se týká společenského uspořádání, které se opírá o dělbu práce. V dnešní společnosti konzumujeme jídlo, které jsme si nevypěstovali, bydlíme v domech, které jsme si nepostavili, spotřebováváme elektrickou energii, kterou jsme si nevyrobili, pijeme vodu z potrubí, které jsme nepoložili a nevyčistili atd. To všechno pro nás dělají ostatní lidé. A pokud si chceme užívat všech těchhle výdobytků, vyžaduje se po nás to, abychom někomu z těch ostatních lidí poskytli nějakou adekvátní protihodnotu. Díky penězům a nepřímé směně jí nemusíme in natura poskytnout ani konkrétnímu instalatérovi, co k nám natáhnul trubky, ani konkrétnímu zedníkovi, který položil cihly na našem domě, ale jakémukoliv jinému členu společnosti, který je ochoten zaplatit za to, co jsme pro něj schopni vykonat.
Tohle uspořádání nám otevírá velmi široké pole možností, čím se můžeme uživit – čímkoliv, za co je někdo jiný ochoten zaplatit. Jenže toto pole není v jednom okamžiku úplně nevyčerpatelně veliké. Takže je možné, že bychom hodně rádi dělali něco, za co není nikdo ochoten zaplatit adekvátní odměnu. Pak máme dvě možnosti. Buď budeme dělat to, co máme rádi a obejdeme se při tom bez hodnot, které by nám poskytli ostatní lidé, nebo najdeme něco, co nám alespoň nejméně vadí a čeho si ostatní lidé cení tak, aby nám platili a to, co máme rádi, budeme dělat jako koníčka ve volném čase.
Žádný „systém“, žádné uspořádání společnosti nelze postavit tak, aby si v něm všichni lidé dělali jen to, co se jim dělat chce a přitom dostávali i ty statky, jejichž produkcí by se nikdo nechtěl obtěžovat. Adamczaková a ostatní komunisté se v tomhle bodě podobají prodavačům „zázračných“ pilulek slibujících zhubnutí a atletickou postavu aniž by se člověk obtěžoval návštěvami posilovny. Zatvrzele odmítají přijmout fakt, že řada hodnotných statků je produktem činností, které samy o sobě nebývají žádnou velkou zábavou. Chceme-li mít uklizený byt, není nic platné, že bychom místo uklízení radši dělali něco jiného. Chceme-li mít ledničky, pračky, auta a televize, jak bychom je dostali, kdyby se nikomu nechtělo je jen tak pro vlastní zábavu vynalézat, montovat a převážet?
Zatřetí mít volný čas a možnost dělat si v něm co se člověku zamane, bylo v dějinách vždy výsadou privilegované hrstky. Bylo to výsadou otrokářů, na které pracovali otroci a feudálních pánů, na které pracovali nevolníci. Volný čas a možnosti jednoho člověka byly na úkor práce stovek nebo tisíců jiných.
Požadavek, se kterým v minulosti přišla a dnes stále přichází řada lidí a profesí naříkajících na to, že jejich činnost není trhem řádně doceněna, je v podstatě požadavkem na obnovení feudálního vztahu, kde se oni budou moci zabývat svou oblíbenou činností a ostatní lidé je v tom budou subvencovat, aniž by měli nárok obdržet nějakou protihodnotu. V dnešní společnosti můžeme vidět řadu takových míst, kde se toto uskutečnilo, ale komunisté rozhodně nepatří mezi konzistentní kritiky tohoto stavu. Naopak s jejich disproporčním zastoupením v sektoru státem placených „neziskovek“, univerzit, uměleckých podniků a dalších výhonků státních úřadů, veřejných vzdělávacích institucí a státních dotací, patří z velké části mezi ty, kteří z takového uspořádání profitují. Možná jsou kvůli tomu až tak oddělení od běžné produkce statků, že nechápou, proč by se podobné uspořádání nemohlo rozšířit úplně na všechny. Jistě, profesoři a úředníci s definitivou si často mohou pracovat jen to, co se jim chce a jen tolik, kolik se jim chce, ale bohužel toto jsou pozice existující na úkor produktivních členů společnosti a přesně proto z nich nelze udělat univerzální model pro všechny.
Kapitalismus by v čisté podobě byl jediný systém, kde výsadní pozice člověka není dosažena na úkor někoho jiného. Může to být šťastnou náhodou, může to být umem, nebo to může být kombinací obojího, ale to, že má některý člověk v kapitalismu velký majetek, ani v jednom z těchto případů neznamená, že se někdo jiný musel dřít o to více. Navíc velký majetek v kapitalismu nezaručuje bezstarostný a bezpracný život. První starostí každého kapitalisty je, jakým způsobem majetek investovat, a vymyslet, kam produktivně investovat, to je také společensky přínosná práce, byť by jí komunisté (a pod jejich vlivem řada dalších lidí) za práci vůbec neoznačili. Je to zkrátka činnost, jejíž společenský význam jim naprosto uniká, stejně jako to, že v jakémkoliv pokročilém společenském systému výroby bude někdo, kdo jí bude muset dělat. Když jí nebudou dělat dnešní kapitalisté, tak to bude nějaká obdoba centrální plánovací komise – která v reálném socialismu musela dělat daleko víc, než jen to, co si Adamczaková představuje.
Nežijeme samozřejmě v čistém kapitalismu ale ve smíšeném systému, kde působí řada nekapitalistických a antikapitalistických institucí, prostřednictvím kterých lidé dosahují pozice, kdy bez vlastního produktivního přispění, případně s velmi pochybným přispěním, žijí z práce druhých. Právě tyhle instituce ovšem komunistické kritice velmi často unikají, ba dokonce se dá říct, že jejich působení často bývá samotnými komunisty vnímáno jako přesně ten směr, kam by se měla společnost ubírat.
Není pak divu, že komunistické experimenty nevyhnutelně končí katastrofou. Všechno to, co Adamczaková popisuje jako pokusy o komunismus, je buď fantazií mimo jakoukoliv realitu, nebo tragédií, která při svém uskutečňování přinesla daleko více utrpení a marasmu, než jak se autorka snaží tvářit. Navíc se pečlivě vyhýbá tomu popsat jakýkoliv reálný problém, který s sebou přineslo například centrální plánování.
