Petr Mach se ve svojí reakci na Sheldona Richmana dopouští několika úkroků stranou, aby nemusel připustit to, co je očividné: že umožňovat manželství pouze heterosexuálům je diskriminace.
Petr Mach ve svém článku pomíjí reálie, na které Richmanův článek navazuje. Je pravda, že Richman o nich také nemluví, spoléhaje možná na to, že americký čtenář je zná. Český čtenář mi snad tedy promine, pokud zasadím Richmanův článek a celou tuto debatu do správného kontextu.
V roce 2013 posuzoval Nejvyšší soud USA případ United States v. Windsor. Edith Windsorová byla podle zákonů v kanadském Torontu oddána za Theu Spyerovou. Stát New York, ve kterém žily, následně uznal jejich homosexuální manželství. Když Spyerová v roce 2009 zemřela, přenechala celé svoje dědictví manželce, která chtěla uplatnit federální výjimku dědické daně pro přeživší manžele. Spojené státy odmítly tuto výjimku udělit, a tak se případ dostal až před Nejvyšší soud.
Ten se odrazil od svého rozsudku Loving v. Virginia z roku 1967, kdy Nejvyšší soud zvrátil odsouzení černošky Mildred Lovingové a bělocha Richarda Lovinga, kteří byli původně odsouzeni na rok vězení za porušení virginského zákona, jenž zakazoval míšené svatby. Padesát let poté nám připadá neuvěřitelné, že něco takového mohlo být relativně nedávno zakázané v západním světě. Připadá nám to jako diskriminace a velká svévole bílé většiny.
Nedomnívám se, že když Petr Mach začíná svůj článek bezobsažnou frází „Podle mě naopak existuje dobrý důvod, aby stát nechal manželství manželstvím, [tj. pouze heterosexuálům]“, tak tím myslí, že v roce 1967 měl stát také nechat manželství manželstvím, tj. pouze lidem stejné rasy. Jsem si jist, že také jemu by něco takového připadalo jako nemístná diskriminace, a koneckonců sám v článku píše, že „je smutné, že ještě nedávno byly homosexuální styky trestné“.
Mach ale dnes říká: „[Do manželství můžou] vstupovat černí, bílí, muži i ženy – při splnění shodných podmínek. A pokud gayové v manželství nechtějí být, protože si žádnou ženu nechtějí vzít, mají mnoho jiných možností, jak si svůj život uspořádat. Vláda homosexuálním lidem nic nezakazuje.“
Machova argumentace však v roce 1967 mohla posloužit stejně dobře proti Mildred Lovingové. „Pokud černošky v manželství nechtějí být, protože si nechtějí vzít černocha, mají mnoho jiných možností, jak si svůj život uspořádat. Vláda černoškám nic nezakazuje.“ Stejně tak jako Machův argument „Jsou jiné priority, co by stát měl zrušit – třeba dotace politickým stranám, povinné přimíchávání biopaliv nebo daň z převodu nemovitostí,“ platil stejně dobře v roce 1967, pouze – samozřejmě – s dobovými státními zásahy, jakými byla např. monopolizace a přísná regulace letecké a autobusové dopravy a spedičních služeb, což prodražovalo cestování a zboží všem Američanům. Zákaz míšených svateb v některých státech se týkal malého procenta obyvatel, stejně jako se dnes zákazy svateb homosexuálů dotýkají méně lidí než dražší benzín.
To však není důvod stavět se liberalizaci na odpor. Je to naopak spíše důvod pro to, aby i ti libertariáni, kteří v sobě najednou pocítí jakýsi zápal pro tradiční hodnoty, vzali rozum do hrsti a šli raději bojovat za ten levnější benzín.
Druhá půlka Machova článku se věnuje adopci dětí, což je úhybný manévr. Ani v případě Windsorové, ani v případě Obergefell v. Hodges, kde Nejvyšší soud v roce 2015 rozhodoval tentokrát o právu jednotlivých států na zákaz homosexuálních manželství (zde šlo opět o uznání Jamese Obergefella za vdovce po jeho manželovi), koneckonců ani v případě Lovingových nešlo o adopce dětí.
Možná existují silné argumenty pro to, aby děti byly svěřovány do péče výhradě heterosexuálům nebo přednostně heterosexuálům. Hovoří se o tom, že děti mají mít přístup k mužským i ženským dospělým vzorům (avšak děti vychovávané pouze jedním rodičem si vedou velmi dobře). Připouštím, že v případě dětí určitě existují silnější důvody pro státní regulaci (protože dítě se neumí bránit, ať už fyzicky nebo právní cestou). Avšak případ adopcí v podstatě nijak nesouvisí s legálností manželství. Může existovat svět, kde homosexuálové budou mít legální manželství, avšak i nesezdané heterosexuální páry budou mít u adopcí přednost. Pokud k tomu jsou oprávněné argumenty, bude to tak správně. Pokud takové argumenty nejsou (což se domnívám), stále to ale bude mnohem menší diskriminace homosexuálů, než jakou máme dnes.
Mnoho lidí také říká, že samotné slovo manželství musí zůstat výhradně pro heterosexuály. Homosexuálové mají přece registrované partnerství. Zaprvé to nejsou shodné instituty – registrovaní partneři např. nemají společné jmění manželů nebo nemohou získat manželská víza do cizích zemí. Zadruhé, obdobně jako výše, kdyby se odstranily veškeré rozdíly a tyto instituty se lišily pouze názvem, stále by šlo o diskriminaci homosexuálů, neboť by jim stát dával najevo, že jsou občané druhé kategorie, nicméně by šlo o menší diskriminaci než dnes.[1]
Koneckonců představa o tom, že manželství, jak ho známe dnes, je tradice trvající tisíce let, je velmi nepřesná.
Tak jako se dnes nevěřícně díváme na padesát let starý příběh manželů Lovingových, budeme se za padesát let nevěřícně dívat na příběhy Edith Windsorové a Jamese Obergefella. Zdá se totiž, že společnost je čím dál tolerantnější a plná rovnoprávnost – ať už dosažená u soudu, nebo politickým procesem – je nezvratná.
Pokud budeme my libertariáni stát na správné straně, jako jsme stáli u zrušení otroctví, zrušení zákazu míšených svateb nebo zrušení trestnosti homosexuality, budeme si moci připočítat další bod, jak jsme změnili svět k lepšímu.
[1] Srov. „separate but equal“. Případ Plessy v. Ferguson z roku 1896 posvětil v USA segregované školy, pokud byly rovnocenné, tedy separate but equal. Trvalo až do roku 1954, kdy Nejvyšší soud v rozsudku Brown v. Board of Education prohlásil, že oddělené školy jsou ze své podstaty nerovné.
