Nobelova cena 2005: Kdy se kuře nebojí

Teorie letošních nobelistů vysvětlují války i šíření rasismu

Víte, co je to hra na kuře, známá také jako hra na zbabělce? Pokud ne, pak ji raději ani nezkoušejte. Její princip je jednoduchý – proti sobě se rozjedou plnou rychlostí dva automobily a ten, kdo strhne volant jako první (aby se vyhnul srážce), je kuře neboli zbabělec a ten druhý vítěz. Problém hry je v tom, že pokud ani jeden z hráčů volant nestrhne, pak poražení jsou oba – protože jsou mrtví. Za analýzu těchto typů her byl oceněn první z letošních laureátů Nobelovy ceny za ekonomii Thomas Schelling (84). Všiml si totiž, že i v tzv. nekooperativních hrách – jakou je právě hra na kuře – jsou lidé schopni spolupráce. Zjednodušeně řečeno, je příliš málo mrtvých na to, jak často lidé a státy hru na kuře hrají.

Vietnam a ghetta

Klíčem k rozluštění této záhady je možnost udělat něco, co zcela jasně potvrdí odhodlání chovat se v budoucnosti tak, jak bylo naznačeno. Například v případě hry na kuře si zablokovat volant. Konkurent pak raději uhne a hru prohraje. Schelling předpokládal, že podobného přesvědčení protivníka lze dosáhnout ve válce demonstrací síly – například skutečným svržením jaderné pumy (proto akceptoval svržení jaderné bomby na Hirošimu, i když říkal, že největším úspěchem bylo, že ji od té doby nikdo nepoužil) nebo postupným zvyšováním nátlaku. Předností druhé možnosti je to, že umožňuje rychle přejít k vyjednávání.
Jeho myšlenky vyzkoušeli američtí politici ve Vietnamu – postupnou eskalací konfliktu a stále intenzivnějším bombardováním se snažili přivést severovietnamské protivníky k jednacímu stolu. Jenže právě zde Schellingova teorie zdánlivě nezafungovala – Vietnamci totiž nebrali americkou hrozbu jako dost silnou a opravdovou. Prostě nevěřili, že si Američané – obrazně řečeno – zablokovali volant a chtějí je zničit za cenu jakkoli velkých obětí. Jejich předpoklad se potvrdil a zvítězili.
Zajímavé jsou i Schellingovy „civilní“ teorie. Například dokázal praktickými pokusy, že lidé ani ve hrách, které by měly mít naprosto náhodný výsledek, nejednají zcela náhodně. Jsou schopni předvídat zdánlivě neracionální jednání ostatních a zařídit se podle toho. Představte si, že dva lidé jsou každý v jiné místnosti a nemohou se domluvit. Hrají hru, ve které vyhrají, pokud ze čtyř čtverců vyberou ten samý. Výsledek pak závisí na náhodě. Pokud ale obarvíme jeden ze čtverců načerveno, lidé začnou předpokládat, že jejich spoluhráč si také vybírá raději obarvený čtverec, a počet výher vzroste. V roce 1971 pak Schelling matematicky dokázal, že i pouhé minimální předsudky vedou nakonec k sestěhování lidí jedné barvy pleti do ohraničených prostor, a tedy k rasové segregaci a vzniku ghett.

Obecní pastva

Druhý oceněný – Robert Aumann (75) – se proslavil analýzami, které vycházely z obdobně slavné hry, jako je kuře – z tzv. „vězňova dilematu“. V něm jsou dva vězni izolováni v celách a každý stojí před rozhodnutím – zradit svého parťáka, nebo nezradit? Pokud zradí a ten druhý nikoli, tak zrádce za spolupráci s policií může dostat nižší trest. Pokud však zradí oba, pak dostanou trest vyšší. Pokud by však oba odmítli výpověď, dostanou se pro nedostatek důkazů na svobodu. Co ale dělat, pokud se nemohou domluvit? Teoreticky je nejlepší zradit, i když tato pro jednotlivce „správná“ a racionální volba, pokud ji využijí oba, přinese kolektivní katastrofu – vyšší trest pro všechny.
Jenže v praxi je zrádců, oproti teoretickým předpokladům, málo. Lidé se totiž ocitají v modelu vězňova dilematu se stejnými parťáky často opakovaně po sobě, a to vede ke spolupráci. Pokud někdo zradí v jednom kole, může v druhém kole přijít trest – nikdo už s práskačem nechce spolupracovat a ochotně ho zradí. Výhodné je tedy dlouhodobě mlčet, držet basu a nebýt potrestán. To platí pro obchodní partnery, kde by jeden mohl získat podrazem výhodu na úkor druhého, uživatele obecních pastvin i lesů či pro vojáky v první světové válce.
Obecní pastviny, na které každý může vyhnat zdarma svůj dobytek, například fungovaly oproti teoretickým předpokladům po staletí, aniž by se vyčerpaly tím, že na ně vesničané vyženou příliš mnoho krav. Ten, kdo by na ně vyhnal příliš mnoho svého dobytka na úkor ostatních, by byl totiž následně potrestán – ať již „morálním“ vyloučením z vesnického společenství nebo přímo fyzicky. Stejná teorie vysvětluje, jak mohly nepřátelské jednotky v první fázi první světové války nepřímo spolupracovat. Totiž že vojáci, kteří seděli dlouhé týdny a měsíce v zákopech, bez toho, aby se domluvili, záměrně ostřelovali nesmyslné cíle v pravidelných intervalech tak, aby se protivníkovi nic nestalo, přičemž nepřítel se choval naprosto stejně. V okamžiku, kdy velení pochopilo, co se na frontách děje, začalo jednotky přesouvat a promíchávat, došlo k přerušení opakování stejné situace se stejnými lidmi, a válka se stala opět krvavou.

Mezi obory

Zajímavé je, že ke stejným závěrům se ve stejné době a nezávisle na ekonomii dopracovala i evoluční biologie – byť s jinou metodologií a jinými pojmy. Kdyby chtěl být výbor při udělování Nobelovy ceny za ekonomii skutečně spravedlivý, pak měl letos ocenit i někoho třetího – nejlépe biologa nebo vědce na pomezí disciplín, například politologa Roberta Axelroda (65). Ten při svých pokusech zhodnotit úspěšnost různých evolučních strategií pomocí počítačových modelů došel ke stejným výsledkům jako Aumann. Vyšel také z vězňova dilematu a dokázal, že lidem se z dlouhodobého hlediska nejvíce vyplatí spolupráce – byť se schopností trestat zrádce a přes nutnost krátkodobých obětí.