Někteří odpůrci připravovaného zvýšení cen elektřiny a plynu přišli sargumentem, že nejprve musíme zjistit, zda všechny nákladyenergetických firem jsou „oprávněné“, a až potom se bavit o cenách. Vdobě, kdy cena elektřiny pro domácnosti se pohybuje desítky procent podjakkoli optimistickou úrovní nákladů, je diskuse o „oprávněných“nákladech poněkud předčasná, nicméně slabá nákladová disciplína státemvlastněných monopolů problémem je. Člověk nemusí být akademickýmekonomem, aby si všiml, že se chovají jinak než soukromé firmyvystavené ostrému konkurenčnímu tlaku. Nepanuje v nich podnikavý duchvedoucí k neustálému hledání úspor v nákladech, jež jsou zdrojemkonkurenční výhody. Poslední články představitelů společnosti ČEZ (M.Novák – Cena elektřiny začíná u uhlí, LN 2.3.1998, P. Vobořil – ČEZprodává elektřinu levněji než dříve, HN 3.3.98) to dokládají téměřdokonale.
Problém je jasný: Utrácí ČEZ zbytečné peníze za mzdy, reklamu čiinvestice, a promítá se toto plýtvání do cen elektřiny? Oba zástupciČEZu předkládají pravdivá fakta – osobní náklady činí pouhých 6%celkových nákladů, reklama jen 0.03%, zvýšení investičních nákladůTemelína o 3 miliardy zvýší náklady jedné kWh o jeden haléř. Problémnení v číslech, ale ve způsobu, jak s nimi ČEZ zachází. Dovídáme se, žetéměř žádná nákladová položka nemá na celkové náklady vliv hodnýpozornosti. To je pravda – zvýší-li se mzdy o 1% (například tím, že seodborářům slíbí 11% růst mezd namísto 10%), stoupne cena elektřiny oněco málo přes půl promile. Tak malou změnu každý spotřebitelpřehlédne.
Jenže ČEZ je obrovská společnost. Její roční tržby z prodeje elektřinypřesahují 50 miliard Kč. Ve velkých firmách se i za sebenepatrnějšímiprocenty skrývají obrovské peníze. U výše zmíněného příkladu se mzdamiznamená půl promile slušných 32 milionů Kč. Stejně tak 1 haléř zadražší Temelín znamená ročně 114 milionů Kč (při plánované ročníprodukci 11.4 TWh).
Vidíme, jak jsou procenta zavádějící. V málokteré firmě si mohoumanažeři dovolit mluvit s takovým klidem o zvýšení nákladů v řádudesítek milionů. O firemní kultuře ČEZu si musí myslet své manažeřiautomobilového průmyslu, kteří většinou omdlévají, když jim náklady najedno auto stoupnou o jeden dolar, a jsou proslulí snahou ušetřit každýcent. (Ford například nyní mění tvar popelníků, aby na každém vozeušetřil 25 centů. Dvacet pět centů v ceně auta nic neznamená, ale kdyžtěch aut máte vyrobit několik milionů …) Stejně tak ve velkéelektrárenské společnosti nikdy nedosáhnete prudkého poklesu nákladůradikálním škrtem v jedné položce. Každodenním neviditelným úsilímspíše ušetříte tu procento na mzdách, tu procento na údržbě. V součtuale ušetříte desítky milionů.
Filozofie ČEZu je jiná: S většinou nákladových položek nemá smyslcokoli dělat, protože v ceně se neprojeví. Nemá smysl vinit manažeryČEZu za tento způsob uvažování. Podnikají v regulovaném prostředí,které přímo podporuje neefektivnost. Prodejní cena elektřiny seodvozuje od nákladů – jinými slovy, čím vyšší náklady, tím vyššíregulovaná cena. S tímto ochranným polštářem pod hlavou si ČEZ můžedovolit mluvit o velkých penězích v malých procentech a konejšit setím, že růst nákladů o deset milionů nic neznamená. Nutno dodat, že sejedná o velmi drahý polštář: Jestliže výkonný ředitel pro ekonomikuČEZu relativizuje 3 miliardy proinvestované navíc v Temelínu, nemůžemese divit, že náklady na dostavbu neustále rostou. Jedinou nákladovoupoložkou, kterou ČEZ trápí, je uhlí, které představuje 40% nákladůuhelných elektráren (čímž se implicitně naznačuje, že zbývajících 60%důležitých není). Na diskutovaný vstup ČEZu do Severočeských dolů seopravdu nemůžeme dívat populisticky jako na projev toho, že ČEZ neví cos penězi. Nepochybně je v zájmu ČEZu mít vliv na cenu uhlí. Jde o to,jakým směrem. Na konkurenčním trhu s elektřinou je nákup uhelného doluvelmi výhodnou investicí jak pro elektrárnu, tak pro spotřebitele.Pokud elektrárna stojí přímo nad dolem (což je běžný případ), je najeho dodávkách závislá. Uhlí od jiných výrobců je dražší o náklady nadopravu, což dává majiteli dolu prostor k tomu, aby elektrárnu„vykořisťoval“. Může si dovolit účtovat stejnou cenu jako vzdálenějšídoly, přestože jeho náklady jsou nižší o náklady na dopravu, ainkasovat tak monopolní rentu. Pokud elektrárna důl koupí, popsanéhoproblému se zbaví, bude nakupovat uhlí za cenu rovnou pouze výrobnímnákladům a získá na trhu konkurenční výhodu.
Regulovaný elektrárenský monopol má motivaci přesně opačnou. Koupí důla uhlí si od sebe nakoupí za cenu vyšší než náklady. Za regulátorem pakpřijde s pláčem, že mu vzrostly náklady na palivo, a požaduje vyššícenu elektřiny. Drahé uhlí si nechá proplatit od spotřebitelů a ziskinkasuje dceřinná uhelná společnost. Možnosti regulátora kontrolovatcenu uhlí jsou minimální, neboť nemá pravomoc kontrolovat uhelnéspolečnosti. I kdyby tuto pravomoc měl, je téměř nemožné objektivněposoudit, zda elektrárna kupuje uhlí za „správnou“ cenu.
V konkrétním případě lze těžko určit, jaký motiv stál za akvizicíSeveročeských dolů. Je dost dobře možné, že oba. Současná pravidlačeského trhu s elektřinou nahrávají tomu druhému, na druhé straně ČEZdobře ví, že nejpozději dnem našeho vstupu do EU jeho monopol padne, achce si zajistit žádoucí kontrolu nad doly dříve, než bude pozdě.Nicméně v nejbližších letech budou úředníci ministerstva průmyslu aobchodu zaneprázdněni studiem smluv mezi ČEZem a Severočeskými doly.
Ležérnost, s jakou ČEZ bagatelizuje miliardové položky v nákladechpřevodem na procenta názorně dokládá, jak zoufale tato společnost (aostatní státní či polostátní monopoly – České dráhy, Telecom, Transgas,distributoři elektřiny a plynu) potřebují svěží vítr zvaný konkurence abič zvaný privatizace. Pak už nebudeme muset diskutovat o tom, zda jsoujeho náklady „oprávněné“. Namísto ústy budeme mluvit penězi – prostěelektřinu koupíme od někoho levnějšího.
