Sportovní čistota olympijských her dávno vzala za své, i z právě skončené letní olympiády v Číně silně zaváněla politika. Globální politická témata doplnily lokální třenice. Čeští sportovci nenaplnili mnohá očekávání a jejich relativně menší úspěšnost přiměla k verbálnímu komentáři českého premiéra Mirka Topolánka, který následně inicioval přezkoumání efektivity výdajů na sportovní účely. Chvályhodné? Spíše populistické.
O co vlastně jde? Mají snad čeští běžci dohnat keňské? Čeští badmintonisté porazit čínské? Nebo basketbalisté z české kotliny přehrát americké? Tak daleko vměšování politiků do sportu již snad nedojde, výchova sportovních monster vládnoucích sportovnímu světu nechť je ponechána nesvobodným režimům, jež pošlapávání práv svých občanů kryjí úsměvy, kde se jen dá. Cílem českého premiéra je prověřit kam se peníze z rozpočtu určené na sportovní účely ztrácejí, zda jsou využívány efektivně.
Jak posuzovat efektivitu těchto prostředků? Jednotlivec porovnává hodnotu vynaložených prostředků s pociťovaným uspokojením ze sportovního vyžití, rodiče s uspokojením z aktivity svého potomka, kterou financují, sponzor z propagace svého podnikání nebo z kompenzace neuskutečněných dětských snů. Všimněme si, že jde o subjektivní pocity a efektivita není v naprosté většině posuzována dle objektivních kritérií jako výsledek zápasu či počet medailí. Efektivita je subjektivní pocit toho, kdo peníze na danou sportovní činnost vynakládá.
Záliba ve sportu je privátní záležitostí. Jedni vynakládají čas a peníze na aktivní i pasivní sportovní vyžití. Jiní upřednostňují duševní aktivity a na financování sportu se aktivně nepodílí, ať již placením příspěvků, vstupného, sponzoringem. Přesto jsou financování účastni. Sport je totiž jedno velké politikum, veřejná věc. Veřejné rozpočty ročně vydají na sport miliardové sumy, jen ze státního rozpočtu to loni bylo 4 miliardy korun. Financovány jsou aktivity, jež stojí zcela na okraji zájmu společnosti, ale i sporty, které přitahují zájmy mas a neměly by tak mít s financováním problém. Lze se však na jejich popularitě zdárně přiživit.
Jistě, řeč je o fotbale a hokeji. Jeden ze zářných příkladů „využití“ sportu k politické kariéře byl k vidění ve Vsetíně, kde v roce 2006 před místními volbami zachraňoval starosta Čunek skomírající vsetínský klub 24,5 milióny korun z veřejných rozpočtů. Bylo nad vsetínské slunce jasné, že jde jen a pouze o prodloužení agónie umírajícího klubu. KDU-ČSL ve volbách zvítězila a za rok hokej ve Vsetíně opravdu skončil. Co se sportu týče, absolutně neefektivní výdaj. Pokárá premiér člena své vlády? Pokárá radnice měst za stavby zbytečně drahých hal hokejovým klubům (soukromým subjektům) na úkor svého finančního zdraví?
Do hry tedy vstupují subjektivní pocity vysokého státního úředníka, jež rozhoduje o přerozdělování. Kritérium „mála medailí“ není hodno premiéra země, je příliš zjednodušující. Mnoho českých nadějí patří ke světové špičce, ale na olympiádě selhalo. Roli hraje forma, štěstí, zdraví. Je cílem výdajů na sport získávat na olympiádě maximum medailí? Pokud by chtěl český premiér opravdu zajistit efektivnost použitých zdrojů, musel by o jejich použití nechat rozhodnout jednotlivce. Možná by Češi přišli o některé skvělé reprezentanty, ale pouze z důvodu, že si prostě danou aktivitu nepřejí tak bohatě (či vůbec) financovat.
Je-li sportovec či klub schopný, dokáže přilákat sponzory, získat reklamní kontrakty či příjmy ze vstupného. Stojí-li určitý druh zábavy na okraji zájmu společnosti, pak veřejná podpora takové činnosti „zajistí“, že půjde o neefektivně využité prostředky, což se chtě nechtě projeví, třeba na olympijských hrách. Zásadní změnu nečekejme, přenesení zátěže na soukromé subjekty by totiž přirozeně mělo jít ruku v ruce se snižováním daňové zátěže, prostě s ponecháním peněz v peněženkách těch, kteří si je vydělali. Čili cosi, co je v naprostém rozporu s chutěmi politiků a úředníků. Zásadní změny se daňový poplatník nedočká, alespoň je čas si uvědomit, že i vystoupení sportovců na olympijských hrách společnost něco stojí.
