V knize „Peníze, banky a hospodářské krize“ píše její autor Jesus Huerta de Soto, že: „Krátkodobou nezaměstnanost lze „aktivními“ politikami eliminovat pouze tehdy, jestliže se pracovníci a odbory nechají oklamat peněžní iluzí a zachovají v inflační atmosféře rostoucích spotřebních cen nominální platy konstantní. Zkušenost ukázala, že keynesiánská léčba nezaměstnanosti (snížení reálných mezd nárůstem všeobecné cenové hladiny) selhává: pracovníci se naučili požadovat takové zvýšení, které jim minimálně vynahradí pokles kupní síly jejich peněz.“. Dle de Sota vede navíc tato politika k prohlubujícím se distorzím ve výrobní struktuře [1]. V tomoto kontextu je také důležité připomenout inflační očekávání ekonomických subjektů a adaptivní očekávání, s kterým přišel Milton Friedman. V tomto příspěvku prozkoumáme de Sotovo tvrzení empiricky na příkladu našich zemí.
Cíle a dopady odborů
Co je cílem odborů? Jako odpověď můžeme použít tuto citaci: „Problémem odborů tedy na úrovni podniku nejsou zaměstnavatelé, ale konkurence jiných dělníků. Prvním cílem odborů je tedy zabránit této konkurenci.“ [2]. Co dopady? „…výsledkem činnosti odborů je nějaká kombinace vyšší nezaměstnanosti a zvýšení cen…“. „V období hodpodářského poklesu tak zabraňují [odbory, pozn. autora] fungování vyrovnávacích tržních mechanismů a prodlužují krizové problémy.“ [3]. Zvýšení cen dopadne zejména na ty nejchudší spotřebitele. Tím nechceme říci, že odbory nemohou sledovat i jiné cíle.
Příklady z minulosti
Moravský historik L. Fasora ve své knize „Dělník a měšťan“ uvádí příklad kalkulovaných minimálních nákladů svobodného dělníka, který provedl „Komitét textilního dělnictva ve Vídni“ v roce 1890, a který vyšel v „Odborném listě dělnictva textilního v Rakousku“ v roce 1891. Celkové roční náklady měly pro Vídeň činit 473,45 zlatých a pro dělnickou rodinu (patrně šestičlennou) to mělo být 821,54 zlatých ročně (poplatky spolkům a nemocenské pokladně měly činit 7,30 zlatých ročně – tj. asi jen 1,5% odhadovaných nákladů, strava představovala více jak polovinu útraty). Obchodní a živnostenská komora ve Vídni (sdružující zaměstnavatele) kontrovala vlastním výpočtem a stanovila, že svobodný dělník výjde i s 400 zlatými ročně a čtyřčlenná rodina s 600 zlatými ročně [4].
Zajímavostí této knihy jsou i výsledky odborových centrál s ohledem na dosažený růst reálných příjmů ve Vídni. U jednotlivých oborů se dosáhlo v letech ca 1905 až 1913 při požadavcích na růst reálných mezd (dle statistiky z úrazového pojištění) růstu od 13,1 % (kvalifikovaní tkalci) do 38,7 % (zedníci) [5]. Nicméně pro město Brno se zde uvádí kolem přelomu století i neúspěšné stávky textilních dělníků. Tajemník ústředí křesťansko sociálních odborů Fr. Žampach si posteskl roku 1908 (v době neúspěchu jedné ze stávek, která se konala v době hospodářské krize), že: „Stávka jest zbraní dvojsečnou, kterou se vždy spíše pořeže dělník, než zaměstnavatel.“ [6]. V té době mohli zaměstnavatelé také převést svoje podnikání na domácí formu práce, čímž mohli oslabit síly dělnictva [7]. Existovala i možnost výluky (masové propuštění) a přesun podniku do zahraničí. I úspěšná stávka však může pro některé dělníky znamenat „pořezání“ v podobě vyhazovu z práce, protože si zaměstnavatel nemůže dovolit zaměstnávat někoho, kdo mu nevydělá na výplatu anebo mu přinese jen malý zisk, který nepokryje náklady obětované příležitosti.
