Stát by do manželství neměl nijak zasahovat – ale říct jen tohle nestačí. A libertariáni, kteří si myslí, že ano, se mýlí.
Zkusil jsem najít nějaký pořádný libertariánský argument, proč by Nejvyšší soud Spojených států amerických měl ponechat státům Unie možnost zakázat párům stejného pohlaví manželské svazky (po hlasování s výsledkem 5-4 nakonec prohlásil státní omezení za protiústavní).
Nepodařilo se mi to.
Ne, že bych doufal, že nějaký takový argument vůbec najdu – moje vlastní přesvědčení je přesně opačné. Ale viděl jsem hodně libertariánů prohlašovat, že pro gaye a lesby pozitivní rozhodnutí je z libertariánské perspektivy chybné, a nedalo mi to – chtěl jsem zkusit, jestli to dokážu obhájit lépe než oni. Protože když jsem vzal v úvahu všechno, co o libertariánství vím, vyšlo mi bránění gayům a lesbám ve vstupu do manželství jako nemorální.
Jedno musí být řečeno hned na začátku: stát – pokud by vůbec měl existovat – by se do manželství neměl nijak míchat. Zní to hezky, ale říct to takhle jednoduše nestačí – a libertariáni, kteří si myslí, že ano, se mýlí. Proč? Představte si, že by vláda zakázala černochům používat dálnice. Stačilo by to libertariánům k tomu, aby sepsali prohlášení, že bez ohledu na diskriminované černochy by vláda měla přestat spravovat dálnice úplně? Samozřejmě, že ne, protože taková diskuze by zcela míjela jádro problému. Libertariáni by měli místo toho říct, že dokud vláda naše dálnice spravuje, neměla by nikoho neférově a zle diskriminovat při jejich používání.
Proč je tohle správné libertariánské stanovisko? Jednoduše proto, že ačkoliv libertariáni čekají na zrušení státu, měli by prozatím chtít co nejvíc omezit jeho moc konat nespravedlnost, aby se nemohl k lidem chovat neférově a připravovat je o důstojnost. A jednou z cest, jak to dokázat, je omezit jeho moc diskriminovat. Vláda by sice neměla mít v ruce úřad na vydávání oddacích povolení, ale když ho má, rozhodně by je neměla odpírat gayům a lesbám. Na jakých libertariánských základech by měly být stejnopohlavní páry na recepci úřadu vykazovány ven?
Jak píše Steve Horwitz, profesor ekonomie na St. Lawrence University: „Principy klasického liberalismu říkají, že stát by měl všechny občany před zákonem posuzovat rovně.“ Jak Horwitz poznamenává, přesně tohle bylo cílem liberálních hnutí odnepaměti, a zásadní myšlenku dál rozvádí:
„Vláda se musí ke všem svým občanům chovat stejně a ani jeden cent z mých daní nesmí jít na nespravedlivou diskriminaci. Z pohledu klasického liberalismu by tak bylo špatně, kdyby vláda rozhodla nevyplatit zdravotní pojištění černochům, přestože obecně si všichni myslíme, že sociální pojištění je ve svém důsledku nelegitimním použitím státní moci.
A to stejné platí i pro stejnopohlavní svazky. Pokud chce vláda dát určitá privilegia těm, co jsou sezdaní, pak je musí dát rovně všem občanům, kteří chtějí do manželství vstoupit. Ze stejných důvodů, jako je z libertariánského pohledu špatné zakazovat mezirasové svazky, nemá opodstatnění ani zákaz manželství stejnopohlavních párů.“
Tahle rovnost ale, jak někteří libertariáni tvrdí, neznamená, že by se znevýhodnění jedné skupiny měla vztahovat na všechno. Jde tu o něco jiného: rovnou ochranu. Pokud by vláda zavedla nucené odvody a na vojnu brala jen muže, bylo by veskrze nelibertariánské požadovat, aby byly ženy ve jménu rovnosti před zákonem odváděny také. Naopak: rovnost před zákonem by byla základem pro zrušení branné povinnosti.
Také jsem slyšel argument, že pokud by se manželství zakládalo hlavně na „negativních právech“ – tedy těch, která by celkovou státní agresi umenšovala – nedalo by se proti stejnopohlavním svazkům říct nic. Jenže (prý) pokud manželství obnáší hlavně práva „pozitivní“, totiž (údajné) nároky na výhody ze strany státu, libertarián by měl mít námitky proti dalšímu rozšiřování už tak zkaženého systému. Tahle myšlenka se napoprvé zdá docela dobrá, ale při bližším zkoumání neobstojí.
