V ekonomické žurnalistice existuje několik oblíbených pouček. V současnosti, kdy řada zemí zaznamenává pokles spotřebitelských cen, je v kurzu to, že „deflace je hrozba“. Tento populární mýtus však nespadl z nebes. Je živen největšími jmény současné ekonomie hlavního proudu. Všimněme si, že se prakticky žádný ze současných prominentních světových ekonomů nepokusil nabídnout jiný pohled na věc, než jaký stále dokola cirkuluje v médiích: deflace je zhouba, musíme se jí vyhnout za každou cenu. Několik příkladů: prominentní harvardští ekonomové Gregory Mankiw a Kenneth Rogoff volají po inflaci, aby vyvedla americkou ekonomiku z recese; Paul Krugman, poslední nositel Nobelovy ceny, si je také jist „nebezpečím deflace“; další velká postava mainstreamové ekonomie, profesor Maurice Obstfeld z Berkeley, se zabýval všemožnými postupy, jak „léčit deflaci“.
Odkud se vůbec vzala averze k deflaci? Dvě velké epizody hospodářských dějin – Velká deprese 30. let a japonská stagnace posledních dvou dekád – spojily hospodářský pokles s agregátním poklesem cen, resp. jejich stagnací. Mnozí si z toho vzali, že deflace je příčinou recese a že s odstraněním deflace odstraníme i recesi. V tomto a následujícím příspěvku se pokusím ukázat, že toto povrchní pozorování a ještě povrchnější závěr neobstojí ani empiricky, ani teoreticky.
Hospodářský růst a cenová hladina
Hlavní deflační epizoda posledních sta let se odehrála během Velké deprese začátku třicátých let. Proto začali mnozí ekonomové empiricky spojovat pokles spotřebitelských cen s hlubokých poklesem ekonomiky. Je však zajímavé, že hlubší pohled do hospodářské historie podává úplně jiný obrázek. Jak podotkl ve svém nedávném blogu ekonom Petr Hlaváč, např. závěr 19. století byl ve Spojených státech charakterizován dlouhým obdobím deflace a současného rychlého hospodářského růstu. Ekonometrické studie, které se zabývají dlouhým obdobím, potvrzují, že mezi deflací a hospodářským propadem není žádná systematická empirická souvislost. Ekonomové Atkeson a Kehoe v práci „Deflation and Depression: Is There an Empirical Link?“ (American Economic Review, May 2004) zkoumali vzorek 17 zemí v období let 1820 až 2000. Výsledek byl jasný: v celém vzorku nenalezli žádnou přesvědčivou souvislost mezi výskytem deflace a poklesu HDP a při zúžení vzorku na období 1949 – 2000 vycházela korelace dokonce mírně záporná (tj. že se s hospodářským poklesem pojí naopak inflace), i tak však stále velmi slabá. Zajímavé je, že při vyloučení období Velké deprese se z celkového počtu 73 deflačních epizod událo celých 65 v období hospodářského růstu, nikoli poklesu.
Tento výsledek může překvapit mainstreamového ekonoma, který tradičně „varuje“ před deflací, nemůže však překvapit ekonoma seznámeného s rakouskou školou. Představme si, že nemáme centrální banku, jež neustále tiskne nové peníze, a místo ní máme zlatý standard či jeho jinou metalickou obdobu. Je-li v takovém uspořádání množství peněz zhruba konstantní nebo velmi málo proměnlivé, pak hospodářský růst – tj. rostoucí objem zboží a služeb v ekonomice – nemůže mít jiný výsledek než deflaci. Stejné množství peněz je používáno na stále větší objem komodit, a proto musí jedna peněžní jednotka nabývat na kupní síle, neboli ceny musejí klesat. Deflace je jen přirozeným důsledkem hospodářského růstu v takovém měnovém uspořádání, které neumožňuje nekrytou emisi papírových peněz. Není tedy divu, že ve vzorku zahrnujícím i 19. století, ve kterém ještě neexistovaly plně papírové měny dnešního typu, se toto projeví a nakonec je drtivá většina deflačních epizod spojena s hospodářským růstem, nikoli poklesem.
Bližší pohled na hospodářské epizody: co mate ekonomy?
Podívejme se však blížeji na tyto empirické vzorky. Setkáme se v nich se dvěma odlišnými jevy, které donekonečna matou mnoho ekonomů.
