Lukáš Kovanda: Příběh dluhové smršti I
Koncem prvního čtvrtletí tohoto roku vyšla kniha „Příběh dluhové smršti: a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize“ od Lukáše Kovandy. Tato kniha více méně volně navazuje na knihu „Příběh dokonalé bouře“ od téhož autora, která se zabývala současnou finanční krizí, a která také obsahovala rozhovory s významnými osobnostmi z oblasti ekonomie případně ekonomické historie. Rozhovory v obou knihách dobře ilustrují značnou nejednotnost ekonomů v pohledu na hospodářskou realitu současného světa [1].
Příčiny zadlužení
Překvapivě málo se toho čtenář dozví z knihy o příčinách zadlužení vyspělých států z doby před finanční krizí. Na straně 21 nás graf zadluženosti informuje, že v roce 2008 činila zadluženost Řecka již 99% HDP a Německa 66% HDP. Poté vlivem poklesu ve výběrů daní, sanací a dalších výdajů zadluženost stoupala a na konci roku 2011 má dle předpovědi činit 135% respektive 80% HDP. Podobné je to s celou řadou jiných států, jako je Velká Británie, Itálie, Japonsko a prakticky více či méně skoro se všemi vyspělými státy světa [2]. Jak se k tomu tyto státy dopracovaly? Na to dává odpověď prakticky jen úvod sepsaný K. Janečkem, kde se můžeme dočíst, že slabinou demokracie je náchylnost občanů naslouchat populismu politiků, kteří se lhaním a uplácením voličů snaží udržet u moci. Východiskem z tohoto má pak být kvalitní vzdělávání občanů [3]. A dále informace, která potvrzuje Janečkův názor, že řečtí politici se snažili uplácet občany, proto aby zažehnali jejich případný příklon k vojenským či jiným diktaturám. L. Kovanda zde také upozorňuje, že finanční krize byly běžné i v hluboké minulosti [4]. Veřejní správci neuměli většinou hospodařit od jak živa. Finanční krize samozřejmě vedla ještě k většímu zadlužení států. Například vládní dluh USA dosahoval roku 2010 v poměru k HDP již 93% [5].
Příčiny finanční krize
Co se v knize dozvíme o příčinách krize? V rozhovorech s významnými ekonomy a ekonomickými historiky se můžeme dočíst různé názory. Například G. Steele uvádí známý fakt, že za finanční krizi může vláda USA, která nutila finanční instituce půjčovat na pořízení bydlení i lidem, kterým by tyto dobrovolně nebyly ochotné půjčovat [6]. To je logické, finanční instituce totiž nebyly ochotné půjčovat těmto lidem proto, že se domnívaly, že tito nebudou schopni dostát svým závazkům. Bylo zde vysoké riziko toho, že peníze nebo jejich část finanční instituce již nikdy neuvidí. Pokud člověk zrovna neprovozuje charitu, tak není rád, když přichází o peníze. Pokud je však nucen, tak není již pánem svého majetku a ztráta s vysokou pravděpodobností přijde. Dochází tak k transferu majetku od finančních institucí k uměle zvýhodněným majitelům bydlení. De facto se jedná zároveň jakoby o poplatek, který je nutné uhradit za možnost podnikat v daném oboru. Tento poplatek má za následek omezení konkurence v tomto oboru (viz níže).
Dle jiných názorů, jako je třeba ten R. Solowa, mohla za finanční krizi především deregulace. Podobný názor má R. Scherer, který uvádí, že velký význam mělo zrušení Glass-Stegallova zákona roku 1999, protože tento zákon rozděloval investiční a komerční bankovnictví [7]. Vrátíme se k státní úhradě ztrát, které vznikly finančním institucím z půjček na bydlení. Tato úhrada není nutná. Stát by klidně mohl nechat ((a-)morálností takového kroku se zde nebudeme zabývat a pomineme i skutečnost, že stát nemusí provozovat intervence do trhu s půjčkami na bydlení) – po té co by vyšlo najevo, že zvýhodnění majitelé bydlení nejsou schopni půjčky splácet – některé finanční instituce zkrachovat. Zatímco další by došly k závěru, že jejich finanční výsledky jsou tak hubené, že raději zkusí štěstí se svým kapitálem jinde – v pro ně druhém nejlepším užití (třeba by se přesunuly do odvětví spotřebitelských půjček apod.), do něhož by se však za neexistence státních zásahů sami dobrovolně nepřesunuly. Počet finančních institucí a jimi nabízených peněz (vlastních a zejména svěřených) by tak za jinak nezměněných okolností poklesl, což by pocítili nezvýhodňovaní zájemci o bydlení – to je to výše uvedené omezení konkurence. Tito by se museli střetnout o menší množství peněz a půjčky by tak pro ně zdražily. Navíc by tito zájemci měly, kvůli omezenému počtu firem, méně pestrý výběr. Potíž však je, že finanční instituce si mohou pomoc od státu vylobovat, a tak přenést náklady na málo anebo vůbec neorganizované daňové poplatníky. Ti ostatně většinou hradí i státní dluhy. Anebo stát bude muset zasáhnout z toho důvodu, že postižené finanční instituce a lidé, kteří jim svěřili své peníze, budou pravděpodobně muset v okamžiku, kdy zjistí svoji finanční ztrátu, stáhnout část svých peněžních prostředků z komerčních bank. Pokud však tyto banky pracují na principu částečných rezerv, dojde k poklesu peněžní zásoby (mizí depozita) v ekonomice a vzniku velkou částí ekonomů obávaného poklesu cenové hladiny [8]. V tomto okamžiku spočívá činnost státu v sanování komerčních bank a finančních institucí, což má zpravidla za následek růst dluhu (viz výše zadlužení Řecka a Německa). Vlivem bankovnictví pracujícího na principu částečných rezerv na průběh finanční krize, se tato kniha bohužel nezabývá a je zde tedy nutné odkázat na první Kovandovu knihu „Příběh dokonalé bouře“. Z výše uvedeného by mělo být zřejmé, že investiční bankovnictví nelze od komerčního bankovnictví nikdy plně oddělit.
