Před 75 lety otřásl světem Černý pátek, jaké je poučení?
Velká deprese ze 30. let – dodnes známý strašák z komunistických učebnic, na němž se dokazovaly hrůzy kapitalismu – oslaví 75 let od svého psychologického začátku, tzv. Černého pátku na newyorské burze 24. října 1929. Tento den sice Velkou depresi z ekonomického hlediska neodstartoval (ta začala již v srpnu téhož roku) a nejednalo se ani o historicky největší pokles amerického akciového trhu (ten nastal v říjnu 1987), ale přesto je v učebnicích dějepisu uváděn jako počátek nejdramatičtější a nejhlubší krize v moderní ekonomické historii, o jejíchž příčinách se dodnes přou jednotlivé ekonomické školy.
Tři vysvětlení
Existují zhruba tři základní vysvětlení ekonomického kolapsu. Komunisté považovali Velkou depresi za znak zhroucení kapitalismu jako takového a předzvěst komunistických revolucí všude na světě. Druhé vysvětlení vychází z předpokladu, že všechny tržní ekonomiky procházejí periodicky obdobím růstu a recese. Nicméně Hooverova vláda nereagovala včas na ekonomický vývoj a místo doplnění agregátní poptávky zvýšením státních výdajů zvolila přístup laissez-faire. New Deal prezidenta Roosevelta byl pak krokem správným směrem, který agregátní poptávku podpořil. A tam, kde nestačil New Deal, dokončila dílo válečná ekonomika. Teoretické základy takové interpretace a hlavně doporučené hospodářské politiky státních intervencí položil anglický ekonom John Maynard Keynes. Problém s tímto vysvětlením je v tom, že mu neodpovídá historická skutečnost. Byla to právě Hooverova vláda, která zavedla do americké ekonomiky regulace cen, podporovala činnost odborů a jejich mzdové požadavky, požadovala po podnikatelích zvýšení mezd, dostala cla na nejvyšší úroveň v historii USA, zavedla nové daně a vytvářela obrovské rozpočtové deficity. Hoover byl také velkým propagátorem veřejných prací a dotací všem sektorům ekonomiky od zemědělství až po banky. Rooseveltův New Deal nebyl ničím jiným, než institucionalizací a rozšířením špatných politik prováděných Hooverovou vládou. Vznikly ztrátové veřejné podniky jako Tennessee Valley Administration. Byly upevněny monopoly energetických a telekomunikačních společností. Stát založil stovky regulačních agentur. Během prvních let své vlády vytvořil Roosevelt z americké ekonomiky v podstatě direktivně řízený stát. Během války sice významně vzrostla výroba – ovšem pouze pro vojenské účely a pokles nezaměstnanosti byl pouze optickým klamem vyvolaným odvelením zhruba deseti milionů lidí na frontu. Americkou ekonomiku vyvedla z krize až po válce kombinace tří faktorů – Nejvyšší soud USA zrušil nejhorší regulační instituce, Federální rezervní fond od roku 1933 přestal snižovat množství peněz v ekonomice a především s koncem druhé světové války byla zrušena většina regulací cen, mezd a direktivního řízení hospodářství.
Nejpravděpodobnější vysvětlení krize paradoxně nabídli ekonomové již na jejím počátku, ale bylo „oprášeno“ až desítky let poté. Vychází z tzv. Rakouské teorie hospodářského cyklu. Ta tvrdí, že nadměrná měnová expanze skutečně může krátkodobě povzbudit ekonomický růst, protože zaprvé u podnikatelů vytváří iluzi, že ceny jejich produktů rostou, a za druhé snižuje úrokové sazby, které zlevňují investice. Podnikatelé pak více investují a spotřebitelé více spotřebovávají, což vyvolá období současného růstu spotřeby i investic. Na druhou stranu spotřebitelé kvůli nízkým úrokovým sazbám méně spoří, a tudíž neexistují zdroje pro udržení tempa ekonomického růstu. V určitém okamžiku nedostatek zdrojů způsobí vzestup úrokové míry, prudké ochabnutí investování, ekonomika se dostane do recese. Následně dojde k odstranění špatných investic. Ekonomická krize je v tomto ohledu léčebným procesem. Krach na burze a pokles investic a spotřeby tak byl jenom korekcí inflačního růstu 20. let. V noční můru ji ovšem změnil právě smrtící koktejl omezení zahraničního obchodu, měnové restrikce, zvýšení daní a pokusů o centrální plánování za prezidentů Hoovera a Roosevelta.
Může se krize opakovat?
Mnohem zajímavější než popis vlivu Velké deprese na politický vývoj je však otázka, zda je možné její opakování. Celá devadesátá léta totiž připomínají vývoj v letech dvacátých – dlouhodobý růst, přestavba amerických měst, nástup nových technologií (především informačních systémů a internetu), nadšení z činnosti Federálního rezervního systému (neboli americké centrální banky), která se „již naučila ekonomiku řídit“, relativně stabilní cenová hladina při měnové expanzi zaplacená obrovským vzestupem cen akcií a nemovitostí. Rozdíl je ale v reakci vlád i centrálních bank. Nedošlo k žádné dramatické měnové restrikci, k žádnému zvyšování daní a dramatickému růstu regulací. Hospodářská politika USA sice není optimální, ale přesto je výrazně lepší než ve 30. letech. K přílišnému optimismu do budoucna ale není důvod – dodnes je mnoho lidí (včetně ekonomů) přesvědčeno, že se ve dvacátých letech jednalo o krizi způsobenou selháním tržního hospodářství, popřípadě kapitalismu jako takového. A hledají pomoc u toho, kdo byl skutečným původcem jedné z největších hospodářských katastrof v dějinách – u vlád a centrálních bank.
