Eurooptimisté se ptají, co vlastně euroskeptici namítají protisjednocování Evropy. Vždyť nás čekají samá pozitiva a všemožné jistoty.Pokusím se definovat věci, o které přicházíme unifikací Evropy.
Zánik daňových rájů znesnadňuje přesun místa podnikání nebo bydliště dooblastí s nejlepšími podmínkami. Proč asi špičkoví sportovci sídlí vMonte Carlu a LNM, majitel Nové Huti, na Nizozemských Antilách? Hrozí,že před slídivým státem nebude kam ukrýt peníze, což je jediná účinnáodpověď občana na choutky politiků stále zvyšovat daně. Zavedeníjednotné evropské měny zúžilo prostor k hlasování peněženkou, tj. útěkuza kvalitními penězi např. německou markou. Co budeme dělat s eury,když Evropská centrální banka rozběhne tiskařské stroje? Přeskrátkodeché posilování eura vůči dolaru, jsou první náznaky problémůjiž na obzoru. Francie zpochybňuje svůj slib, že do roku 2004 vyrovnározpočet. Německo, Portugalsko jen o vlásek unikly „žluté kartě“ zaproblémy se státními financemi a Itálie je v tomto ohledu chronickynemocná. V zájmu udržení „anabolického“ hospodářského růstu má jít kčertu i tzv. Pakt stability (závazek hospodařit do roku 2004 svyrovnaným rozpočtem), schválený evropskou patnáctkou teprve v roce1997. Konce zestátněných peněz jsou ale úplně stejné v Evropě, jako vJižní Americe. Začíná to tím, že stát vnutí obyvatelstvu potištěnépapíry, které prohlásí za peníze. Následně je rozpočtovým dluhem spolus tiskem nových peněz znehodnocuje devalvací a inflací ve svůjprospěch. Vláda v Argentině došla na této cestě nejdále, když zakázalapapírky vybírat z bank, zkonfiskovala penzijní úspory a nakonec nechalaokradené občany, oběti vlastní politiky, mlátit pendreky a stříletpolicií. Nevěřme, že podobný bankrot není v Evropě možný.
Se vstupem nových zemí do EU se rozhodovací centrum vzdálí úplně mimodosah občanů. Dovedu si představit kampaň za odstoupení českéhozkorumpovaného ministra. Co však s prodejným bruselským komisařem? EUje případem nově vytvořené instituce snažící se v zájmu zdůvodněnívlastní existence regulovat neupravené, rozhodovat o tom, co dosudběželo samo. Vše co je na EU dobré, můžeme zavést sami a v určitémčasovém horizontu bychom tak učinili. Proč ale přejímáme to zlé? Volnýpohyb zboží, osob a kapitálu je nezpochybnitelné právo každého člověka,které jednotlivé státy lidem upírají. Nevím, proč bychom tato právaměli vyměňovat za omezování svobody v jiných oblastech. Když by bylopodmínkou vstupu do EU zrušení daní, dotací, regulací, tak nelze než sradostí souhlasit, ale místo toho je musíme naopak zvyšovat. Proč místoponižujících hádek, zda zemědělci kandidátských zemích budou mít nárokna celý objem unijních podpor nebo jak sladit sociální systémy, všechnytyto nesmysly jednoduše nezrušit? Do EU ve skutečnosti vstupují vlády,nikoliv občané. Na ty zbývají pouze drobečky svobod v porovnání srůstem moci státu a jeho úředníků. Nehledejme ale spásu v nacionalismu.Národní stát je pro občana stejný nepřítel jako EU. Obě instituce jsousi k nerozeznání podobné a liší se pouze rozlohou území, na kterémzpůsobují škody.
Absenci jednotící vize EU dokládá bruselský jazykový Babylon. Neochotapřevzít angličtinu, jako jediný jednací jazyka souvisí s úpornýmnepřátelstvím Evropy vůči Spojeným státům. Ohniskem této nákazy jesocialistická Francie, která dosud nepochopila, že již šedesát let nenísvětovou velmocí. Nemoc antiamerikanismu se projevuje stále divočejšímidemonstracemi proti USA, kulturním izolacionalismem v podobě kvót utelevizního vysílání, nekritickou popularitou rozbíječe Mc Donaldů,farmáře Jose Bového. Spolu s ekonomickou nemohoucností EU roste snahauzavírat pevnost Evropa a vydávat, podobně jako blahé paměti Sovětskýsvaz, vlastní nedostatky za přednosti. Vše směřuje do stavu, kdy seEvropan stane vzorem pokrokového člověka a USA prohlásí bruselštíbyrokraté ze Říší zla. Na intelektuálské a kulturní „frontě“ je vidětprvní blýskání na horší časy (viz např. projev prezidenta Václava Havlav italském Senátu 4. dubna 2002).
Vnucujeme se do spolku, kde vražda politického protivníka nevzbuzujeani desetinu pohoršení, jako jeho zvolení. Vzpomeňme na celoevropskouhysterii po volebním úspěchu Jörga Haidera v Rakousku a SilviaBerlusconiho v Itálii, která tak ostře kontrastovala s tichem pozastřelení Pima Fortuyna. Absence zásad také vedla k poskytnutí azylupalestinským teroristům z baziliky v Betlémě a k nerespektovánízáporného stanoviska Irů ke Smlouvě z Nice. Přitom její ratifikace bylavydávanou za podmínku dalšího rozšíření EU. Irové budou zřejmě chodit kreferendům tak dlouho, dokud „nezmoudří“ a nebudou hlasovat podle přáníBruselu.
Jsme strašeni, že ke vstupu do EU neexistuje alternativa, což není nicjiného než znak intelektuální impotence a dutolebosti. Blahobytu Evropybylo dosaženo nikoliv díky regulacím, ale jim navzdory. Po jejichodbourání bychom mohli na EU vyplazovat jazyky. Představme si Česko,jako pustý, kamenitý ostrov u pobřeží Chorvatska. Jsem si jist, žekdyby se stal enklávou lidské a ekonomické svobody, do 10 let bypřetékal palmami a vilami s bazény tak, že by padaly do moře.