Přejdeme tedy k dalším možným příčinám a okolnostem, které mohly mít vliv na průběh finanční krize, a kterými se kniha zabývá. G. Steele zmiňuje častý výkřik o hamižnosti bankéřů a ptá se, zda skutečně bankovnictví přitahuje hamižná individua anebo činí z lidí hamižná monstra. Mimoto upozorňuje na nejednoznačnost termínu hamižný [9]. Nabízí se navíc další otázka, pokud jsou lidé hamižní, co brání tomu, aby byli hamižní i politici a úředníci, kteří by případně banky a finanční sektor regulovali a kontrolovali. Politici a úředníci jsou také jen lidé. Dalším problémem je otázka, proč se hamižnost nebo její dopady objevují cyklicky. Nicméně zrnko pravdy na tomto výkřiku může přece jen být, pokud si přečteme i názor K. Dowda, který upozorňuje, že z bankovnictví se stal obří mechanismus na dobývání renty. Všímá si, že se pohybujeme stále dále od ideje volných trhů v peněžnictví: “… máme finanční regulace, požadavky na kapitálovou přiměřenost, ochranu investorů.“. A dodává, že zájmy klientů a finančníků se rozcházejí: “… bankéři bývali mnohem konzervativnější, neprováděli transakce s tak vysokým podílem vypůjčených prostředků. Bylo možné jim věřit – a lidé jim skutečně věřili. Nyní tomu tak není.“ [10]. K. Dowd zde naráží na existenci tzv. morálního hazardu, který sebou přinášejí některé zásahy státu do bankovnictví (ochrana investorů, pojištění vkladů, požadavky na kapitálovou přiměřenost atd.) [11]. Tyto státní zásahy tak můžou přispívat k tomu, že bankéři (a jiní finančníci) jsou motivováni vstupovat do projektů, do kterých by jinak nevstupovali. Státní zásahy totiž snižují uměle rizikovost těchto projektů. Pro bankéře jsou tak tyto projekty atraktivnější. Přirozeně většina bankéřů chce stejně jako jiní podnikatelé (včetně lidí, kteří podnikají se svou prací – tj. zaměstnanců) vydělat, a proto budou do těchto projektů peníze investovat. Nepoučenému pozorovateli se může tato skutečnost jevit jako hamižnost.
Mezi další možné příčiny uvádí L. Kovanda selhání ratingových agentur (zabývajících se ratingem podniků), jmenovitě tří nejvýznamnějších – Standard & Poor’s, Moody’s a Fitch. Tyto agentury měly až do roku 2006 privilegované postavení v USA, které spočívalo na licenci udělované americkou Komisí pro burzy a cenné papíry (SEC). Po roce 2006 byly licence uděleny i několika dalším menším agenturám [12]. Nicméně se nedalo hovořit přímo o monopolu. L. Kovanda také soudí, že analytici, kteří analyzují cenné papíry kopou za své zaměstnavatele a mají tendenci být příliš optimističtí. I přesto jim řada lidí často velmi ráda naslouchá [13]. Jakoby lidé v této situaci při utváření svých „ex ante“ užitků nezohledňovali dostatečně svoje předchozí „ex post“ užitky [14]. Pokud mám z předpovědi nějakého analytika „ex ante“ užitek, který se „ex post“ nepotvrdí, rozmyslím si příště, zda budu věřit jeho prognózám. Pravda je, že lidé jsou omylní, a také je pravda, že trh (dobrovolné lidské směny) vlastní mechanismus, pomocí kterého se omyly napravují. Částí tohoto mechanismu je i sledování ex post užitku. Finanční krize a následná recese by tak mohly být pokládány pouze za ozdravný a nutný proces, který je nutně spojený s nápravou omylů. Jak ovšem vysvětlit, že evidentně dochází k nahromadění omylů. Proč se lidé nechají hromadně v určitou dobu splést analytiky. Proč se omyly více méně nevykompenzují, jak by se dalo skoro vždy očekávat. Není možné, aby ve skutečnosti po nějakou dobu lidé byli s prací analytiků spokojeni – spokojen jak „ex ante, tak i „ex post“? V knize se dále připomínají podvody, v kterých se angažovaly některé finanční instituce, spojené se vstupem Řecka do eurozóny: „…Řecko zaplatilo počátkem milénia investiční bance Goldman Sachs a dalším stovky miliónů dolarů za provedení důmyslných transakcí, jež ukryly skutečnou vyšší zadlužení země.“ [15].
