Značný počet státních či kvazi-státních institucí V Čechách i ve světě se honosí názvem „pojišťovna.“ Příkladem jsou zdravotní pojišťovny navázané na činnost příslušných ministerstev a participujících na státním přerozdělovaní. Celá řada dalších činností státu si přisvojila název „pojištění.“ Je však otázkou, nakolik je možné nazývat tyto instituce „pojišťovnami“ a předmět jejich činnosti „pojištěním.“ K zodpovězení této otázky je třeba si uvědomit, co může a co nemůže být předmětem pojištění a zda činnost státních či kvazi-státních pojišťoven tyto podmínky splňuje. Aniž bychom vyslovovali o těchto institucích a činnostech etické soudy, ukážeme si, jaký je jejich charakter a zda je na místě označovat je jako „pojišťovny“ a „pojištění.“
Pojištění v sobě vždy nese přerozdělování majetku. Aby bylo možné pojištění provozovat rentabilním způsobem, je nezbytné, aby existovala znalost o výskytu pojistné události v příslušné skupině pojištěných. Spolu s tím je však nezbytné, aby neexistovala možnost předem odhadnout, kdo se ze skupiny pojištěných stane obětí pojistné události a komu bude vypláceno pojistné. Kdyby tomu bylo naopak, tj. kdyby bylo možné odhadnout, kdo se pravděpodobně stane obětí pojistné události, tak by výsledkem bylo systematické a předvídatelné přerozdělení bohatství. Takovéhoto přerozdělování by se pochopitelně nechtěli zúčastňovat ti, kteří by na něj dopláceli. Z tohoto důvodu by v tržních podmínkách existovala stále dokonalejší a rafinovanější diskriminace a vytváření podskupin, v rámci kterých by bylo riziko homogenní. Takto by různí lidé vystavení různým stupňům rizika pochopitelně platili (a v mnoha oblastech komerčního pojištění také dnes platí) za své pojištění různé částky. Kritéria diskriminace by byla a jsou různá. Pojištění jinak stejného domu proti explozi je asi jiné v iráckém Tikrítu než v Ostravě. Kromě geografických faktorů by pochopitelně na svobodném trhu kupř. se zdravotním pojištěním existovala diskriminace podle biologických či genetických faktorů (existují způsoby jak odhadnout z genetické informace zvýšené riziko výskytu různých chorob) či podle chování (alkoholici, narkomani, kuřáci či promiskuitní homosexuálové se zřejmě vystavují vyššímu počtu zdravotních rizik než jiné části populace). Existence konkurence by pojišťovny nutila k stále přesnějšímu „poolování“ rizika a k stále preciznější diskriminaci, pokud by to umožňovalo nabízet nižší pojistné pro méně rizikové skupiny a získat tak výhodu oproti ostatním pojišťovnám.
Je zjevné, že jediným možným předmětem pojištění – rizikem – jsou náhodné a nepředvídatelné události. Nikdo by nebyl schopný nabízet pojištění proti událostem, nad kterými mají pojištěnci částečnou nebo plnou kontrolu. V takovém případě by totiž docházelo k morálnímu hazardu, kdy by pojištění schválně vyvolávali výskyt takovéto události, aby se jim dostalo pojistného plnění. Neexistoval by ani žádný důvod pro to, aby se pojišťovali lidé, jejichž záměrem by nebylo vyvolání této události. V důsledku toho by se přerozdělování, které v rámci pojištění existuje, ukázalo když ne nemožným, tak alespoň nerentabilním. Nikdo by pravděpodobně nebyl ochotný pojistit nikoho proti sebevraždě, obchodní ztrátě nebo nezaměstnanosti, protože právě to jsou události, nad jejichž výskytem má každý člověk když ne plnou, tak rozhodně částečnou kontrolu.
Podíváme-li se na činnost různých státních či polostátních pojišťoven, musí nás zarazit dvě věci. Za prvé, placení pojistného je povinné, a za druhé, pojišťuje se často proti jinak nepojistitelným událostem.
Nemá snad smysl hovořit o činnosti Správy sociálního zabezpečení (sociální pojišťovny), průběžný důchodový systém nemá totiž s pojištěním společného vůbec nic. Nejenže stáří nemá charakter nehody, ale činnost důchodového systému ani nijak nepřispívá ke krytí této události – vytváří jen účet pro budoucí daňové poplatníky. Není proto divu, že účast je povinná – nikdo se zdravým rozumem by do takovéto hry neinvestoval ani korunu.
