Žhavým tématem dnešních dnů je „stimulační balíček“ navrhovaný prezidentem Barackem Obamou. Prostřednictvím masivních veřejných výdajů a daňových škrtů ve výši cca 800 miliard USD (z toho 275 miliard připadá na snížení daní) hodlá podpořit agregátní poptávku a tím „oživit“ americké hospodářství.
Velkým příznivcem stimulace agregátní poptávky, a to skrze mohutné zvýšení veřejných výdajů, resp. rozpočtových deficitů, je především čerstvý držitel „Nobelovy ceny“ za ekonomii Paul Krugman (jenž se ovšem mezitím již nechal slyšet, že Obamův balíček je příliš malý, než aby skutečně účinně pomohl). Krugman usilovně propaguje nejhrubší verzi Keynesiánství: není prý podstatné, na co vláda peníze vynakládá, primární je, aby je vůbec vynakládala, a tím doplnila „chybějící poptávku“:
„V situaci, v jaké se nyní nacházíme, je klíčové si uvědomit, že obvyklá pravidla nelze aplikovat. (…) Za normálních okolností nám velmi záleží na tom, aby veřejné zdroje byly utráceny rozumně; momentálně je ale nejdůležitější, aby byly vynaloženy rychle. (John Maynard Keynes kdysi navrhl, aby vlády plnily láhve bankovkami a organizovaly jejich zakopávání a opětné vyhrabávání ze země soukromým sektorem — nikoli jako seriozně míněné doporučení, nýbrž aby tím zdůraznil, nakolik je podpora poptávky stěžejní a prioritní).“
Co se týče plánovaných veřejných výdajů na „infrastrukturu“, „Keynesiáncům“ doufejme poněkud ubrala vítr z plachet studie Congressional Budget Office, která upozornila na problém „implementačního zpoždění“. Než se dotyčné projekty navrhnou, schválí a začnou realizovat, uplyne často dlouhá doba:
„Méně než polovina z 30 miliard dolarů naplánovaných na stavbu dálnic Demokraty v Kongresu bude do ekonomiky uvolněna v průběhu příštích čtyř let. Do září 2010 bude z těchto prostředků uvolněno méně než 4 miliardy dolarů.
Celkem bude do 30.září (konec rozpočtového období) uvolněno pouze 26 miliard z celkem 374 miliard infrastrukturních výdajů, tedy pouze 7 procent. Pouze každý sedmý dolar z masivního 18,5 miliardového investičního programu pro efektivní využití energie a obnovitelné energetické zdroje bude spotřebován v průběhu příštího roku a půl.
Další programy, jako rozvoj vysokorychlostního internetového připojení na venkově, nezačnou v průběhu příštích několika let. Pouze jedna čtvrtina z projektů na čistou pitnou vodu může být dokončena v příštím roce a půl.“
Značná část těchto výdajů tedy přijde až v době, kdy by recese měla být již úspěšně překonána tak jako tak – tedy alespoň pokud se americká a evropské vlády zdrží takových politik, jež by vedly k opakování Velké deprese z 30. let.
Ostatně, je vysoce pravděpodobné, že vlády samy situaci výrazně zhoršují svými chaotickými a inkonzistentními intervencemi, jež zvyšují nejistotu investorů a dalších soukromých aktérů, a tím zpomalují „ozdravné procesy“ (viz též Luigi Zingales: Yes we can, Mr Geithner a v článku citovaný „legendární správce portfolia“ David Swensen, podle něhož si vláda doposud počínala „s extrémní mírou nekonzistentnosti“, jež budí téměř dojem, že se vláda snaží jednat inkoherentním a nekonzistentním způsobem záměrně). Poučit se lze i z úspěšné strategie Warrena G. Hardinga, kterou přijal v reakci na prudkou hospodářskou depresi v USA po první světové válce. Klíčem bylo dramatické snížení daňové zátěže a dalších břemen, která svazovala soukromý sektor (viz článek historika Jima Powella America’s Greatest Depression Fighter).
Odkazuji rovněž na několik pěkných článků, které v této záležitosti konfrontují „rakouský“ přístup s „keynesiánským“:
David C. Rose a Lawrence H. White: We can’t spend our way out of this quagmire
Mario Rizzo: The Macroeconomic Knowledge Problem
Robert P. Murphy: Does „Depression Economics“ Change the Rules?
Obecně k „stimulačnímu balíčku“:
Greg Mankiw: Is Government Spending Too Easy an Answer?
Tyler Cowen: Fiscal policy and the burden of proof
Arnold Kling: Deficits ad Absurdum
Arnold Kling: The Case for Stimulating Profits
Arnold Kling: Talking Points on Stimulus
