Odložené školné v Austrálii

V předchozím článku jsme se zmínili o tom, že se studenti v několika zemích podílejí na nákladech vysokoškolského studia formou tzv. odloženého a podmíněně spláceného školného. V tomto článku se blíže podíváme, jak tento systém funguje v Austrálii.

V Austrálii byla finanční spoluúčast studentů na nákladech vyššího vzdělání zavedena v roce 1989 (tzv. Higher Education Contribution Scheme – HECS; od roku 2005 je program přejmenován na Higher Education Loan Programme – HELP). Šlo o vůbec první program odloženého školného na světě, jenž byl zaveden v celostátním měřítku. Vláda se rozhodla vysokoškolské studium částečně zpoplatnit ze dvou hlavních důvodů:

• Vláda chtěla zvýšit počet lidí, kteří se účastní vysokoškolského studia, avšak nebyla připravena financovat z obecných daní náklady na studium těchto dodatečných studentů.
• „Bezplatné“ vysokoškolské studium bylo veřejností i politiky čím dál více vnímáno jako „sociálně nespravedlivé“ a (daňově) regresivní.

Co se týče druhého bodu, můžeme zopakovat, že je empiricky dobře doloženým faktem, že absolventi VŠ:

• pocházejí z bohatších rodin než lidé, kteří VŠ neabsolvovali, a
• jejich celoživotní příjmy jsou v průměru podstatně vyšší než celoživotní příjmy lidí bez VŠ titulu.

Důsledkem je, že státní subvence vysokoškolského studia jsou přerozdělováním peněz od chudších k bohatším.

Jak funguje odložené školné v Austrálii?

Princip spočívá v tom, že student si může zaplacení školného odložit až do doby, kdy školu dokončí a vstoupí na profesní trh. Jeho platební povinnost vzniká teprve v okamžiku, když jeho výdělek překročí zákonem stanovenou minimální hranici. Výše splátek přitom není fixní (např. 5 000 Kč měsíčně), nýbrž je určena procentem z absolventova skutečně dosaženého příjmu. Splácení závazku se tudíž odvíjí od absolventovy schopnosti splácet. Čím více vydělává, tím větší částku splácí; a naopak. Pokud jeho příjem nepřesáhne onu minimální hranici, není povinen odvádět ze svého příjmu nic.

Student si před zápisem ke studiu na další rok může vybrat, zda školné zaplatí okamžitě, anebo zda si placení školného odloží až do doby, kdy jeho výdělek přesáhne minimální zákonnou hranici. Pakliže student uhradí školné okamžitě, obdrží 20 % slevu na školném.[i]Tato sleva jde na úkor státu, nikoli na úkor univerzity coby konečného příjemce školného. Většina studentů přesto dává přednost odloženému školnému. Okamžitě hradí školné cca 21 % studentů (údaj z roku 2002). Odloží-li si student platbu školného, zaplatí za něj školné univerzitě stát. Student začne státu tento dluh splácet, jakmile jeho příjem přesáhne zákonem stanovenou minimální hranici.

Státní půjčky na školné se splácejí prostřednictvím daňového systému. Tím se výrazně snižují administrativní náklady na výběr splátek a zvyšuje se i úspěšnost výběru. Státní půjčka na školné není explicitně úročena. Nominální výše dluhu se navyšuje jen o růst cenové hladiny (inflaci), měřenou prostřednictvím indexu spotřebitelských cen. Jistý prvek úročení ovšem fakticky představuje sleva na školném, neboť ten, kdo si školné odloží, zaplatí na školném celkově více (v reálném vyjádření), než by býval zaplatil při okamžité platbě. Nicméně jakmile si člověk školné odloží, jeho dluh úročen není a není tedy motivován k tomu, aby se snažil dluh splatit co nejdříve. To mimo jiné znamená, že pro další půjčky je k dispozici méně prostředků, než by potenciálně mohlo být. V případě, že dlužník zemře, závazek zaniká (nepřechází tedy na dědice).