Každopádně v případě Brna nebyla koncem 19. a počátku 20. století situace příznivá ani pro pány továrníky, protože je začala drtit konkurence z Liberce a i odjinud, a tak se můžeme u Fasory dočíst, že: „Bojovná vystoupení brněnských textiláků skutečně stála jako jeden z podstatných faktorů u kolébky kartelu vlnařských továrníků, který se po letech tiché spolupráce plně institucionalizoval v roce 1906.“ [8]. Tedy monopolní snahy na straně dělnictva vedly k jistým monopolním snahám na straně továrníků [9]. Platí tedy vždy, že pracující jsou slabší stranou pracovně právních vztahů? Přejděme však k hlavnímu tématu článku a pojďme do současnosti.
Českomoravská konfederace odborových svazů a inflace
V následujícím provedeme sondu do současnosti a podíváme se na příklady, jak sledují různé odborové organizace u nás vývoj inflace. Začneme u „Českomoravské konfederace odborových svazů“ (ČMKOS). Tato organizace patří k velkým organizacím. Na webu ČMKOS se v sekci „O nás“ píše v bodě „3. Spravedlivé mzdy a platy“: „ČMKOS bude usilovat, aby kupní síla mezd a platů zaměstnanců v zájmu růstu jejich životní úrovně i jako jeden z nástrojů na překonání krize formou poptávky rostla a postupně se přibližovala evropskému průměru. K dosažení této úrovně mezd a platů bude ČMKOS pokračovat v praxi doporučování cíle pro sjednávání meziročního nárůstu mezd v kolektivním vyjednávání na základě makroekonomických analýz a odhadů inflace.“ [10].
V říjnu roku 2007 se uskutečnilo každoroční pracovní setkání členů bankovní rady ČNB s vedením ČMKOS a odborových svazů. Při této příležitosti: „Makroekonomové ČMKOS seznámili vedení banky s vlastní ekonomickou analýzou. Odbory očekávají v příštím roce růst inflace zhruba kolem pěti procent. Upozornily na nesoulad odhadu inflace mezi ministerstvem financí, které počítá s výrazně nižší inflací než ČNB.“ [11]. To je zajímavá informace, protože nám říká, že ČMKOS má vlastní makroekonomy a je schopna si ověřovat odhady ministerstva financí a ČNB.
O pár měsíců později v lednu roku 2008 vyšla v „Hospodářských novinách“ následující zpráva, z níž vybírám: „Vysoká inflace zaskočila odboráře. Vidí, že ji podcenili, a chtějí ještě zkusit zabojovat o zvýšení platů. >Míra inflace předčila i naše prognózy. Kdybychom to věděli na podzim, doporučili bychom našim svazům, aby místo osmi žádaly minimálně o dvě procenta více, < říká šéf odborářů Milan Štěch. Nejvíc ošizeni se cítí zaměstnanci státu, jejichž platy letos stouply kvůli úsporám v rozpočtu jen o 1,5 procenta. >Už nelze mlčet. Chceme vyřešit současnou nepříznivou situaci s ministrem Nečasem. Když to nedopadne, přistoupíme k protestním akcím, < prohlašuje Alena Vondrová ze svazu zaměstnanců veřejné a státní sféry, který sdružuje kolem 420 tisíc lidí…. Vyšší plat si pod hrozbou stávky vybojovali odboráři z pardubického dopravního podniku. V podnikových kolektivních smlouvách se objevuje >inflační pojistka<, která odborářům umožňuje znovu otevřít jednání o platech v případě, že inflace dále poroste.“ [12].
Odboráři byli zaskočeni, ale jejich reakce byla vcelku rychlá, odboráři v pardubickém dopravním podniku jsou dokonce prozíraví předem. Nebyli sami, odbory OKD Ostrava uzavřely roku 2012 dohodu, která zaměstnancům zaručuje tříprocentní nárůst tarifů a dorovnání mezd v případě vyšší inflace. „K nejhorší variantě nakonec nedošlo a sociální partneři se nakonec dohodli a podepsali smlouvu, ve které se zaměstnavatel zavazuje zvýšit mzdy všem zaměstnancům o míru inflace. V případě inflace výrazně vyšší, nežli bude růst tarifů zaměstnanců u zaměstnavatele, bude zaměstnavatel jednat s odborovými organizacemi o dorovnání mzdových tarifů zaměstnanců koncem roku 2012 tak, aby byl dodržen závazek podle kolektivní smlouvy vyššího stupně.“ [13].