- Jednak nalezneme období, kdy daná země trpí vysokou inflací a zároveň pomalým hospodářským růstem nebo rovnou absolutním poklesem. Příkladem mohou být jak situace hyperinflace a totálního rozpadu ekonomiky jako ve výmarském Německu 20. let, tak situace zvýšené inflace a pomalého hospodářského růstu jako v USA 70. let. Tyto epizody v celkovém vzorku přispívají k závěru, že je to rychlý růst, nikoli pokles cen, jenž se negativně podepisuje na hospodářském růstu. U těchto epizod nastává mezi ekonomy hlavního proudu a ekonomy rakouské školy zdánlivá shoda: vysoká inflace, způsobená rychlým růstem měnové zásoby, škodí hospodářskému růstu. Jak však uvidíme níže, zdůvodnění se liší.
- Naproti tomu nalezneme řadu situací, kdy je statisticky silný hospodářský růst doprovázen rostoucí inflací (ač stále relativně nízkou), což vede centrální banku k restriktivnější politice a tím ke snížení inflace i vykazovaného hospodářského růstu. Tyto epizody pak vzorek vychylují směrem k pozitivní korelaci mezi inflací a hospodářským růstem, což vrhá na deflaci negativní světlo. A jsou to právě tyto epizody, které se opakovaly v posledních desetiletích ve vyspělých ekonomikách a které matou mnoho mainstreamových ekonomů. Když koncem 80. let ve Spojených státech inflace spotřebitelských cen rostla nad 5 %, Fed po předchozí měnové expanzi sáhl k restrikci a inflaci srazil – s ní ovšem srazil i vykazovaný hospodářský růst. Když se v r. 2000 po předchozí dlouhotrvající měnové expanzi inflace blížila ke 4 %, Fed udělal totéž a USA se dostaly do recese roku 2001 a téměř deflačního období let 2002 – 2003.
Jak vysvětlit výskyt případů (1) a zároveň (2)? Ekonom hlavního proudu by odpověděl, že ekonomický růst (vysoká poptávka) „tlačí na růst cen“, zatímco nižší poptávka v recesi vede k jejich poklesu. Proto bude tvrdit, že silný hospodářský růst je doprovázen rostoucí inflací, tj. ekonomika se takzvaně „přehřívá“, zatímco recese vede ke zmírnění cenových tlaků. A z toho vyvodí, že deflace, tj. absolutní pokles cen, nevěští nic dobrého, protože je příznakem hluboké recese. A stejně jako může podle mainstreamového ekonoma centrální banka měnovou restrikcí snížit inflaci i hospodářský růst, pokud jí inflace připadá příliš vysoká, může (a měla by) ekonomiku dostat z deflace a příliš velké recese měnovou expanzí. Dodal by ještě, že inflace ale nesmí stoupnout příliš vysoko – pak je již pro růst ekonomiky škodlivá. Takto mainstreamový ekonom interpretuje situace (1) a (2).
Předně, vyvraťme některé mýty, které se v mainstreamovém vysvětlení objevují. Co „tlačí na růst cen“ není ekonomický růst. Ten naopak tlačí na jejich pokles, jak jsme ukázali výše. Na růst cen tlačí rostoucí měnová zásoba pod taktovkou centrální banky. Když tato rostoucí měnová zásoba – jak vysvětlovali Mises a Hayek – vytvoří po dobu několika let iluzi rychlého růstu ekonomiky a zároveň s tím vede k inflaci, zdá se nám, že skutečně ekonomický růst nějak musí být doprovázen rostoucími cenami. Ekonomové hlavního proudu, pro které jsou Mises a Hayek passé a nebo o nich ani neslyšeli, bohužel nedokáží rozlišovat mezi růstem a iluzí růstu. Nedovedou si představit, že recese jsou doby nápravy předešlého umělého, inflačního boomu, ve kterém pokřivené ceny vedly ke špatné alokaci aktiv. Proto, jak psal kdysi Mises, onen „boom“ vůbec boomem není. Anebo přesněji – je to boom asi takový, jaký zažívá člověk v alkoholovém opojení. To však netrvá věčně. Dnešní recese a řada předešlých recesí jsou toho dokladem. Po oslnivém „růstu“ ekonomiky, doprovázeném inflací a bublinami na trzích aktiv, vždy přišla recese a zpomalení cenového