V polovině února upoutal pozornost médií, ekonomů a politiků doposud relativně neznámý ostrov Kish v Perském zálivu. Iránský režim zde otevřel již několik let plánovanou ropnou burzu, Iran Oil Bourse (IOB). Obchodována zde bude ropa, další produkty petrochemického průmyslu a jejich deriváty. Podstatnou novinkou je však měna, v níž bude na iránské burze obchodováno. Obchodování probíhá především v eurech a nikoli v dolarech, jak bývá na ropných burzách zvykem.
Americký dolar je poslední měsíce pod silným tlakem a jeho hodnota nezadržitelně klesá. Pro-inflační měnová politika FEDu a rozmařilá fiskální politika americké vlády již léta vytváří pro pokles kurzu dolaru značný prostor. Doposud se ale dolar držel. Proč? Nové dolary byly v zahraničí ochotně přijímány, americká měna měla dobrou pověst, je hojně využívána v mezinárodním obchodě, dolarová aktiva se zdála být dobrou investicí a postupně se nahromadila v rezervách centrálních bank, významně také napomáhalo využívání dolarů v obchodování s ropou, ale i s dalšími komoditami. A tato silná poptávka po americké měně dokázala vliv negativních signálů vysílaných americkou hospodářskou politikou do značné míry absorbovat, eliminovat a udržet kurs dolaru na relativně stabilní úrovni.
Ale vraťme se o pár desítek let zpět. Když v roce 1971 přeťal prezident Nixon poslední vazbu dolaru na zlato, hledal pro dolar novou „hodnotovou kotvu“. Stala se jí ropa. Dohoda mezi USA a Saúdskou Arábií, jíž poté následovaly i ostatní země OPEC, zaručovala prodej veškeré ropy kartelu za dolary a přirozeně i kotaci ceny ropy v dolarech. Dolar tím byl v podstatě kryt ropou. Prodej „tekutého zlata“ za dolary znamená pro kupce nutnost držet hotovostní zůstatky v americké měně. Poptávka po dolarech tím byla zaručena a dále živena rostoucí poptávkou po ropě a cenou této komodity. Dolar tak nabýval stále významnější roli v mezinárodním obchodě, což zároveň nutilo centrální banky vytvářet dolarové rezervy.
Pro Spojené státy znamenala vysoká poptávka po jejich vlastní měně mnoho výhod. Umožňovala americkým institucím emitovat nové peníze prakticky bez významnějšího dopadu na domácí inflaci. Inflační potenciál měnových emisí byl vyvážen do zahraničí výměnou za dovozy, naprostá většina amerických dolarů tak v současnosti obíhá mimo území USA. Jenže pohádka o vysoké poptávce zřejmě pomalu ale jistě končí. Odmyslíme-li vojenskou akci, nemohou Američané k držbě dolarů nutit. Zeslábne-li důvěra v dolar a tím i poptávka po americké měně, je zaděláno na vážný problém. Naneštěstí mají USA po světě dostatek politických rivalů, kteří pád dolarové říše budou s potěšením sledovat či se ho přímo účastnit. Jedním z nejradikálnějších nepřátel USA je Irán.
Irán je čtvrtým největším producentem ropy na světě, druhým největším v rámci organizace OPEC. V oblasti ropného průmyslu má tudíž nezanedbatelnou váhu. Tato islámská republika nyní vytahuje proti USA z arsenálu zbraní ty ekonomické a útočí na v současnosti nejcitlivější místo Američanů, na dolar. A to hned na několika frontách. Iránská centrální banka snížila držbu dolarů, hlavní iránské petrolejářské firmy již přestaly prodávat své produkty za dolary. Japonsko, jež odebírá 20 % iránské ropy, souhlasilo s placením za iránskou ropu v jenech. Irán také snížil svoji držbu dolarových aktiv v zahraničních bankách a tlačí na organizaci OPEC, aby kotovala a prodávala ropu v eurech a neztrácela tak část příjmů kvůli znehodnocující se americké měně.
Ve svém tažení proti dolaru nyní Irán sáhl k vytvoření ropné burzy, jež nebude využívat dolary. O cíli tohoto kroku lze jen těžko pochybovat. Patrná je snaha jednak přesunout těžiště obchodování s ropou na východ, jednak přenést denominaci ropy z dolarů na eura a oslabit tak hegemonii dolaru. Jakkoli mohou být tyto kroky politicky motivované, logiku rozhodně dávají. Kdo by za svůj produkt chtěl dostávat měnu, jejíž hodnota neustále klesá? „Dostávají naši ropu a dávají nám za ní bezcenné kousky papíru,“ nechal se slyšet iránský prezident Mahmúd Ahmadínežád. V USA vytvoření burzy s ropou bez využití dolaru vyvolalo přirozeně obavy, vzniká tak pro hodnotu americké měny potenciálně destabilizující faktor. Preference dolaru se rekrutovala právě z možnosti nakoupit za dolary ropu. Otázkou ovšem je, zda má iránská ropná burza skutečně sama o sobě potenciál dolar znehodnotit a způsobit tak krizi amerického hospodářství?