V prosinci roku 2008 vydala ČMKOS článek o vývoji míry inflace v roce 2008 a její prognózu na rok 2009. V ní se opět odboráři zabývají vývojem míry inflace. Například zde píší: „S vědomím uvedených trendů a tendencí předpokládáme, že se průměrná míra inflace v roce 2008 (měřeno průměrem roku 2008 na průměr roku 2007) bude pohybovat v intervalu 6,3 – 6,4 %.“. Rozebírají zde také prismatem mainstreamové ekonomie faktory, které budou mít vliv na vývoj inflace v roce 2009, odhadují budoucí politiku ČNB a přikládají i prognózy jiných institucí (ministerstvo financí, ČNB, Evropská komise atp.), citují zde hojně Český statistický úřad, ČNB atp. Píše se zde také, že: „Je naprosto logické a nesporné, že zvláště zaměstnanci veřejné správy budou naprosto oprávněně požadovat v příštím roce minimálně dorovnání letošního výrazného propadu reálných platů způsobeného v důsledku „reformních“ snah vlády vyvolávajících inflaci a zároveň vedoucích k minimálnímu nárůstu platů v roce 2008.“ [14]. Zaměření na inflaci a reálné mzdy je zde jasně patrné.
Ve studii z března roku 2011 se odboráři zabývají dopady případného (nerealizovaného) sjednocení DPH na úrovni 17,5%. Odhadují, že dojde ke zvýšení ceny chleba, brambor, mléka, syrové zeleniny, nezpracovaných ryb, dětské mléčné výživy a potravin pro metabolicky nemocné o 7,5 %. Všímají si toho, jaké komodity by měly zdražovat. V sekci o inflaci a valorizaci důchodů uvádí: „Sjednocení sazeb DPH vyvolá přímý cenový impuls v minimálním rozsahu cca 1,2 % v roce 2012 a 1 % v roce 2013 nad úroveň běžného vývoje průměrné roční míry inflace.“. Věnují se zde i dopadům sjednocení DPH na důchodce a na veřejný sektor. [15].
V srpnu roku 2012 vyšla na webu ČMKOS analýza na téma úspory obyvatelstva. V ní se můžeme dočíst, že ČMKOS sleduje i agregovanou hodnotu úspor obyvatelstva ve vztahu k inflaci: „Reálná hodnota úspor se v posledním období v podstatě vůbec nezvyšuje. Jestliže se za období červen 2011 až červen 2012 celkové zůstatky na vkladech obyvatelstva zvýšily o 3,9 %, pak se inflace (míra inflace) za stejné období zvýšila o 3 %. Přitom se spotřebitelské ceny za letošní první pololetí zvýšily o 2,5 % a zůstatek vkladů se zvýšil o 2,1 %. Ve vztahu k těmto číslům lze sotva předpokládat, že obyvatelstvo bude zvyšovat svoji spotřebu a tak „zachraňovat“ růst HDP a konec konců české veřejné finance.“ [16]. A tak by se dalo pokračovat, protože je toho na stránkách ČMKOS k inflaci opravdu hodně, dá se jen s malou nadsázkou tvrdit, že ČMKOS žije inflací a reálnými hodnotami mezd. Samozřejmě z toho neplyne, že prognózy (a teorie) ČMKOS musí být nutně správné.
Další odborové organizace
Co jiné odborové organizace? Z historie Federace vlakových čet lze vyčíst například následující tvrzení pro rok 1997: „Počátek roku byl poznamenán nervozitou z kolektivního vyjednávání, které se ocitlo na mrtvém bodu. V patové situaci se rovněž ocitlo jednání odborových centrál se zaměstnavatelem o 1. změně Kolektivní smlouvy, která měla vyřešit mzdový nárůst vzhledem k inflaci.“. Pro rok 1999 se zde píše, že: „Závěr roku byl jako vždy plně věnován kolektivnímu vyjednávání. I tentokrát bylo vyjednávání za uzavření Kolektivní smlouvy složité a náročné, nicméně Kolektivní smlouvu pro rok 2000 se podařilo uzavřít. Podařilo se uhájit všechny sociální výhody z dřívějších let, podařilo se uzavřít i nadinflační mzdový nárůst.“ [17].