růstu, nebo rovnou deflace (jako nyní). Právě kvůli tomu, že nechápe recesi a případnou deflaci jako korekci předešlého inflahování ekonomiky, nemůže nikdy mainstreamový ekonom pochopit, proč by proti deflaci neměl bojovat. Pořád dokola si spojuje, že při „růstu“ ekonomiky ceny rostly, zatímco nyní, při jejím „poklesu“, ceny klesají. Proto, jak si vyvodí, je deflace špatná. Jejich argumentace je stejná jako argumentace alkoholika, který si každé ráno říká: vždyť když jsem se cítil včera večer tak skvěle, tak to bylo empiricky spojeno s rostoucí hladinou alkoholu v krvi (dosaďte si – rostoucí měnovou zásobou a cenami), zatímco teď, když se cítím špatně, mi hladina alkoholu klesá. Co je tedy řešením? Nepít večer alkohol, nebo pít alkohol i ráno? Mainstreamový ekonom má vzácný dar nevnímat to, co se dělo večer. Poradí: pít alkohol i ráno. Je až fascinující, jak jsou mainstreamoví ekonomové ochotní ignorovat to, co deflaci předcházelo. Nikdy se nezmíní ani slovem o tom, co bylo před deflací, a nikdy je nenapadne, že deflace a recese jsou jen obranné reakce ekonomiky, stejně jako se tělo po několika hodinách začne bránit umělému povzbuzovači v podobě nápoje a začne jej odbourávat (pokud mu není vnucován stále stejným tempem, přesně jako u ekonomiky a měnové expanze).
Odtud pramení propastný rozdíl mezi chápáním makroekonomických jevů rakouskou školou a hlavním proudem teoretické ekonomie. Rakouský ekonom považuje měnové expanze za příčinu cyklů. Čím větší měnová expanze, tím větší narušení relativních cen a struktury produkce. Rakouský ekonom proto pozorované případy (1) a (2) výše vysvětluje úplně stejně. Řekne: ano, při začátku měnové expanze se nám statisticky zdá, že ekonomika úžasně roste, a proto si její růst spojujeme s inflací, kterou tato měnová expanze způsobuje. To však musí skončit recesí. Když jsou měnové expanze velmi rychlé (jako byla ta 70. let v USA nebo ona astronomická v Německu 20. let), cyklus se prohlubuje a až dojde k hyperinflaci, peníze ztratí svoji funkci a ekonomika zkolabuje. Vše je vysvětleno ve stejném rámci.
Naproti tomu ekonom hlavního proudu používá dva různé rámce. Měnové expanze považuje za přirozený stav světa daný centrálním bankovnictvím a nekrytou emisí peněz. Setrvalá měnová expanze, jež nevede k příliš vysoké inflaci, je pro něj standard a nechápe, proč by měla ekonomice škodit. Souhlasí, že vymkne-li se měnová expanze kontrole, dojde k hyperinflaci a rozvratu ekonomiky. Avšak klasický hospodářský cyklus, který jsme pozorovali během minulých dekád, si s měnovou expanzí vůbec nespojuje. Příčinu cyklu hledá všude možně, jenom ne v měnové politice. Z toho důvodu výskyt recesí a deflaci vůbec nechápe jako ozdravení ekonomiky po předchozím inflahování. Doporučuje opět nasadit měnovou expanzi, která nás podle něj přivede k „normálnímu“ stavu světa s (pro něj) kýženou mírnou inflací a vykazovaným hospodářským růstem.
Závěr
Můžeme proto konstatovat, že deflace skutečně může být (a často je) recesním fenoménem, ale jedině v našem dnešním měnovém režimu a jedině v důsledku předchozí měnové expanze, jež byla centrální bankou dočasně utlumena. Deflace spotřebitelských cen se v recesi objevuje proto, že si ekonomika po utlumení měnového růstu napravuje pokřivenou alokaci aktiv a zbavuje se cenových bublin. Naproti tomu, v prostředí konstantní měnové zásoby je deflace projevem růstu ekonomiky. Dodejme tedy, že z pozorování hospodářské historie nelze deflaci v žádném případě vnímat negativně či jako hrozbu pro ekonomiku. Vyskytuje se buď jako znak rostoucí ekonomiky, nebo jako projev nápravy ekonomiky po ničivé měnové expanzi.