Odpověď není jednoduchá, o to méně jednoznačná. Důvodů mluvících proti potenciálu burzy omezit využití dolaru lze nalézt několik. Obchodování s ropou vyžaduje transparentnost daného trhu a stabilitu prostředí, o čemž lze v případě Iránu s úspěchem pochybovat. Iránské prostředí také není příliš svobodné, byť na poměry islámské republiky panují na ostrově Kish volnější pravidla. Lákavé jistě nejsou ani tamější korupční poměry, obchodníci přítomní na burze se musí podřídit islámskému práv Sharia, schází tradice, zkušenosti i těsnější kontakt s finančním světem. V neposlední řadě je iránská ekonomika na prodeji ropy životně závislá. Příjmy z prodeje ropy tvoří 80 % všech příjmů ze zahraničního obchodu, což je zároveň téměř polovina iránského HDP.
Pokud nebude vůle nakupovat iránskou ropu výhradně za jinou měnu než dolary, nemá Irán finanční ani ekonomickou sílu na svém požadavku důsledně trvat, ropu prodat prostě potřebuje. Ovšem na druhou stranu podporu vzniku burzy vyslovili vedle očekávané Venezuely také významní konzumenti ropy jako Indie nebo Čína. Zřejmě daleko větší nebezpečí než ze samotné burzy plyne z možnosti, že Irán ve své snaze nepřijímat za svoji ropu dolary nezůstane osamocen. Klesající hodnota dolaru jistě dráždí mnoho dalších subjektů a států, kteří inkasují své příjmy právě v dolarech a konvertují je poté na jinou měnu. Iránské rozhodnutí by tak mohlo inspirovat další státy či organizace k podobným opatřením. OPEC se údajně v současnosti již analyzuje efekt, jenž má slábnoucí dolar na jeho příjmy.
Úspěch samotné burzy je tedy zatím pouhou spekulací. Bude záviset na reakcích obchodníků i dalších států organizace OPEC. Pokud by však vznik burzy či iránské apely na snížení role dolaru v obchodu s ropou využití dolaru přeci jen oslabily, inflace, kterou USA léta vyvážely do zahraničí, by se najednou do země hvězd a pruhů vracela. Pravděpodobný následek, tj. propad kurzu dolaru by pro Američany učinil výměnu s okolním světem daleko méně příznivou, růst ceny dováženého zboží by byl doprovázen poklesem hodnoty amerických vývozů, růstem hodnoty zahraničního dluhu, inflace by neblaze ovlivnila růst a investice. A inflační tlaky by přinutily FED zvyšovat sazby, což by již tak chorou americkou ekonomiku mohlo poslat do ještě hlubší recese.
Pokles kurzu však není zlo, proti kterému by měla zasahovat centrální banka, byť se volání po takovém zásahu jistě ozve. Jde o mechanismus, který kurs přizpůsobí realitě. Taková náprava však bude bolet. Lze proto očekávat, že ze strany USA bude narůstat tlak na pokračující využívání dolarů. Ať už jde o sankce, výhružky či diplomatická vyjednávání. OSN nyní uvažují již o třetích sankcích na islámskou republiku za její jaderný program. Tyto sankce by v důsledku jistě omezily obchod s iránskou ropou. Jenže síla vzájemně výhodného obchodu je větší než síla politiky. Z Teheránu proto zní sebevědomé pochybnosti o úspěchu sankcí, které by vyhnaly ceny ropy vzhůru. To je totiž to poslední, co by si při již tak vysokých cenách ropy mohly země na ropě závislé přát.
USA tak zřejmě čekají těžké časy. Vznik iránské burzy lze považovat za další projev rostoucí nedůvěry v dolar. Tento vzkaz nelze podceňovat jen proto, že vychází ze země, jež otevřeně vyjadřuje své nepřátelství vůči USA. „Protidolarová“ nálada se může rozšířit dál. Držba dolarů totiž způsobuje ztráty všem subjektům, i těm vůči USA loajálním. Budoucnost ukáže, jak na rostoucí preferenci „ne-dolarových“ měn zareagují samotné Spojené státy americké.
Oslabení dominance dolaru ve světovém obchodě by jistě znamenalo hledání nové měny, která by roli dolaru převzala. Na řadě je euro. Jako občané země potenciálně přistupující k eurozóně bychom se přirozeně měli ptát, co by tento fakt pro nás znamenal? Velmi pravděpodobně by se po čase opakoval „americký“ scénář. Evropské vlády mají stejné sklony k zadlužování, žití si nad poměry, ani od ECB nelze očekávat protiinflační politiku, jestliže deflace je v jejích očích tak obludná, jak ji vykresluje ve svých vzdělávacích šotech. Vysoká poptávka po eurech v zahraničí by Evropanům umožnila stejný a dočasný blahobyt s následnou korekcí, jakou lze nyní čekat v případě kurzu dolaru.