V červnu 2010 bylo uvedeno v časopisu Odborové sdružení železničářů (OSŽ) Obzor následující tvrzení: „Na závěr jednání vzal PV [Podnikový výbor ČD Cargo, pozn. autora] na vědomí dva písemné materiály, mimo jiné i informaci o mzdovém vývoji za období leden až duben 2010 (u mzdových nákladů je nárůst oproti stejnému období loňského roku o 3,55 %, zatímco nárůst inflace činil 0,8 procent). „Dovolili jsme si vám připravit i jednostránkově čerstvé údaje z ČSÚ s makroekonomickými ukazateli a výsledky včetně porovnání průměrné mzdy v regionech,“ uzavřel vedoucí ekonomicko–sociálního oddělení OSŽ–Ú JUDr. Petr Večeř, který zároveň apeloval na členy PV.“ [18].
Při 10. jednání Nedrážního republikového výboru OSŽ dne 20. září 2011 bylo řečené, že se odborové organizace snaží, aby při požadavku navyšování platů byla brána v potaz alespoň inflace, zatímco vedení firem se snaží co nejvíce okleštit podmínky (v období krize docela pochopitelně), které byly ve prospěch zaměstnanců dosud dohodnuty [19]. V prosinci roku 2011 OSŽ uvedlo následující zprávu, která obsahuje i následující: „Jak naznačují průběžné výsledky jednání, většina kolektivních smluv v podnicích s členskou základnou OSŽ by měla v příštím roce zaručit vyšší mzdy, i když v některých případech pouze o výši inflace… Výsledky kolektivních vyjednávání u dalších nedrážních podniků se liší podle hospodářské situace. „Snahou kolektivních vyjednavačů je, aby nárůstem mezd byla alespoň pokryta inflace,“ řekl Miroslav Novotný.“ [20]. Patrné je, že pro OSŽ je nárůst platů o inflaci spíše minimálním požadavkem, a to i v době hospodářských potíží, kdy by měly reálné platy spíše klesat.
Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů (OSPZV-ASO) uvádí ve svém bulletinu k vývoji průměrných mezd v 1. čtvrtletí roku 2012 následující: „V 1. čtvrtletí 2012 činila průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství celkem 24 126 Kč, což je o 845 Kč (3,6 %) více než ve stejném období roku 2011. Spotřebitelské ceny se zvýšily za uvedené období o 3,7 %, reálně se mzda snížila o 0,1 %. Objem mezd vzrostl o 3,2 %, počet zaměstnanců poklesl o 0,4 %.“ [21].
Ve zprávě o vývoji spotřebitelských cen v březnu roku 2012 je rozsáhle citován Český statistický úřad. Můžeme si zde přečíst i takovéto detaily: „Meziročně vzrostly spotřebitelské ceny v březnu o 3,8 %, což je o 0,1 procentního bodu více než v únoru. Zrychlení cenového růstu nastalo zejména v oddíle potraviny a nealkoholické nápoje, kde ceny vajec vzrostly o 124,0 % (v únoru o 39,2 %), chleba o 19,8 % (v únoru o 16,6 %), nealkoholických nápojů o 14,0 % (v únoru o 12,7 %). Výrazný meziroční růst cen pokračoval u běžného pečiva o 19,4 %, cukru o 26,3 %, kakaa o 17,4 %, kávy o 23,9 %.“. Anebo třeba sofistikovanější statistiky: „Míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného indexu spotřebitelských cen za posledních 12 měsíců proti průměru předchozích 12 měsíců byla v březnu 2,4 %…. Meziroční přírůstek průměrného harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) 27 členských zemí EU byl podle předběžných údajů Eurostatu v únoru stejně jako v lednu 2,9 %. Nejvíce vzrostly ceny v Maďarsku (o 5,8 %) a nejméně ve Švédsku (o 1,0 %). V Německu zrychlil růst cen na 2,5 % (z 2,3 % v lednu). Na Slovensku zpomalil cenový růst na 4,0 % (ze 4,1 % v lednu). Podle předběžných výpočtů vzrostl v březnu HICP v ČR meziměsíčně o 0,3 % a meziročně o 4,2 % (v únoru o 4,0 %). Bleskový odhad meziroční změny HICP pro eurozónu za březen 2012 je 2,6 %.“ [22].
