Pryč jsou časy, kdy člověk mohl očekávat od dokumentu serióznívylíčení skutečnosti. Stále větší počet dokumentárních filmů získáváideologický náboj a vžívá se pro ně označení „dokuganda“ – spojenídokumentu a propagandy. Do škatulky „dokuganda“ patří i poslední filmMichaela Moora, který v těchto dnech zahájil svoji pouť českými kiny.Do hledáčku si tentokrát vzal nešvary amerického zdravotního systému asnaží se zasáhnout do probíhající prezidentské politické kampaněargumentem ve prospěch zestátnění (socializace) amerického zdravotníhosystému.
To, jak bude americké zdravotnictví vypadat, se přitom nepřímotýká i nás – zatím relativně svobodné americké zdravotnictví má podlezprávy Výboru ekonomických poradců amerického prezidenta „vyšší míruinovací a rychlejší uvádění nových technologií do běžného provozu“ nežjiné země, protože americké firmy mají díky tržním cenám vyšší motivaciinvestovat do výzkumu. Stejně tak mají USA nejvyšší podíl nositelůNobelovy ceny za lékařství za posledních 25 let (33 vs. 19 Evropanům).Efekty amerických inovací se pak „přelévají“ do zbytku světa, tedy i knám.
Nemá příliš smysl zabývat se jednotlivostmi, na nichž Mooreukazuje „prohnilost“ amerického zdravotnictví. Proti jeho příkladům bybylo možné postavit řadu jiných, které mohou naopak svědčit protizestátněnému zdravotnictví. Abychom nechodili daleko, vzpomeňme si například „heparinového vraha“ či zaměněná dvojčata. Kdybychom chtěli,jistě by bylo možné natočit celovečerní film (s opačným ideologickýmapelem) i o nich. Místo toho se podívejme na některá klíčová arelativně objektivní čísla, se kterými Moore operuje.
Prvním z nich je 47 milionů lidí, kteří dnes v USA nemajízdravotní pojištění. Na vybraných jedincích ukazuje, že nutně všichnitito lidé trpí nedostatkem péče, kterou může odstranit jen zavedenístátního zdravotnictví. Ve skutečnosti tito lidé mohou získat ošetřeníjiž dnes a zdarma ve všech amerických nemocnicích, které mají povinnostneodmítat akutní péči i neplatícím pacientům. Třetina z těchtonepojištěných má navíc nárok na některý z vládních pojišťovacíchprogramů. Přesto zůstávají raději nepojištění. Získali by totiž stejnoupéči, jakou již mají v rámci nemocničních propracovaných charitativníchprogramů, a navíc by se museli otravovat s vládními byrokraty. PodleWall Street Journal 55 % amerických neziskových nemocnic vydá nacharitativní péči více než 3 % svého rozpočtu ročně. Další část těchtonepojištěných žádné pojištění nechce a nepotřebuje – třeba proto, že simohou dovolit platit za své léčebné výlohy z vlastní kapsy.
Dalším číslem, které Moore rád prezentuje, je délka života vjednotlivých zemích. Protože Kanaďané, Britové nebo Francouzi žijí délenež průměrný Američan, vyvozuje z toho, že i jejich zdravotnictví musíbýt nutně lepší. Délka života je přitom podle odborníků ke srovnánízdravotnictví nevhodná kvůli tomu, že ji ovlivňuje celá řada sezdravotnictvím nesouvisejících faktorů. Měli bychom použít ukazatel,kde je vliv zdravotnictví prokazatelný – například výsledky léčbyrakoviny. Při takovém srovnání (kterého se Moore raději nedopouští),vychvalované státy blednou – podle údajů Světové zdravotnickéorganizace je standardizovaná míra úmrtnosti na nádorová onemocnění veSpojených státech z těchto čtyřech zemí nejnižší.
Podobný výsledek plyne i ze srovnání doby čekání na plánovanýchirurgický zákrok. Podle OECD čekalo v roce 2001 na neurgentní operacidéle než 4 měsíce v USA 5 % všech pacientů. V Kanadě 27 % a ve VelkéBritánii dokonce 38 %. Pokud se vám vybavily fronty na banány, jste nasprávné adrese. Oba jevy jsou způsobeny stejnou příčinou -socializovaným přídělovým systémem, v němž není lidem dovoleno zaplatittržní cenu.
Moore přitom tvrdí, že Francouzi, Kanaďané i Britové majílékařskou péči „zdarma“. Podobný argument používají i čeští socialisté,aby před volbami vystrašili voliče. Jenže ani tyto státy, ani my jsmezatím nepřišli na způsob, jak vyčarovat lékařskou péči zadarmo. Platímeji všichni – rozdíl je jen v tom, že Američané dobrovolně skrze svésoukromé pojištění, my prostřednictvím povinných odvodů z mezd doveřejného systému. Je pravda, že Američané utrácí za zdravotnictvírelativně nejvíce. Jenže to je způsobeno především tím, že jsou mnohembohatší než ostatní země. A zdravotnictví je z velké části (snad kromězákladní akutní péče) luxusní statek – s růstem důchodu mají lidétendenci utrácet za takové statky stále větší podíl svých příjmů. Dalšíroli hraje i zmíněná silná inovační aktivita amerického zdravotnictví(Američané tak de facto „dotují“ zbytek světa) a také skutečnost, žeplaty lékařů jsou v USA nejvyšší na světě (nejen v absolutníchčástkách, ale také relativně jako poměr k HDP).
Hořkou třešničkou na Mooreově dortu je pak zájezd nespokojenýchamerických pacientů na Kubu, kde jsou slavnostně uvítáni místnímhasičským útvarem a pozváni do špičkové havanské nemocnice. Taková showmůže možná zapůsobit na amerického diváka. Ten český si vzpomene navýlety spřátelených „západních“ turistů, které organizovalykomunistické vlády s cílem přesvědčit Západ o svých kvalitách.Pochopitelně po pečlivě připravené trase podél předem vystavěnýchPotěmkinových vesnic. Je smutné, že se Moore ve svém ideologickémzaujetí dostal tak daleko, že se stal obhájcem kubánského totalitníhokomunistického režimu.