Vysoké odměny bankéřů
Jedním z probíraných problémů jsou i vysoké odměny bankéřů. Naráží se zde zejména na problém vysokých odměn, které svým bankéřům poskytují banky, které se jal stát zachraňovat. Tím se zde však zabývat nebudeme. Podíváme se na jedno tvrzení, které se týká odměn bankéřů obecněji. Jedná se o tvrzení, že zvýšená motivace, která plyne z vysokých odměn, nemusí nutně zlepšovat výkonnost: „Takzvaný Yerkes-Dodsonův zákon, jejž oba psychologové [po nichž byl nazván, pozn. autora]formulovali už v roce 1908, totiž říká, že existuje optimální úroveň „nabuzení“ pro plnění daného úkolu, která však není ani příliš nízká, ale ani příliš vysoká“. Tak například vysoká odměna může vést k tomu, že svěřený rutinní úkol nedělám rutinně a tudíž ne tak dobře. Nebo vědomí toho, že jde již o hodně peněz, může člověka zaměstnat myšlenkově natolik, že se mu nedostává potřebné duševní kapacity na plnění svěřeného úkolu. Z toho má plynout následující: „Vysoké bonusy bankéřů nelze tedy již s přihlédnutím ke studii obhajovat tvrzením, že zvyšují jejich výkon.“ [16]. To je zajímavá, ale pro ekonomii a tvůrce hospodářských politik málo cenná skutečnost. Nejsme schopni najít žádnou nearbitrární výši odměn, při které bychom mohli zvolat: tak už dost! Lidé jsou různí a budou tak mít různou výši hraniční odměny, od které už bude jejich výkonnost klesat. Každý jednotlivec navíc bude mít tuto výši rozdílnou v průběhu času a za různých okolností. Člověk je schopen se učit, a tak pokud bude vystavován vyšším odměnám pravidelněji, tak bude mít výše jeho hraniční odměny tendenci růst. Navíc je velmi pravděpodobně, že ani samotný jednotlivec není schopen říci, jaká je výše jeho hraniční odměny. A i kdyby to věděl, tak bude tvrdit, že zrovna jeho výše hraniční odměny je astronomická. Má k tomu silný motiv, protože dle zákona mezního užitku člověk preferuje více jednotek daného statku (v tomto případě peněz a i případných nepeněžních odměn) před méně jednotkami [17]. Mnohem zajímavější je Kovandovo tvrzení, že bankéři prostě oplývají značnou mocí a vlivem, a také: „Zisky bank – z nichž jsou vypláceny bonusy – jsou v současnosti, v pokrizové realitě, spíše výsledkem politiky levných peněz (rekordně nízkých úrokových sazeb) centrálních bank, sanací či vládních záruk, a nikoli umu bankéřů.“. Velké banky (a vlády) jsou první subjekty, které dostanou nově vytvořené peníze [18].
[1] Kovanda, s. 11
[2] Ibid, s. 21 a 24
[3] Ibid, s. 10
[4] Ibid, s. 21
[5] Ibid, s. 34 a přehledná tabulka o rozpočtových deficitech a zadluženosti v Evropské unii na s. 25 a 26
[6] Ibid, s. 65
[7] Ibid, s. 102-3 a 69
[8] pro alternativní pohled k obavám ekonomů viz V. Krupa
[9] Kovanda, s. 67
[10] Ibid, s. 39-40, srovnej s tvrzením O. Vašíčka ohledně derivátů a jejich balíků s. 121
[11] Friedman
[12] Kovanda, s. 29-30
[13] Ibid, s. 13-4
[14] Rothbard Zásahy, s. 97-8
[15] Kovanda, s. 22
[16] Ibid, s. 37
[17] Rothbard Zásahy, s. 31
[18] Kovanda, s. 37, 41 a podobně i s. 66
