V dnešním Portugalsku je dobře vidět přístup socialistů k tradicím a hodnotám. 25. dubna 1974 došlo ke karafiátové revoluci, k definitivnímu odstranění dřívějšího Salazarova režimu. Místo svobody však karafiáty přinesly socialismus. I po třiceti letech žije duch socialistické revoluce stále v srdcích lidu a škody jsou patrné i jinde. Pod zástěrkou demokracie totiž socialisté začali měnit zvyklosti lidí a vzdalovat je dále od jejich přirozené struktury.
Barokní schodiště vedoucí ke kostelu Bom Jesus poblíž severoportugalského města Braga patří k nejvýznamnějším monumentům země. Co je vidět, jsou rozpadající se sochy zarůstající plevelem, fontány volající po opravách a zdi již dávno ne bělostně bílé. Co není vidět jsou změny v podloží a rozrušení statiky objektu. Co není vidět, v Bastiatově smyslu, je jak by lidé toto unikátní místo využívali, kdyby socialisté neničili svou „rodinnou“ politikou tradiční rodinu, kdyby socialistické školství a dávky socialistické závisti a závislosti postupně nerozbíjely hodnoty, které se lidem vyplácelo respektovat po staletí… Kdyby….Nedostatečně pokrokové úvahy zanikají v dusotu stáda. Na scénu již vbíhají noví Portugalci. Doslova. Pod útrpnými pohledy soch svatých pobíhají po schodech v upocených úborech děti revoluce. Nebyly sežrány, a tak cvičí a tuží se. Vyběhnou po schodech nahoru 116 metrů převýšení až ke kostelu a pak zase zpět dolů. Ti zdatnější si to celé zopakují vícekrát. Dříve přitom tuto cestu s pokorou někteří katoličtí poutníci zdolávali po kolenou. Chvíli marně přemýšlím proč vlastně ve svém běhu sportovci nepokračují až do kostela a netrénují trasu mezi postraními kaplemi až k hlavnímu oltáři. Později nalézám “přijatelné“ vysvětlení – na rozdíl od strmých schodů, neposkytuje interiér kostela dostatečné tréninkové převýšení.
Severně od Portugalska leží Santiago de Compostella, cíl světoznámé Svatojakubské poutní cesty. Poutníci přicházejí do katedrály po několika trasách, mnoho dnů chůze krajinou je pro ně prostředkem vzdálení se od každodenní všednosti. Dvě nejvýznamnější trasy procházejí severním Španělskem, ale existuje i cesta ze sousedního Portugalska. Návštěvníka Portugalska proto ani nepřekvapí, když podél silnice míjí průvody poutníků. A věru dobře to mají vymyšlené! Věřící nosí pro svou bezpečnost během pochodu podél rušných silnic slušivé a barevně výrazné vesty. K disposici jsou i doprovodná vozidla a méně pohybliví poutníci mají i příhodné hole. Tito poutníci však do Santiaga nikdy nedojdou. Ani nemohou. Míří totiž jinam. Je přece posvátný den, svátek státní, 25. duben – den vítězství, vítězství revoluce nad zpátečnictvím, vítězství nad procesími, kaplemi a uctíváním svatých. Aby si připomněli porážku tmářství směřují procesí věřících myšlence socialismu v tento den na kázání stranických aparátčíků. Po vyslechnutí slova Marxova na téma opium lidstva budou následovat poslední podrobnosti o tom, jak shůry ustavit na zemi socialistický ráj a zajistit lidstvu spasení věčného dostatku.
Aby se lid mohl 25. dubna radostněji veselit, rozhodli soudruzi, že vstup do státních pamětihodností bude tento den zdarma. Světoznámé památky zapsané na seznamu světového dědictví Unesco skutečně svoji státní správu zapřít nedokážou. V Tomarském klášteře vzniká jedinečný biotop přímo na unikátní kamenné výzdobě a klenba mnohých chodeb se rozpadá, poté co se začal drolit beton, kterým byla provizorně scelena. Klášter Batalha, je v lepším stavu. Součastí komplexu bývalého kláštera je však i muzeum neznámého vojína. Na den vítězství smějí vzpomínkové obřady v tomto jedinečném místě celebrovat jen skuteční hrdinové a pamětníci událostí roku 1974 – většinou sotva třicetiletí vojáci. Veřejnost je proto před 14 hodinou, dlouho před běžným uzavřením, z celého komplexu kláštera nemilosrdně vyhnána. Památky přece patří všemu lidu!
