Česko je dlouhodobě sužováno vysokou mírou nezaměstnanosti. Přitom hospodářství pohání astronomické zadlužování státu, měst, obcí i občanů, díky investičním odpustkům (dotacím, daňovým úlevám) přicházejí zahraniční společnosti a roste produkce průmyslových i stavebních podniků. Rekord z února 2004, kdy bylo bez práce 571 tisíc lidí (10,9 %) skoro vyrovnal údaj z ledna 2005; 562 tisíc nezaměstnaných (10,7 %).
Kdybychom chtěli být lingvisticky důslední, neexistuje nezaměstnanost, ale pouze nečinnost, přičemž veškerou odpovědnost za její vznik i šíření nesou politici. Na jedné straně z peněz daňových poplatníků odměňují nečinné za to, že nic nedělají, na druhé straně odrazují podnikatele prostřednictvím zákoníku práce od zřizování pracovních míst. Zaměstnavatel i zaměstnanec mají stejnou vyjednávací sílu, ale pracovní právo je postaveno na privilegování zaměstnanců. Škodlivých příkladů je bezpočet. Ochrana absolventů, tělesně postižených, žen, osob pečujících o malé děti, minimální mzda……. V konečném důsledku se ale ze zdánlivé výhody stává fatální nevýhoda. Nezaměstnaný si ochranného deštníku pracovního práva prostě neužije.
Přímo urážkou principu rovných práv a povinností jsou odbory, státem chráněné kartelové dohody zaměstnanců o cenách a omezení nabídky práce, rakovina, která se prostřednictvím vyšších kolektivních smluv a tzv. Tripartity snaží prorůst celým hospodářstvím. Při stávce, jejíž nedílnou součástí je nerespektování slibu zaměstnance pracovat za určitou mzdu., jsou porušována vlastnická práva a dokonce páchány i trestné činy. Dochází k obsazování cizího majetku a znemožňování práce tzv. stávkokazů, které často přerůstá v jejich fyzické napadání. Soudy a policie však zůstávají ve většině případů nečinné. Představme si situaci, kdy například pekárny přestanou do obchodů dodávat chleba s cílem dosáhnout zvýšení jeho cen. Nedej bože, kdyby akci doprovázela blokáda silnic a dál vyrábějících konkurentů. „Firemní stávku“ by Úřad pro ochranu hospodářské soutěže označil za kartelovou dohodu a za povzbuzování médií i veřejnosti rozehnal. I když se ztotožníme s ekonomy odmítajícími antimonopolní politiku jako pavědu a nebudeme uvažovat o zásahu zmíněného Úřadu, „stávkující“ firmy by porušovaly již uzavřené kontrakty. A takové jednání podléhá sankcím. Doba je ale již taková, že stávka zaměstnanců za „sociální jistoty“, tato hromadná orgie sobeckých zájmů, cynismu a vydírání, na rozdíl od „stávky“ firem, požívá ochrany Listiny základních práv a svobod.
Pokud není dosažena dohoda, se zaměstnancem nelze ukončit pracovní poměr rychleji než za tři měsíce, a ještě mu náleží odstupné minimálně ve výši dvou měsíčních platů (sociální dávky, jejichž platbu stát přenesl na podniky). Podnikatelé se však zbavují lidí nikoliv z rozmaru, ale protože je při úbytku zakázek nemají z čeho platit. Zdlouhavé propouštění a systém odstupného brání firmám v době poklesu tržeb ve snížení nákladů a působí jako rána z milosti.
Zaměstnanec se také může kdykoliv „hodit“ marod či nastoupit ošetřování člena rodiny, ať již si chce odpočinout, jít na melouch nebo se vyhnout převzetí výpovědi. Podniky proto musí počítat s velkým počtem práce neschopných, resp. neochotných pracovat a udržovat si neefektivní rezervu zaměstnanců.