Přičemž rozhodně netvrdím, že vám manželství žádné státní výhody nepřinese. Neziskovka Human Rights Campaign zasazující se o mj. i o práva homosexuálů píše:
„Ve federálním zákoníku je vypsaných 1138 výhod, práv a ochran na základě manželství. V červnu 2013 rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu United States v. Windsor shodilo ze stolu část zákona o ochraně manželství (Defense of Marriage Act), která sezdané stejnopohlavní páry vylučovala ze všech federálních výhod a programů. Díky tomuto rozhodnutí byla manželství gayů a leseb poprvé uznána na federální úrovni. Přesto přetrvává řada státních zákonů, které mnoha párům brání v plném čerpání federálních výhod včetně sociálního pojištění a veteránských přídavků.“
Možná jsou podobné výhody dostupné na státní úrovni.
Vezměme si nějaký příklad, třeba federální zákon Family and Medical Leave Act (FMLA), podle kterého musí zaměstnavatelé svým podřízeným umožnit vzít si v oprávněných případech extra (neplacenou) dovolenou – třeba nemocenskou nebo rodičovskou. Od doby, co zákon v roce 1993 prošel, byla jeho působnost rozšířena i na homosexuální páry, které byly oddány ve státě uznávajícím stejnopohlavní svazky.
Je pravda, že povinná rodičovská a nemocenská uvaluje na zaměstnavatele (a ve výsledku i zaměstnance) nucené výdaje, proto nemůže projít přes libertariánský filtr. A pravdou také je, že s posledním rozhodnutím Nejvyššího soudu dosáhne na výhody poskytované pod FMLA více lidí. Ale navzdory některým libertariánům tohle není žádný důvod k tomu, abychom postup soudu zatracovali. Je to jen další podnět pro snahu o zrušení FMLA jako celku.
Schvalovat zákaz stejnopohlavních svazků s cílem zamezit rozšiřování FMLA je něco jako bombardovat vesnici plnou nevinných lidí kvůli zabití jediného zločince: při snaze napravit jednu křivdu bude napácháno o mnoho víc zla. A vezměte v úvahu, že to nejsou sezdané páry (i když třeba téhle výhody využívají), které nutí zaměstnavatele, aby jim poskytli dovolenou. To stát je agresor. Tak se pojďme pustit do něj a do jeho chapadel přímo – diskriminace homosexuálů toho v tomhle směru moc neudělá. Pouze vysílá zprávu, že výhody jsou tu jen pro heterosexuální páry.
Podobně i představa státu nutícího fotografy a pekaře k práci na svatbách leseb a gayů těžko skýtá důvod k zakázání všech obřadů pro homosexuály. Zaměřme se na ty, kteří skutečně naše práva porušují, a nechme nevinné stranou.
Nepochybuji o tom, že některé stejnopohlavní páry, které si přejí sezdat (možná i většina z nich), to chtějí proto, aby dosáhly na stejné výhody, které vláda přiznává heterosexuálům. (Podobně jako ostatní daňoví poplatníci i oni určitě věří, že mají nárok na nějakou návratnost své investice uložené v daních.) Většina homosexuálních párů, podobně jako jejich heterosexuální protějšci, nejsou libertariáni a mnozí proti státem rozdělovaným výhodám nic nemají. Naopak: vidí je jako znak právoplatného občanství. A tudíž se při odepření těchto výhod cítí jako občané druhé kategorie.
Ale bylo by chybou myslet si, že úlevy přiznávané manželům jsou jediným nebo dokonce hlavním důvodem, který stojí za hnutím pro uznání stejnopohlavních svazků. I kdyby byly tyto výhody ze dne na den rozšířeny i na všechny nesezdané heterosexuální páry (jak si to představují zastánci civilních svazků), mnoho lidí by se stále chtělo vzít. Pro většinu lidí představuje právně posvěcené manželství osobní a kulturní prohlášení vzájemné lásky a závazku, které nemá rovnocennou alternativu. A mnoho homosexuálních párů ho chce mít možnost taky pronést. Nechtějí být v registrovaném partnerství, chtějí být manželi – to slovo prostě má svůj význam. (Všimněte si, že soud pojem manželství nevyměnil – jen uznal, že se jeho samotný koncept vyvinul.)
A je urážlivé a domýšlivé říkat homosexuálům, že by měli být spokojení jen s registrovaným partnerstvím a jeho materiálními výhodami.
Pro časopis Laissez Faire přeložil Ondřej Trhoň.