A tak by se dalo pokračovat, takových odkazů je mnoho. Odbory se inflaci a tedy kupní sílu peněz snaží sledovat, ba i sami odborně odhadovat, což odpovídá de Sotovým předpokladům. Alespoň na základě uvedeného se dle inflace odbory snaží také přistupovat k vyjednávání platů. Inflace jim zřejmě slouží k určení minimálních požadavků na růst mezd. Pravděpodobně stejné to bylo i v minulosti. Navíc sledování vývoje cen obyčejnými lidmi v této době dokládají i občasné bouře proti drahotě – tj. růstu cen, což jen dokládá tezi o tom, že lidé zpravidla znají obstojně trhy, na kterých se pohybují. Odbory zdá se jdou ještě dále za tyto znalosti.
[1] Huerta de Soto, s. 546. Zřejmě to je důvodem proč postkeynesovci jako Sidney Weintraub navrhli tzv. důchodovou politiku založenu na zdanění, která nemá být údajně regulací cen a mezd a nemá tedy (sic!) deformovat ceny a mzdy vytvářené na trzích. Dle této by firmy, které by ve své mzdové a cenové politice překračovaly nějaký směrnicí stanovený limit růstu cen a mezd, by platily mimořádné (tj. větší) daně a ty, co by měly menší přírůstek mezd a cen, by byly daňově zvýhodněné. Je vcelku jasné, že taková politika by vedla ke vzniku cenových stropů a podlah, protože by byl problém odlišit přirozené změny cen a mezd od těch, které vznikají z privilegií (ekonomové by museli být chytřejší než celý podnikatelský proces objevování), výsledkem by byly přebytky a nedostatky zboží a služeb a pokřivení toku investic (Sojka, s. 314). Na straně 337 píše Sojka, že dle postkeynesiánců by měl být boj s inflací především záležitostí důchodové politiky a nikoliv záležitostí centrální banky, protože ta je schopna toho dosáhnout jen s vysokými náklady (pokles makroekonomické výkonosti a zaměstnanosti) (Ibid, s. 337). V rozporu s de Sotovým tvrzením o peněžní iluzi je následující tvrzení: „Obdobně jako monetarismus a nová klasická makroekonomie zastávají i noví keynesovci často názor, že jedním z důležitých předpokladů dobré ekonomické výkonnosti na makroekonomické i mikroekonomické úrovni je nízká a co možná nejstálejší míra inflace … Zdůrazňují zejména negativní dopad nákladů, které způsobuje neanticipovaná inflace.“. Cílem je pak co nejdůvěryhodnější a nejtransparentnější chování centrální banky, a proto je cílování inflace většinou spojeno s veřejným vyhlášením střednědobého inflačního cíle anebo koridoru v numerickém vyjádření (Ibid, s. 433).
[2] Rambousek, s. 81.
[3] Ibid, 82-83. Zvýšení cen je zde bráno z pohledu růstu CPI. Detailnější rozbor činnosti odborů a jejich důsledků viz Hazlitt, s. 135 až 146.
[4] Fasora, s. 44.
[5] Ibid, s. 42.
[6] Ibid, s. 45.
[7] Ibid, s. 49. To mohlo být po roce 1888 výhodné i pro zaměstnance, protože se tak mohli vyhnout placení povinného nemocenského úrazového pojištění. Přirozeně zaměstnavatele nestál tento přesun výroby nulové náklady, ale nějaké skutečné reálné náklady.
