Musíme hlavně jednat!

Je fascinující sledovatreakce amerických médií a tzv. „elity“ napondělní (dočasné?) zamítnutí plánu americkéhoministra financí Henryho „Hanka“ Paulsona na „ozdravení“finančního sektoru.Uvažování celé řady příslušníkůtéto „politické třídy“ se nese v duchuoblíbené průpovídky Bryana Caplana: „Je třebaněco udělat! Totoje něco. Tedy udělámetoto!“ Vždyť přece „zoufalá doba vyžaduje zoufalé aodvážné činy“.

Opětse vzývá příchod „vůdce“, který svou ráznou a rozhodnou „akcí“ vrátí občanůmnaději a obnoví jejich (sebe)důvěru. Přesně v tomto duchuse nese sloupekDavida Brookse v New York Times. Na začátku Brooks chválí osvícené „politické vůdcovství“Franklina D. Roosevelta:

„Vroce 1933 zdědil Franklin Roosevelt při svém nástupudo funkce ekonomickou krizi. Byl si však plně vědom toho, že jehoprvotním úkolem je obnovit důvěru občanů, dátjim pocit, že někdo stojí v čele a že se něco děláza tím účelem, aby krize byla zažehnána.“

Ano,Roosevelt si vskutku počínal velmi razantně a aktivisticky.Zajímá však Brookse skutečnost, že drtivávětšina kroků F. D. Roosevelta (např. cílená snahao kartelizaci průmyslu a zemědělství, omezovánívýstupu a umělé udržování cen navysoké úrovni) situaci veskutečnosti zhoršila a depresi prodloužila? Nezajímá.Rozhodující je, že FDR „něco dělal“.

PodobněBrooks pohlíží na Paulsonův plán. Brooksoznačuje jednání odpůrců Paulsonova plánuza „revoltu nihilistů“; ať již sio tomto plánu myslíme cokoli, byl to prý alespoň pokus „něco udělat“, snaha o „obnoveníautority“:

„Plánusiloval o změnu aktuálního psychickéhorozpoložení trhu. Občané nedůvěřují bankám;bankéři si nedůvěřují navzájem. Byl to pokuso nápravu krize autority ve Washingtonu. Přinejmenšímmohl prozatímně stabilizovat situaci tak, aby později mohlybýt provedeny fundamentální reformy světovéfinanční architektury. (…) Nyní nezbývá,než tento pokus zopakovat – „zachránit tuto záchranu.“ Nedostává se nám času na to, aby byl připraven novýbalíček opatření, proto by tento plán měl býtznovu projednán ve čtvrtek, s případnýmidoplňky, které by jej učinily více průchodnými.“

Osobnějsem naopak přesvědčen, že právě tato silná vírave stát a politické vůdcovství (jež se navíc vyznačuje naprostým rozporem mezirétorikou a skutečnými výsledky) je jednou z hlavních příčin dnešní situace. Právědíky lidem typu Brookse máme silně intervencionistickýa korporativistický systém, v němž je extrémněpromíchána politika a podnikání, lobbistési podávají dveře ve Washingtonu a „podnikatelé“soutěží spíše o přízeň politiků a jimiudělené „monopolní výsady“, než ouspokojování přání spotřebitelů.Zkrátka systém, v němž jsou „zisky privatizoványa ztráty socializovány“ a jenž vytvářísystematický morální hazard („cronycapitalism“).

Pravidelným výsledkem této taktiky, tj. vyvolávání paniky a pocitu strachu s tím, že se zdůrazňuje naléhavost okamžité akce a přitom se zároveň vše sází na jednu kartu („bailout Wall Streetu“ a dalších bank), je rozšiřování nekontrolované a arbitrární moci politické třídy — čehož si všímají i představitelé osvícenější levice.

Připomínám přitom, že sám Paulson byl v letech 1999 až 2006 šéfem investiční banky Goldman Sachs (patřící do někdejší Wall Streetské „velké pětky“), která výrazně profitovala z „bubliny“ na trhu nemovitostí; nyní – po splasknutí umělé bubliny – by jistě patřila mezi ty firmy, které budou profitovat i z Paulsonova „záchranného plánu“. Pro Paulsona byl ze zpětného pohledu odchod na ministerstvo financí více než výhodný, protože byl tehdy v souladu s federálními předpisy o střetu zájmů nucen prodat akcie Goldman Sachs (jejich vlastnictví bylo „motivační složkou“ jeho mzdy); akcie tedy prodal ještě v době před vypuknutím prvních známek krize, kdy byl jejich kurz stále vysoký (více zde). Je evidentní, že Paulson je skutečně „kvalifikovanou“ osobou pro to, aby finanční krizi, na jejímž vzniku se sám podílel, nyní „řešil“. [A mimochodem, pro pobavení, na otázku, jak dospěli k číslu 700 miliard dolarů, které jim má Kongres „přiklepnout“ za účelem „bailoutu“, odpověděla Paulsonova mluvčí takto: „Není to založeno na nějakém specifickém referenčním bodě. Chtěli jsme prostě zvolit vysoké číslo.“ To člověka hned uklidní, jak mají političtí „vůdci“ dobře promyšleno, co dělají. ]

Nazávěr několik odkazů:

1) Liberálníkritika Paulsonova (a jakéhokoli jiného) „bailoutu“: