Velkou část článků, které se věnují popisování vývoje měnových kurzů, se snažím přehlížet a jenom si poklepávám na hlavu. Ovšem v poslední době se množí články komentující vývoj měnových kurzů poměrně zajímavým způsobem, včetně těch posledních na finwebu, 2, 3 které komentují vývoj měnového kurzu dolaru a to je pro ekonomy náramně zajímavá věc. Ale popořadě.
V první řadě si musíme uvědomit, co je to měnový kurz. Je to cena jedné měny vyjádřená v jiné měně. Pokud tedy mluvíme o měnovém kurzu dolaru, musíme mít na paměti, že neexistuje žádný všeobecný kurz dolaru, ale mnoho partikulárních měnových kurzů dolaru k jednotlivým měnám. Co určuje cenu dolaru na měnových trzích? Je to kupní síla té či oné měny k dolaru. Tedy nabídka a poptávka, tak jako na každém jiném trhu. Vzhledem k silně expanzivní měnové politice americké centrální banky se dolar v posledních letech silně znehodnotil. Tento trend trvá vůči euru již přes 3 roky.Důvod je prostý, kupní síla eura klesá pomaleji než je tomu u dolaru a tak dolar oslabuje. Oslabuje i vůči jiným měnám. Vůči čínskému juanu neoslabil, protože Čína má stanoven fixní kurz. Jakmile Čína svůj měnový kurz uvolní, dojde k revalvaci juanu a to navzdory velice silně expanzivní měnové politice čínské centrální banky.Dolar tedy oslabí i vůči juanu. Ekonomická situace v USA není příliš růžová, ačkoli spousta “ekonomů” nám před obličeji máchá grafy o vývoji HDP, spotřebitelské důvěry a dalších nesmyslných indexních čísel. Situace je zřejmá: měnová politika Fedu byla silně expanzivní a tak došlo k rozsáhlé chybné alokaci faktorů do jednotlivých struktur hospodářské činnosti. Americká centrální banka již loni v prosinci zvýšila svou klíčovou sazbu (FFR – Federal Funds Rate) o 25 bazických bodů. Totéž lze čekat i v únoru a možná už v březnu. Tyto kroky povedou k postupnému “objevování” chybných alokací faktorů a následně dojde k recesi. USA tak zaplatí za “přechozenou” recesi v roce 2001 mnohem větší daň.
Za nízkou cenou dolaru k euru i k mnoha jiným měnám stojí americká centrální banka a glorifikovaný odborník na centrální bankovnictví Alan Greenspan. Známe zcela jasně důvod, který způsobil depreciaci dolaru k jiným měnám: expanzivní měnová politka americké centrální banky a to nejen teď, ale i v minulosti. Došlo totiž k tomu, že se vznikem eura začalo mnoho centrálních bank diverzifikovat své devizové rezervy a začaly rozprodávat část svých dolarových aktiv, které se tím pádem dostaly do oběhu a zvýšili tak globální peněžní zásobu dolarů. Tento trend ale trvá minimálně rok a není to tedy nová informace. Toto je naprosto zásadní reálný důvod stojící za znehodnocením americké měny a všechny ostatní důvody, které se úvadějí, pramení často z nedostatečných ekonomických znalostí.
Schodek běžného účtu USA není důvodem či příčinou znehodnocování dolaru, ale naopak důsledkem nárůstu peněžní zásoby a rychlého poklesu kupní síly dolaru. Do očí bijící je pak toto tvrzení z článku 3:
„ Logickou a pro Ameriku nejméně bolestnou cestou je oslabování dolaru. Levnější dolar znamená méně dovozů do USA a (snad) více vývozů. Obchodní schodek (620 miliard dolarů v období říjen 2003 – září 2004) by se tak měl zmenšit a snížit tak i schodek na běžném účtu.“
Svědčí to o naprosté ekonomické ignoranci, neboť oslabování dolaru jde ruku v ruce s pokračujícím rozvratem hospodářství ve Spojených státech v důsledku mylných investic a není tak řešením pro obtížnou ekonomickou situaci, ale naopak “cestou do pekel”. Navíc a stejně zásadně: jde o sledování naprosto nevýznamné ekonomické veličiny. Kdo sleduje obchodní deficit města New York nebo města Prahy? Nebo obchodní bilanci lidí z ulice Pařížská? Proč takové údaje nikoho nezajímají? Platí základní poučka, že za dovozy se musí vždy zaplatit vývozy. “Deficit” dnes tak znamená “přebytek” v budoucnu. Ono sledování těchto veličin v sobě implikuje holistické vidění hospodářských vztahů, není to USA kdo obchoduje se zahraničím, ale konkrétní firmy a jednotlivci. Počítání kolik se souhrnně vyvezlo a dovezlo je tak nesmyslné. Platební bilance neovlivňuje kupní sílu té či oné měny, protože neovlivňuje nabídku a poptávku po penězích. (v případě fixního kurzu je tomu trochu jinak)
V prvním článku je předloženo také toto tvrzení (jde o údaj z 25.1.2005):
“ Kurz dolaru se dnes na devizových trzích zvyšoval a navázal na růst, který zahájil začátkem ledna. Americké měně pomohly jednak zprávy z Číny, jednak údaje o růstu spotřebitelské důvěry v USA.”
Jde o to, že Čína se nehodlá vzdát svého pevného kurzu, v důsledku čehož měl kurz americké měny posilovat k jiným měnám (k čínské nemůže, když jde o fixní kurz). Opravdu zajímavá logika. S růstem spotřebitelské důvěry je to obtížnější. Může naznačovat leccos o ekonomické situaci, ale také nemusí. Jde o indexní číslo a to je samo o sobě minimálně problematické. Reálný růst poptávky po penězích v důsledku růstu produktivity totiž tento index nezaznamenává.
Měnové kurzy jsou ovlivňovány nabídkou a poptávkou po penězích, které určují kupní sílu této měnové jednotky (její cenu). Položka nabídky peněz závisí na bankovním sektoru a poptávka po penězích je určena “domácí” produkcí. Žádné jiné faktory za stanovením hodnoty měnových kurzů nestojí.
