Ohrožení národního hospodářství, neočekávaně prudký nárůstnezaměstnanosti, hrozba sociálních nepokojů a tak dále. Podobněvýstražná provolání jsme mohli zaslechnout z úst vládních činitelů aodborářů poté, co naše největší zdravotní pojišťovna vyslala do médiízprávu, že bude své miliardové pohledávky vymáhat u svých dlužníků tím,že je začne plošně posílat do konkurzu.
Politikům muselo pořádně zatrnout, vždyť například takový Zetor Brno,který byl nedávno resuscitován, by byl do konkurzu poslán hned v prvnířadě. Dluží totiž VZP maličkost – 103 milionů korun. Takových podnikůlze nalézt patrně mnohem více, neboť celková dlužná částka, kterou mána straně aktiv samotná VZP, se od roku 1993 do dneška dostala včetněpenále na úctyhodných 16 miliard. Není tedy divu, že si takové sumyvšimlo i vedení pojišťovny a začalo si lámat hlavu s tím, jak v tomtoroce zajistí případné zvýšení úhrad za poskytovanou lékařskou péči (dlepřipravovaného vládního návrhu).
Odpověď hlav pomazaných nebyla až tak překvapivá. Jejich logika, hlubšímyšlenkou neposkvrněná, diktuje automaticky politicky korektní řešení:pokud tedy pojišťovnám firmy neplatí, tak zvýšíme platbu pojistného zastátní pojištěnce (za děti a důchodce) a nadto ještě použijeme nášoblíbený kanál – Konsolidační banku – a VZP oddlužíme. Ptáte se kolikto bude stát? No, to ještě není jisté, ale takový ministr zdravotnictvíFišer to odhaduje na nějakých 4 až 5 miliard. Stanovení konečné sumy sejistě stane na jednání vlády zábavnou hrou. Ministři si sednou kolemstolu a začnou s kamennými tvářemi hráčů pokru zdůvodňovat své návrhy.Bylo by překvapující, kdyby nakonec nevyhrál atomový mužík Grégr, kterýmá s hazardem tohoto typu mnohaleté zkušenosti.
Opusťme však raději svět taškařic a podívejme se na samotný problém,který za touto kauzou stojí. Mnoho firem má zjevně takové finančnítěžkosti, že nejsou schopny platit pojišťovnám zákonem stanovenépojistné. Důvody takového jednání mohou být pouze dva. Buď je pojistnétak vysoké, že vytváří spolu se všemi daněmi pro podnikání nevhodnéprostředí, ve kterém se nemohou udržet ani perspektivní podniky, a nebosi tyto firmy nezaslouží existovat. Nedokáží totiž generovat patřičnýzisk, a proto musejí na konkurenčním trhu nezbytně zaniknout.
Zaměříme-li se na samotné tržní prostředí v naší malé, ale silněregulované zemi, pak jistě dojdeme k závěru, že v České republicenejsou ideální podmínky pro zahájení podnikání. Vedle dalších omezení,které podnikatelům komplikují život, je nutno připomenout, že daněnepřispívají k ekonomické aktivitě a k růstu ekonomiky, který bypřinesl dynamicky rostoucí ekonomický blahobyt obyvatel. Českárepublika není žádným liberálním ostrůvkem v srdci Evropy, který bylákal investory nízkým daňovým zatížením. Vysokou mírou zdanění semůžeme směle srovnávat s vyspělými zeměmi na západ od našich hranic. Jetu však jeden malý rozdíl: zatímco v těchto zemích bylo bohatstvínejprve vytvořeno a pak teprve došlo ke zvyšování daní a rostoucímupřerozdělování vytvořeného produktu, u nás je proces přesně opačný. Vobdobí, kdy jsou daně v takových zemích zpětně snižovány, neboť si tampatrně uvědomili, že je to cesta k chudobě, se u nás chystá krok přesněopačný.
Od nadměrného zdanění se vraťme k naznačenému druhému důvodu, pročexistují nedoplatky zdravotního pojištění. Tím může být i neschopnostsamotných podnikatelů udržet se na trhu. Jistě není možné, aby každámyšlenka našla uplatnění. Pokud budu chtít například vyrábět panenky stvářičkami členů české vlády, tak patrně nenajdu dostatečný odbyt anevyhnutelně budu krachovat. Takové firmy tedy nemají na trhu copohledávat. Je jen chybou zákona a systému jako takového, že nejsouposílány do konkurzu. Subjekt před krachem je jako neřízená střela,která je potenciálním ohrožením pro své obchodní partnery.
Pokud si tedy spojíme oba možné důvody vzniku neplacení pojistného, takmůžeme navrhnout i řešení současné situace. Základním a systémovýmkrokem musí být snížení daně z příjmů právnických osob. Je taky potřebaopustit grégrovskou politiku podpory velkých podniků socialistickéhotypu. Jsou to molochy, pro které není na trhu místo. Vládní dotace asanace jakéhokoliv druhu jen prodlužují jejich agónii. Mimo ten prostýfakt, že krach takového podniku by otevřel možnost podnikání pro jinoufirmu, je potom jasné, že plýtvání peněz ze státního rozpočtu, ač jepro politiky jistě zábavné (z cizího krev neteče), nemůže trvatdonekonečna.
Postup VZP by měl být založen na strohém faktu, že její dlužníciporušují smlouvy a tím i zákon. VZP musí mít právo poslat tytoneplatiče do konkurzu a měla by to udělat. Pokud podlehne politickýmtlakům, tak naopak poškozuje ty, kteří si u ní poctivě spoří a požadujíza své peníze kvalitní lékařskou péči. Poškozuje i zdravotníky, kterýmnení schopná za jejich práci zaplatit odpovídající mzdu. Roli škůdců včeském hospodářství by měla nechat na samotných politicích. Ti totižtuto činnost ovládají takřka dokonale