Zvláštní kapitolu překážek zaměstnanosti tvoří zdanění práce. Čistý výdělek, který zaměstnanec dostane na ruku činí, cca 45 procent celkových nákladů zaměstnavatele. Není divu, že se firmy snaží uzavírat dohody se živnostníky (tzv. švarc systém). Ve svém vlastním zájmu a pro poučení zaměstnanců by podniky měly, uvádět na výplatních páskách skutečnou cenu pracovní síly.
Když k tomu všemu přičteme státem uloženou povinnost zaměstnavatele vést pro zaměstnance rozsáhlou pracovní, daňovou (sociální a zdravotní pseudopojištění), důchodovou a kdoví jakou další administrativu, s tím spojené obtěžující kontroly úřadů a archivování, není divu, že se v Česku stalo zaměstnávání lidí zvláštním druhem masochistické perverze.
Ochotu lidí pracovat ničí podpory v nezaměstnanosti a vyplácení sociálních dávek. Ekonom Dieter Wermuth z japonské United Financial k situaci u našeho západního souseda příkře poznamenal:“ V Německu se množí spodina, která nemá v plánu pracovat nikdy“. Jenže lidé se chovají přesně tak, jak jim systém dovoluje. Platí, že čím jsou podpory vyšší a jejich přidělování měkčí, tím větší je nezaměstnanost.
Za posledních šest let se výdaje státu na sociální dávky zdvojnásobily a dosáhly 14 miliard korun. Podle nedávno zveřejněné zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu jsou dávky neoprávněně vypláceny v důsledku nepravdivých informací poskytovaných žadateli, kteří zatajují výši svého majetku i počet lidí žijících ve společné domácnosti, pracují načerno, podvádějí v otázkách vztahů druh, družka, zaopatření absolventů škol ze strany rodičů i v mnoha dalších věcech. Sami úředníci odhadují, že až polovina lidí sociální dávky zneužívá. Větší kontrolní pravomoci byrokratů však tento problém nevyřeší.
Praktické zkušenosti ukázaly, že zpřísnění podmínek pro výplaty nemocenské působí na choré jako živá voda a jejich počet ihned klesá. Zrušení systému sociálních dávek doprovázené uvolněním trhu práce by ukázalo, že 90 procent lidí si poradí i bez státního přerozdělování a stejně pracují tzv. načerno, vznikl by prostor pro skutečné sociálním pojištění z jehož zestátnění dnešní sociální daň vznikla a do společnosti by se vrátila opravdová solidarita. O dostatku pracovních příležitostí v českém hospodářství svědčí desítky tisíc cizinců na stavbách, v zemědělství, dolech a supermarketech. Jenže nečinným se zdá tato práce namáhavá, špinavá, nedostatečně placená, prostá zákonných privilegií zaměstnanců a díky penězům od daňových poplatníků si ji mohou dovolit nepřijmout.
Na chronické nezaměstnanosti nic nezmění tzv. státní podpora vytváření pracovních míst. V důsledku zdanění zaniká minimální stejný počet míst jako jich vznikne díky státní podpoře, a to pomíjím korupci při přidělování dotací a vznik pracovních míst, resp. vykonávání práce, kterou nikdo nepoptává. V podstatě se jedná o „stavění Hladové zdi“. Socialisté by také nedokázali konzistentně odpovědět na otázku, když jsou investiční pobídky tak výhodné, proč není celé Česko jednou velkou investiční zónou …….
Náprava problémů pracovního trhu spočívá v zrušení Zákoníku práce a dalších svazujících předpisů, zavedení smluvní volnosti v zaměstnaneckých vztazích, odstranění podpor v nečinnosti i sociálních dávek, nahrazení nemocenské soukromým pojištěním a odstranění bariér podnikání. Slovenská reforma ukázala, že cesta vede pouze přes zpružnění trhu práce a potlačení pobídek k nezaměstnanosti. Mám obavu, že tato opatření jsou pro politiky i společnost jako celek nepřijatelná a tak budeme číst čím dál smutnější statistiky počtu nečinných. Jestli někdy dojde ke zlepšení, čemuž nevěřím, bude to nikoliv díky politikům, ale jim navzdory.