V případe „pojištění“ proti nezaměstnanosti je situace podobná. Je sice pravdou, že v mnoha případech se zaměstnanci skutečně ocitnou na ulici bez vlastního přičinění, ale pravdou také je, že tomu může být i naopak. Proto toto pojištění nemůže vykonávat náhodné přerozdělování majetku. Naopak, přerozdělení je systematické od těch, kteří pracují k nezaměstnaným (a to i k těm, kteří jsou nezaměstnaní vlastním přičiněním). Opět není těžké si uvědomit, že v případě, že by toto „pojištění“ bylo dobrovolné, odmítali by se na něm účastnit ti, kteří dnes pracují a platí své „pojistné.“ Nebylo by tedy možné systematicky podporovat nezaměstnané formou „pojištění,“ jehož důsledkem je jen vyšší počet nezaměstnaných.
Stejný je případ „pojištění“ bankovních vkladů. To, že vložím peníze do nekompetentní banky je výhradně mým osobním rozhodnutím a nikoliv nehodou, jejíž vznik nemohu ovlivnit. Státní pojištění bankovních vkladů vede jen k nižší ostražitosti zákazníků a morálnímu hazardu, na který doplácejí ti zodpovědnější z nás.
Jak je tomu ale v případě zdravotního pojištění? Je pravdou, že část zdravotních problémů je pojistitelných jako riziko, rozhodně ale ne všechny. Možnost, že se stanu alkoholikem a budu potřebovat intenzivní protialkoholickou kúru je něčím, co je plně výsledkem mého vědomého jednání. „Riziko,“ že začnu brát heroin a bude nutné mě léčit, je též čímsi, co mohu ovlivnit jen já. Ani možnost, že dostanu AIDS v důsledku divokého sexuálního života není nehodou, nezávislou na mých rozhodnutích. Otázkou může být, do jaké míry by takováto rizika byla vůbec pojistitelná a do jaké míry by se odrazila na zvýšeném pojistném pro tyto skupiny zákazníků. Ať je tomu jakkoliv, je nemyslitelné, aby tito jedinci na svobodném trhu se zdravotním pojištěním byli pojišťovaní za stejných podmínek jako jedinci vystavovaní nižším rizikům.
Jak jsme již uvedli, lze si představit, že na poli zdravotního pojištění by konkurence vedla k diskriminaci. Kromě diskriminace podle geografických faktorů, věku či genetických dispozic by hlavním důvodem diskriminace bylo chování. Kuřáci, promiskuitní homosexuálové či hédonisté jsou svým chováním objektivně vystaveni vyšším zdravotním rizikům. Fakt, že jsou v současném zdravotním pojištění hozeni do jednoho „poolu“ s nekuřáky, heterosexuály žijícími v manželstvích a lidmi žijícími střídmým životem, vede k tomu, že jedni jsou nuceni nedobrovolně platit za odstraňování následků činnosti druhých.
Proto i v oblasti zdravotního pojištěné vede finanční podpora nezodpovědnosti k jejímu nárůstu. Důsledkem toho je, že máme více alkoholiků, více narkomanů a více nemocných AIDS, než bychom měli jinak. Spolu s nárůstem nezodpovědného chování a jeho následky v podobě zdravotních problémů roste i poptávka po zdravotnických službách. To je dále umocněno faktem, že samotná zdravotní péče je „zadarmo,“ což vede k jejímu permanentnímu nedostatku. Není překvapující, že státní logika vede v případě nedostatku nikoliv k nárůstu cen, ale k přídělovému systému. Vytvářejí se seznamy nezbytných a méně nezbytných úkonů a léků. Nové, experimentální úkony s
e prakticky nevykonávají (nejsou na seznamu). Může to znít strašidelně, ale existence takovéhoto systému ve světe ekonomické vzácnosti vede v konečném důsledku k tomu, že je to stát a pracovníci ministerstva zdravotnictví, kdo rozhodují o tom, kdo z nemocných přežije a kdo zemře. Na tomto mohou jen těžko něco změnit reformy, které jen zavádějí nové seznamy výkonů a léků a snaží se o lepší plánování a o hru na trh.
Tento článek měl ambici vyjasnit pojem pojištění, a proto nehodnotí státní působení v oblasti pojištění jako „dobré“ či „špatné.“ Ukazuje jen, jaké jsou jeho nevyhnutelné důsledky. I když jsme dosud žádný hodnotový soud o státním „pojišťovaní“ nevyslovili, domníváme se, že neexistuje smysluplný etický systém, který by umožnil vyslovit soud v jeho prospěch.
