Dovolte tentokrát abstraktnější úvahu. Jsou-li domácí zákonodárci pravidelně za něco svými voliči peskováni, je to vedle imunity nejčastěji „nedokonalost“ jejich práce, tedy „nedokonalost zákonů“ a právního řádu obecně. Zákony jsou dle převažujícího mínění publika „děravé“, jsou v nich „mezery“, jejich výklad je „nejednoznačný“ a navíc se „neustále novelizují“, přičemž ani další a další novelizace nepřinášejí očekávanou „dokonalost“ právního řádu. Dokonalostí zákonů budiž míněn stav, v němž jsou zákony zároveň srozumitelné, jednoduché, přehledné a čtivé, ovšem také nedvojznačné, předem popisující a řešící všechny možné situace, které mohou nastat a nadto pochopitelně též spravedlivé, přičemž spravedlivý je jistě jen ten zákon, který dává zapravdu mému rozumu a mé pozici ve sporu, pokud se do něj dostanu.
Měli bychom být v tomto ohledu k zákonodárcům shovívaví. Nejenže výše uvedené požadavky jsou samy navzájem v rozporu. Nejenže samozřejmě vše lidské je z definice nedokonalé a právní řád nemůže být výjimkou. Nejenže samotná tvorba právního řádu je alespoň v demokracii záležitostí z podstaty věcí politickou, tedy věcí dohody, kompromisu, partikulárních zájmů a přinejlepším prosazením většinové vůle proti vůli menšiny a nikoli bezrozpornou idylickou dobrovolně akceptovanou dohodou všech do jednoho. A tedy nespokojenost a pocit bezpráví existuje vždy alespoň u některých (hůře je v totalitě, v ní může být „právo“ i vůlí jednoho proti všem).
Samotná podstata tvorby práva v sobě obsahuje problémy v lidském světě nepřekonatelné. Především, zákony jsou psány jazykem a jazyk nás klame. Zkuste definovat tak konkrétní, hmatatelnou a zdánlivě každému srozumitelnou věc jako je pivo. Během té sekundy, kdy začnete tvořit jakékoli pravidlo pro pivo, se vám vynoří v hlavě tisíc otázek. Jaké pivo? Alkoholické nebo nealkoholické? Kvasnicové? Černé? Světlé? Kolikastupňové? Z dovozu nebo domácí? Pasterizované? Lahvové nebo točené? Buď pivo definujete obecně a publikum vám vyčte, že v konkrétní situaci není jasné, které pivo „konkrétně“ myslíte (zákon má více výkladů). To třeba, když zakážete, aby řidiči pili „pivo“. Nebo budete donekonečna definovat tisíce superspecializovaných podkategorií piva a pravidla pro každé z nich a nikdy je nenadefinujete přesně (zákon má díry). To když řeknete, že pivovary s určitým výstavem budou mít daňové úlevy na výrobu „piva“ a začnete od stolu do zákona definovat, jaký by onen výstav měl být.
A co teprve, když budete mít v zákoně definovat mnohem abstraktnější pojmy jako demokracie či spravedlnost. Je obtížné cokoli formulovat tak, aby tomu miliony lidí s rozdílnými zkušenostmi, vzděláním, znalostmi, myšlením a chápáním vůbec rozuměly. Natož aby tomu rozuměly stejně!
Je z podstaty věci nemožné, aby zákony „dokonale předjímaly budoucnost“, aby dopředu řešily situace, které ještě nenastaly. Zákony jsou vždy spíše zpět hledící, teprve na základě zkušeností se sestavují normy, nikoli naopak. Schopnost myslet dopředu za miliony lidí, tedy čistá vševědoucnost, je zcela mimo kapacitu jakéhokoli jednoho lidského mozku, tedy i mozku zákonodárce. Proto se má právo vždy spíše nalézat, než tvořit. Proto je právo vždy nehotové. Proto jakákoli snaha pozitivistky vytvářet normy, které „myslí za lidi“ musí neomylně vést k nespokojenosti s „nedokonalostí“ těchto norem v praxi. Snaha normy konečně přiblížit k dokonalosti opravováním je od tohoto ideálu naopak vzdaluje. Proto je rozumnější opravovat soudnictví než zákony.
Už Hayek nám vysvětlil, že když od zákonodárců očekáváme něco, co nám nikdy nemohou splnit, budeme maximálně frustrováni, že se nedosažitelný výsledek nedostavil. Neočekávejme proto nemožné. Nedokonalí lidé nemohou tvořit dokonalé zákony. A protože všechny zákony jsou nedokonalé, je nejlepší nedokonalost zákonů umenšit snížením anebo alespoň nezvyšováním jejich počtu.
