Před pár dny proběhl tzv. mezinárodní Den proti dětské práci. Aktivisté bojující proti práci dětí v zemích třetího světa zdůrazňují vztah mezi vzděláním a životní úrovní. Zde těžko něco namítat, daná souvislost jistě existuje, ovšem zásadní rozdíl je ve volbě cest. Buď se můžeme postupným růstem produkovaného bohatství (jež umožní rodičům obejít se bez práce dětí a posílat je do škol) dobrat vyšší vzdělanosti a životní úrovně, či zahnout druhým směrem a skončit ve slepé uličce direktivních zákazů dětské práce a rostoucí chudoby.
Mluvíme-li totiž o zemích třetího světa, pak mluvíme o těch zemích, v nichž v zemědělství pracuje až 75 % obyvatel a kde se do obživy rodiny zapojují všichni její členové, což bývá pro přežití zpravidla nutné. Pokud bojovníci proti dětské práci vybojují zákaz práce lidí určité věkové kategorie, ztratí rodina důležitou pracovní sílu, své potomky. Zdroje obživy rodiny budou redukovány a výsledek bude naprosto opačný, než jaký si malují do svých plánů příslušní aktivisté – růst chudoby.
Ukázkou naprosté záměny příčiny a následku je článek „Příčina chudoby: dětská práce.“ Vypustíme-li slovo „dětská“ zůstane absurdní tvrzení „Příčina chudoby: práce“. Vnímají-li aktivisté dětskou práci etický problém, nezakládá jejich útrapa důvod skrze politický aparát řídit životy lidí žijících i tisíce kilometrů daleko. Má-li společnost vyvinuté mechanismy zvyšující bohatství, jež po čase umožní rodičům posílat své děti do škol, nebude prostě časem dětské práce třeba. K tomuto stavu musí však být cesta postupná a přirozená.
V jiném článku obviňuje Šantha Sinhová, zakladatelka indické MV Foundation, za „špatnou ekonomickou teorii“ nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana, jež poukazoval na skutečnost, že absence dětské práce je jednoduše luxusem bohatých zemí, jež si mohou dopřát. Údajný omyl je, že děti však pracují za málo peněz, čímž snižují i platy dospělých a způsobují nezaměstnanost. Ovšem klíčem k bohatství není omezování nabídky práce, jak tvrdí Sinhová, nýbrž růst produktivity. Ta je skutečnou podmínkou růstu mezd a životní úrovně.
Proti dobrovolné pomoci sotva něco namítat, je chvályhodná. Ovšem zaměňování příčiny a následku nemůže být bez širších negativních dopadů, pokud dané organizace problém vydatně politizují. Na stránkách jednoho z projektů, podporovaného Evropskou komisí, se lze dočíst: „Cílem kampaně je zároveň připomenout politikům jejich mezinárodní závazky na poli vzdělávání a dětských práv a zasazovat se o větší angažovanost evropských i světových aktérů.“ Pokud svým „závazkům“ politici dostojí a přinutí obyvatele k respektování jejich představ o správném životním stylu, poté „carpe diem“ lidé třetího světa.
