Jedním z doprovodných jevů finanční krize je i to, že krize iniciovala nebývalý „gejzír nápadů“ ze strany mainstreamových ekonomů, jak co nejúčinněji a nejefektivněji „stimulovat“ ekonomiku, ozdravit finanční sektor atd. Některé z těchto doporučení jsou poměrně dost bizarní. Tak např. Greg Mankiw seznamuje čtenáře s velmi svérázným „receptem“ jednoho ze svých studentů, jehož účelem je umožnit centrální bance, aby dále snižovala nominální úrokové sazby v situaci, kdy svými předchozími monetárními intervencemi již „úspěšně“ stlačila úrokovou míru k nule.
Mankiw nejprve vymezuje jádro problému: Proč nemůže Fed snížit nominální úrokové sazby pod nulu? Proč nemůže Fed jednoduše vyhlásit např. negativní úrokovou míru 2 % ročně coby cílovou sazbu? Lidé by si půjčovali dnes 100 USD a za rok by vraceli 98 dolarů. Potíž spočívá v tom, že za zápornou úrokovou sazbu by nikdo nebyl ochoten své peníze zapůjčovat. V takovém případě je totiž výhodnější dotyčné peníze prostě držet (např. si je schovat do matrace), než je zapůjčovat za negativní úrok, neboť držba hotovosti zaručuje nulový nominální výnos. Řešení výše uvedeného problému se nabízí samo: což takhle snížit nějakým způsobem nominální výnos z držby hotovosti pod nulu? Zmíněný Mankiwův student nabízí následující recept, jak tohoto cíle dosáhnout:
„Představme si, že by Fed oznámil, že ode dneška za rok náhodně vylosuje z klobouku jedno číslo mezi 0 a 9. Veškeré bankovky se sériovým číslem, které je zakončeno vylosovanou číslicí, by byly zneplatněny a přestaly by být zákonným platidlem. Očekáváný výnos z držby hotovosti by se díky tomu okamžitě snížil na negativních 10 % ročně. Tento krok by tudíž Fedu otevřel prostor k tomu, aby dále snižoval úrokové sazby pod nulu. Lidé by pak ochotně zapůjčovali peníze kupř. za negativní 2 % sazbu. Ztráta ve výši 2 % ročně je stále lepší, než přijít o 10 % ročně.“
Mankiw uznává, že tento plán není příliš praktický, avšak přesto svého studenta chválí za to, že je schopen se na věc podívat z „netradičního úhlu pohledu“. Navíc je dotyčný návrh podle něj správně zacílen na fundamentální problém, jemuž globální ekonomika právě teď čelí: úroková sazba, která by byla konzistentní s „plnou zaměstnaností“, může být v současnosti docela dobře záporná.
Sofistikovanější (a praktičtější) verzi penalizace „hromadění peněz“ nabízí Scott Sumner (protržní a liberálně laděný ekonom) na svém velice pozoruhodném blogu The Money Illusion. Scott Sumner již delší dobu propaguje výraznější monetární stimulaci agregátní poptávky, mj. v těchto příspěvcích:
An open letter to Mr. Krugman (1. března); viz též jeho odpověď na Krugmanovu reakci.
Petition for Monetary Stimulus (3. března)
Don’t get your hopes up (19. března); Scott Sumner zde hodnotí plán dalšího „kvantitativního uvolňování“, jenž minulý týden oznámil Fed.
Jedním z klíčových prvků Sumnerových návrhů je uvalení penalizační negativní úrokové sazby na „excesivní“ bankovní rezervy (pro připomenutí, Fed naopak od října 2008 bankovní rezervy úročí).
****
Bonus pro „fajnšmekry“:
Představitelé „rakouské“ ekonomické školy zpravidla zásadně odmítají monetární expanzi coby „lék“ na překonání hospodářské recese. Platí to zejména o Misesovi [viz např. The Causes of the Economic Crisis, and Other Essays Before and After the Great Depression (.pdf), str. 177-178]a Rothbardovi [America´s Great Depression (.pdf), str. 19]. Naproti tomu Hayek měl poněkud nuancovanější stanovisko. Jak ukazuje Lawrence H. White [Did Hayek and Robbins Deepen the Great Depression? (.pdf), str. 8-14], Hayek ve svých teoretických dílech ze 30. let doporučoval stabilizaci peněžních výdajů (tj. stabilizaci M*V) coby normu, kterou se má řídit monetární politika. V průběhu Velké deprese, kdy došlo k prudkému poklesu peněžní zásoby, ovšem Hayek tuto svou normu „příliš důsledně“ neaplikoval, nýbrž měl naopak spíše sklon k tomu, aby po Misesově vzoru varoval, že monetární expanze pouze způsobí další zkreslení relativních cen a chybné investice a tím „skutečné zotavení“ ekonomiky jen oddálí [srov. mou e-mailovou diskusi s Larrym Whitem; k tématu viz též ohnivou výměnu názorů mezi Bradem DeLongem, Stevem Horwitzem a Larrym Whitem]. V pozdějších dílech (ze 70. let) však Hayek výslovně prohlásil za nesprávný svůj tehdejší negativní postoj vúči pokusům odvrátit „sekundární deflaci“ (tj. důsledky masivního poklesu peněžní zásoby) prostřednictvím monetární expanze [Did Hayek and Robbins Deepen the Great Depression?, str. 26-29]. Mimochodem, v tomto ohledu panuje dodnes v rakouské „makroekonomii“ jakési schisma.
