Český ústavní soud svým rozhodnutím o zrušení třídenní nulové nemocenské bohužel předvedl jeden z nejzásadnějších a bezprecedentních zásahů do společenské legitimity reforem jako takových. Jak je ale vlastně možné, že ten nejvyšší arbiter, který by neměl nikdy dopustit „skluz“ zákonných norem totalitárním směrem, dává důraz na něco tak „malicherného“, čímž opatření proti zneužívání nemocenské tak trochu je. Navíc jde o instrument, se kterým se můžeme setkat v mnoha státech vyspělého světa, aniž by někdo hořekoval nad jeho ústavností! Vychází totiž z logiky jakéhokoliv pojišťovacího systému, který je vždy v důsledku morálního hazardu a nepříznivého výběru vždy terčem zneužívání. Ona třídenní „spoluúčast“ je prostě nezbytným bičem na ty, kdo si nemocenskou „pletou“ s prodlužováním vlastní „placené“ dovolené.
A v tomto v bodě je skutečně zakopán pes a je nutno začít říkat hodně politicky nekorektní věci. Z různých rozhodnutí našeho ústavního soudu je bohužel čím dál zřejmější, že hodnotový systém většiny ústavních soudců je bohužel „odchýlen“ ve prospěch etatistického a až příliš „anti-přirozenoprávního“ vnímání civilizačních hodnot. Zjednodušeně řečeno to odpovídá tak trochu srovnání, které před časem v jednom rozhovoru učinil kontroverzní Josef Mašín, když porovnával co do právně-filozofické legitimity český ústavní soud s americkým.
Hodnotovým zdrojem dnešních rádoby solidárních a regulovaných systémů sociálního a zdravotního pojištění je bismarckovský militaristický model, který ve své době začal lidem vnucovat „solidaritu“ svého typu. Jistá „krásná“ myšlenka „solidarity“ mezigenerační, zdravých s nemocnými a bohatých s chudými se během minulého století tak trochu zvrhla. Bohužel výstrahou nebyly ani dvě světové války a několik desetimiliónových hladomorů, které byly řízeny právě tou kolektivistickou myšlenkou státní „ochrany“ jednotlivce před vlastní „egoistickou“ vůlí, která by většinu z nás zřejmě poslala do záhuby…
Tento plíživý model sociální „pseudoochrany“ lidí před sebou samými nám bohužel přetrvává v jisté formě až do dneška. Důsledkem není nic jiného než neuvěřitelný počet lidí, kteří si zvykli žít jako permanentní černí pasažéři, kteří se často ani nestydí za svůj explicitní parazitismus. Experti na zdravotnické a sociální systémy moc dobře vědí, k čemu vede politika „vše“ pro všechny, kde se všichni na „vše“ složí, aby mohlo být „vše“ populisticky prohlášeno za „bezplatné“. Těm, kteří pomoc skutečně potřebují, se jí nutně nedostává v potřebné míře, jelikož se o ní musí podělit s černými pasažéry a též se státními byrokraty.
Tato pomoc, na kterou si musí člověk počkat v anonymních frontách u anonymních byrokratických úřadů, je ale spíše pseudopomocí. Státní systémy vytlačily tu skutečnou soukromě-individuální solidaritu na okraj. Člověk v nouzi se tak stává obětí sytému, který dlouhodobě devastuje sociální kapitál v rámci dobrovolných a skutečně solidárních vazeb mezi lidmi. Na tomto systému například fungovaly soukromé zdravotnické a sociální pojišťovací sdružení „friendly societies“v anglosaském světě v 19. století. A jenom díky tomuto období „diktatury“ individualismu je naše západní civilizace tam kde je a přečkala i následující století té skutečné diktatury státní pseudosolidarity a ještě něčeho horšího.
Současná vláda tak má před sebou velký oříšek. Prosadila jisté reformy, které i přes svoje omezení vedou správným směrem. Tedy k individualizaci a privatizaci systémů pojištění a pomoci, posílení odpovědnostních prvků a implementaci běžných mechanismů proti zneužívání černými pasažéry – čímž třídenní neplacená dovolená beze sporu je. Do cesty se jí však postavil někdo, s kým nelze racionálně soupeřit. Právní dějiny světa nám ukazují, že ústavní principy ne vždy soucítí se skutečnými civilizačními principy. I jen „malicherná“ nemocenská ukazuje, že buďto v české ústavě, nebo u jisté části ústavních soudců je onen civilizační soulad zákonů a principů myšlen zřejmě jinak.
