Když ve čtvrtek zemřel v požehnaném věku 94 let jeden z největších ekonomů 20. století Milton Friedman, v nekrolozích ožilo tolik oblíbených omylů, že aspoň dva nutno vyvrátit. Friedman nedostal v roce 1976 Nobelovu cenu „za zkoumání dopadů vládních zásahů na ekonomiku“, ale za svou teorii tzv. permanentního důchodu (zjednodušeně řečeno tvrdí, že spotřeba je určena dlouhodobým, nikoli okamžitým příjmem) a za vysvětlení inflace jako peněžního jevu (jediným důvodem inflace je podle Friedmana růst množství peněz v ekonomice. Nebyl poradcem Margaret Thatcherové ani generála Pinocheta. Radil prezidentům Nixonovi a Reaganovi, nicméně šlo o „velmi částečný“ úvazek: Friedman desítky let odmítal jakoukoliv pozici ve Washingtonu a jeho hlavní zájmem zůstávala teoretická ekonomie. Stejně tak nespolupracoval s letošním nositelem Nobelovy ceny Edmundem Phelpsem – pracovali ve stejné době, na obdobných problémech, postupovali obdobně a dopracovali se k porobným závěrům, ale společně opravdu nepracovali. Nobelovu cenu získaly desítky ekonomů, mnozí byli stejně dobří jako Friedman. Čím to, že se stal slavným i mezi laiky právě on?
Jak se hlasuje nohama
Jako málokterý ekonom dokázal Friedman vystoupit ze „slonovinové věže“ a vysvětlit své názory srozumitelným jazykem. Stačí se podívat na jeho televizní popularizační seriál Svoboda volby (na jeho základě vydal s manželkou Rose stejnojmennou světově úspěšnou knihu). Zpočátku ani neměl scénář – vše, co Friedman před kamerou říká, je spatra, na základě jeho přednášek. Na hraničním přechodu mezi Čínou a Hongkongem demonstruje, co to znamená „hlasovat nohama“, v indické textilní továrně ukazuje důsledky regulací pracovního trhu, před historickou budovou školy ve Spojených státech vysvětluje, jak zestátnění amerického základního školství způsobilo prudké zhoršení kvality.
Po pádu komunismu navštívili Friedmanovi při filmovém pokračování i bývalé Československo, z čehož vznikl dodatečný díl seriálu. Kromě záznamu diskuse s ministrem financí Václavem Klausem a jeho poradci (Jiřím Weiglem či Romanem Češkou) se ve filmu mihne i hudebník Martin Kratochvíl coby představitel rodícího se koncernu Bonton, Friedman navštěvuje Novou huť apod.
Za vším hledej peníze
Friedman psal od poloviny 60. let co tři týdny pravidelný sloupek do časopisu Newsweek (střídal se s ním jeho antipod Paul Samuelson). Většina z nich vyšla v sebraných souborech s výmluvnými názvy: Neexistuje oběd zdarma, Ekonom protestuje, Dolary a deficity či Skvělé sliby, hrůzné výsledky.
V roce 1997 vydal poslední popularizační knihu Za vším hledej peníze, kde vysvětluje, jak nezamýšlené změny v měnové politice přispěly k úspěchu či pádu prezidentských kandidátů v USA, ke krizím v Římské říši nebo k porážce generála Čankajška v Číně.
Byl v Chile. Celý týden
Pokud jde o věčné spojování s Pinochetem, k němu Friedman přišel jako slepý k houslím. Skupina mladých chilských ekonomů měla jiného guru, Friedmanova přítele a kolegy z Chicagské univerzity Arnolda Harbergera. Počet jeho studentů z Jižní Ameriky překročil tři stovky, více než pětadvacet se postupně ve svých zemích stalo ministry nebo centrálními bankéři. Friedman měl s Chile společné tolik, že zde v roce 1975 na pozvání soukromé nadace týden přednášel. Jakožto mediálně známý člověk se však stal nadlouho terčem odpůrců Pinochetova režimu.
Ano, mýlil jsem se
V posledních letech Friedman ze svých vědeckých i veřejných aktivit notně ubral a prakticky již nepublikoval. V roce 1999 vydal s manželkou společné vzpomínky Dva šťastní lidé. I ve vysokém věku dokázal uznat vlastní omyly. Například přehodnotil svůj postoj k antimonopolnímu zákonodárství, které vždy uznával jako úlohu státu, a prohlásil, že „po všem, co o něm ví, by bylo lepší, kdybychom ho nikdy neměli“. Svým chováním si získal respekt všech: zastánců i odpůrců.