[8] Ibid, s. 45. Jistý úpadek brněnských textilek zmiňuje sborník „Vlnařská centra Evropy: Brno-Jihlava: Od počátku do 20. století“, kde se i uvádí, že významným faktorem úpadku bylo patrně také úspěšné dělnické hnutí, které v sérii stávek vymohlo pro zaměstnance vyšší mzdy – s. 35.
[9] Otázkou je na kolik šlo o účinné politiky, dle s. 48 je patrné, že starší dělníci, zejména přadláci nebyli ochotní ke společnému postupu při kolektivním vyjednávání a stávkách (třídní vědomí zde tedy moc nefungovalo – třída de facto ani neexistovala). Vzhledem k tomu, že ekonomické stimulace působí za neexistence násilí na destrukci kartelu, se zdá pravděpodobné, že ani kartel zaměstnavatelů nemohl být prost nejednotností.
[10] http://www.cmkos.cz/o-nas. Přístup: II/2013.
[11] http://www.cmkos.cz/medialni-prezentace/tisk/197-3. Přístup: II/2013.
[12] http://www.cmkos.cz/medialni-prezentace/tisk/556-3. Přístup: II/2013.
[13] http://www.e-sondy.cz/aktualne/2840-3/odbory-okd-ostrava-vyjednaly-triprocentni-narust-tarifu-a-dorovnani-inflace. Přístup: II/2013.
[14] http://www.cmkos.cz/archiv-dokumentu/1251-3/vyvoj-miry-inflace-v-roce-2008-a-jeji-prognoza-na-rok-2009. Přístup: II/2013.
[15] http://www.cmkos.cz/studie-ekonomicke-analyzy-prognozy/2926-3/propocet-sjednoceni-dph-na-urovni-175. Je ovšem nutné uvést, že rakouský ekonom by zcela jistě měl s teoriemi, které smíchal dohromady (záměrně?) autor této studie, velké problémy. To platí i pro ostatní zde uvedené odkazy. Přístup: II/2013.
[16] http://www.cmkos.cz/studie-ekonomicke-analyzy-prognozy/3461-3/jak-je-to-s-usporami-obyvatelstva. Přístup: II/2013.
[17] http://www.fvc.cz/historie.htm. Přístup: II/2013.
[18] http://www.osz.org/index.php?option=com_content&view=article&id=1915:obzor-2010-25-odborove-centraly-dosply-ke-spolenemu-protinavrhu-kopky-doznaji-zmny&catid=67:clánky&Itemid=55. Přístup: II/2013.
[19] http://www.osz.org/index.php?option=com_content&view=article&id=2374:obzor-2011-38-z-jednani-nerv-vtina-firem-se-snai-okletit-naroky-zamstnanc&catid=67:clánky&Itemid=55. Přístup: II/2013.
[20] http://www.osz.org/index.php?option=com_content&view=article&id=2462:obzor-2011-50-vtina-kolektivnich-smluv-by-mla-v-pitim-roce-zaruit-vyi-mzdy&catid=67:clánky&Itemid=55. Přístup: II/2013.
[21] www.ospzv-aso.cz/addons/Bulletin 2012-09 /VYVOJ_PRUMERNYCH_MEZD_V_1.CTVRTLETI_2012_6_.doc. Přístup: II/2013.
[22] http://www.ospzv-aso.cz/cz/portal/informace/bulletin/2012-04-640.htm. Přístup: II/2013.
Literatura:
1. Fasora, L. Dělník a měšťan: vývoj jejich vzájemných vztahů na příkladu šesti moravských měst 1870-1914. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2010, ISBN 978-80-7325-233-5.
2. Hazlitt, H. Ekonomie v jedné lekci. Praha: Liberální institut 1999, ISBN 80-902701-2-3.
3. Rambousek, V. Všežravý stát. Praha: Plot 2012, ISBN 978-80-7428-124-2.
4. Huerta de Soto, J. Peníze, banky a hospodářské krize. Praha: ASPI 2009, ISBN 978-80-7357-411-6.
5. Sojka, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: Havlíček Brain Team 2010, ISBN 978-80-87109-21-2.
6. Vlnařská centra Evropy: Brno – Jihlava: od počátků do 20. století. Brno: Archiv města Brna 2008. ISBN 978-80-86736-08-2.
Autor: Hynek Řihák
