Pokaždé když se objeví pochybnosti o smysluplnosti prodlužovat agoniiželeznice z peněz daňových poplatníků, bojovníci proti automobilůmopráší argumenty o mrtvých a raněných na silnicích, kolonách automobilůa znečišťování životního prostředí. Postupně se vytváří obecné mínění,že kdo používá auto, měl by se za to stydět a sociální inženýři vskrytu svých kanceláří plánují, jak lidi přinutí k používáníprostředkům hromadné dopravy. Ministr dopravy Šimonovský (KDU-ČSL)shrnul tuto myšlenku velice lapidárně: “(řidiči)….musí přestatpovažovat automobil za prostředek, který jim umožňuje naplnit jejichtouhu po svobodě a volném pohybu“ (rozhovor v MFD 17.1.2004). Vždyť alekaždý z nás si auto pořizuje právě z těchto důvodů a kdyby ministrchtěl svůj absurdní výrok uvést do praxe, Česko by se proměnilo vSeverní Koreu. Pro vysvětlení mentorům uvádím, že svoboda pohybuneznamená jízdu po obci stovkou s alkoholem v krvi, ale je spojena srespektování zdraví a majetku jiných lidí, tedy pravidel silničníhoprovozu.
Automobilisté nikomu nic nedluží, ba právě naopak. Státní rozpočetinkasuje obrovské sumy ze zdanění prodeje nových automobilů, náhradníchdílů a pohonných hmot. Vždyť jeden litr benzinu by bez odvodů erárumohl stát okolo 8 korun. Vybrané prostředky se však do údržby silnic adálnic nevrací. I rozhořčení nad náklady léčení obětí dopravních nehodmíří špatným směrem. Neplatí je stát, ale občané prostřednictvímpovinného zdravotního „pojištění“ a pouze vinou státu (poslanců)neexistuje zákon, podle kterého by všechny škody a úrazy hradili vinícihavárií.
Stejně tak jsou chatrné argumenty ekologistů. Provoz automobilůzatěžuje domy, byty, pozemky konkrétních vlastníků (tedy nikolivnájemníků) a vůbec nelze počítávat nějaké globální škody, tzv.externality. Nevidím důvod, proč by majitel domu nemohl v intencíchcommon law požadovat po majiteli přilehlé silnice náhradu za sníženílukrativnosti jeho nemovitosti. Nic podobného si většina z občanůnedovede ani představit a považuje za naprosto normální, že většinasilnic je vyvlastněna, že stát vyvlastnil i životní prostředí a namístosoukromého práva zde nastupuje právo veřejné. Diskuse o výstavběsilnic, dálnic, ale i supermarketů, elektráren, továren nebo úložišťjaderného odpadu s lidmi, kteří nemají vlastnický vztah k dané věci amístu, je však příznakem dekadence demokracie. Když to nic nestojí, jakje jednoduché podepsat petici nebo skandovat:“ Ne my, ne tady, ne teď“.
Automobilová doprava má pozitiva, které její nepřátelé zamlčují. Těžkoby každé ráno přivážel do našeho obchodu čerstvé mléko a pečivo vlaknebo koňský povoz. Jak bychom za den stihli pět schůzek, dostali se dokina, divadla, hypermarketu? Nebo se snad hodláme zřeknout všechcivilizačních návyků? Jeden příklad. Pekárna v Brně vozila po železniciz cca 80 kilometrů vzdáleného Olomouce sůl. Pro zajištění dopravy znádraží do skladu muselo být připraveno nákladní auto a dva zaměstnancidrželi pracovní pohotovost, protože nikdo nevěděl, kdy vagón přijede.Oba se pokaždé strašně nadřeli, protože pytle naházené do vagónu semusely ručně překládat na palety. Stačilo se ale obrátit na vytěžovacíslužbu a kamiony, levněji než dráha, začaly sůl vozit až do podniku,kde skladník pomocí paletového vozíku celý náklad složil během půlhodiny. Snášení podobných tvrzení pro a proti je ale zbytečné. Klady azápory automobilové dopravy jsou ryze subjektivní, individuální a nelzeje zpětně ocenit, stejně jako pozitiva a negativa vynálezu kola,telefonu, faxu nebo letadla. „Přitažlivost“ železnice a obecně hromadnédopravy lze jednoznačně odvodit ze způsobu cestování politiků.Ministři, poslanci, senátoři, s výjimkou občasných populistických gest,nejezdí vlaky, tramvajemi nebo na kole, ale auty. Po Česku i po Praze.O to agresivněji však veřejnost poučují o výhodách hromadné dopravy. Vjiž zmiňovaném rozhovoru ministr Šimonovský řekl ještě jednu zajímavouvětu. Na otázku, kdy jste jel naposledy vlakem, odpověděl: „Naposledyasi před rokem, teď nemám tolik času“. Domnívá se ministr a další jemupodobní, že čas politika je cennější než čas občana?
