„Kultura a umění v Česku je důležitou součástí příjmů státního rozpočtu. To se nyní snažíme říci tím, že mluvíme o multiplikačních efektech umění. Pokud je někde koncert, musíte se tam nějak dopravit, zaplatíte teda jízdenku. Možná si koupíte nové oblečení. Na koncertě si dáte kávu, z toho všeho státu plynou zisky. Festivaly přivádí do měst turisty, stejně jako muzea nebo divadla. Nakonec to znamená, že peníze, které stát do kultury vloží, se mu vrátí.
Evropská unie mluví o tom, že multiplikace kreativních a kulturních odvětví je zhruba na úrovni jedna ku třem. Tedy, že každé vložené euro do kreativního průmyslu se vrátí v podobě tří eur do evropské pokladny. Podobně je tomu i u nás,“ řekl náměstek ministra kultury Miroslav Rovenský v Lidových novinách 3. března 2015.
Omyl pana náměstka vyvrátil už v roce 1850 francouzský ekonom Frédéric Bastiat na dnes už legendárním příkladu rozbitého okna. Bastiat se ptá: „Každý se musí nějak živit. Co by dělali sklenáři, kdyby nikdy nikdo nerozbil žádné okno?“
A potom pokračuje úvahou jako z ministerstva kultury:
„Dejme tomu, že je třeba vydat 6 franků, aby se napravila škoda. Pokud by někdo chtěl říci, že tato nehoda je poskytne sklenářskému průmyslu a že tedy v rozsahu hodnoty šesti franků se tomuto průmyslu dostane podpory, tak má můj souhlas. Nemám nižádnou námitku a uznávám, že se usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svoji práci, dostane 6 franků, bude si mnout ruce a v duchu bude blahořečit onomu enfant terrible. To je to, co je vidět.“
Poté ale Bastiat vysvětluje, že se chybně soustředíme pouze na jednu stránku věci:
„Jestliže však – jak se velmi často stává – cestou dedukce dospějete k závěru, že je dobré rozbíjet okna, že se tím napomáhá oběhu peněz, že z toho rezultuje podpora průmyslu obecně, pak je mojí povinností zvolat: Zadržte! Vaše teorie uvízla na tom, co je vidět, a nebere v úvahu to, co vidět není!
Zde není vidět to, že náš občan — protože utratil 6 franků za jednu věc – nemůže již vydat tuto sumu na jinou věc; není vidět, že kdyby nemusel dát spravit okno, dal by si spravit např. sešlapané střevíce, nebo by si přikoupil další knihu do své knihovny. Byl by zkrátka upotřebil těch 6 franků na něco jiného, což ovšem již nemůže učinit.“
Na českém ministerstvu rozbitých oken platí totéž, co na tom francouzském. Cestou na koncert si sice někdo koupí nové oblečení a kávu, ale kdyby místo toho šel na hokej, koupí si klubovou šálu a pivo s klobásou. A kdyby místo toho zůstal doma, koupil by si třeba novou knihu. Bastiat proto zakončuje:
„Mrzí mě, že rušivě zasahuji do jeho důmyslných kalkulací, a to tím spíše, že jimi vnesl do našeho zákonodárství smysl pro humor, ale prosím jej, aby se do nich pustil znovu a mezi účetní položky zanesl vedle toho, co je vidět, také to, co vidět není.“
A ten keynesiánský multiplikátor? Pokud se pan náměstek těší na jistotu trojnásobku ve státní pokladně, tak mu přejeme pevné nervy při čekání na peníze. Studie ukazují, že multiplikátor kolem tří patří spíše do říše levicových snů než do ekonomie.