Výše školného a výše splátek

Výše školného byla původně jednotná pro všechny obory. Diferencovaná výše školného byla zavedena od ledna 1997. Studenti různých studijních okruhů od té doby platí různě vysoké školné. Pro ilustraci zde uvádíme přehled okruhů a maximální výši školného pro studenty, kteří začali poprvé studovat VŠ v letech 2007 až 2009:

Zdroj: HECS-HELP Information for Domestic Undergraduate Students 2009, http://www.anu.edu.au/sas/fees/Forms/sas57-2009.pdf

Výše školného se tedy u jednotlivých okruhů značně odlišuje. Odvozuje se od předpokládaných budoucích výdělků po absolvování dotyčného oboru, nikoli od nákladů na studium. Takto určené „ceny“ jednotlivých oborů samozřejmě zkreslují skutečný poměr mezi náklady a výnosy rozličných studijních oborů. Jen sotva mohou plnit informační a alokační funkci tržních cen.[ii]

Sazby splátek odloženého školného jsou v Austrálii progresivní, tj. jsou odstupňovány podle velikosti ročního příjmu absolventů. Dokud příjem nepřesáhne určitou minimální hranici (původně byla nastavena na úrovni průměrné australské mzdy), absolvent neplatí nic. Sazby splátek pak postupně stoupají s velikostí příjmu (v rozmezí od 4 % do 8 % dosaženého výdělku).

Většinu nákladů VŠ vzdělávání však i nadále subvencuje stát. Studentské příspěvky (v rámci systému HECS) pokryly v roce 2001 zhruba 20 % celkových běžných nákladů vysokých škol [Bruce Chapman: str. 81]. Zavedení školného nemělo v Austrálii negativní vliv na zájemce o studium z nemajetných rodin. Ostatně, empirické údaje z mnoha zemí naznačují, že socio-ekonomický profil studentů vysokých škol je relativně velmi necitlivý vůči změnám způsobu financování VŠ studia. Jinak řečeno, podíl studentů z rodin s různou úrovní příjmu a majetku zůstává navzdory výrazným změnám výše a struktury vládních subvencí VŠ studia poměrně stabilní [Bruce Chapman: str. 80].

A co Česká republika?

Výhodou odloženého školného by mělo být, že školy budou více zainteresovány na tržní úspěšnosti svých absolventů a na budování svých absolventských sítí. Univerzity jsou však takto přímo zainteresovány pouze tehdy, když škola část nebo celé odložené školné dostane až později, a to prostřednictvím splátek, jež ze svých příjmů odvádějí absolventi, kteří se úspěšně uplatnili na trhu. V Austrálii ale stát školám vyplácí odložené školně od státu de facto okamžitě. Jak podotýká opět Daniel Munich (osobní korespondence), australský systém tudíž generuje motivace pouze skrze poptávku uchazečů, kteří přitom pravděpodobně vycházejí mimo jiné i z informací o úspěšnosti absolventů.

Každopádně však lze považovat finanční spoluúčast studentů na nákladech vyššího vzdělání za spravedlivější, než systém, v němž jsou vysoké školy plně subvencovány z daní, jež platí i lidé, kteří z VŠ studia neměli vůbec žádný přímý prospěch. Na druhé straně však zavedení (odloženého) školného není samo o sobě ani zdaleka dostatečnou reformou. České vysoké školství je značně neflexibilní a zbyrokratizované. Studijní programy bývají zpravidla nastaveny tak, aby to vyhovovalo akademickým a byrokratickým pracovníkům VŠ, zatímco legitimní zájmy studentů se ocitají na vedlejší koleji. Vysoké školství trpí všemi neduhy „vzdělávacího socialismu“. Zcela v této oblasti chybí tržní ceny. Ty jsou přitom nezbytným vodítkem pro posouzení, zda investice do toho kterého typu či oboru vzdělání přináší čistý prospěch, anebo je plýtváním vzácnými zdroji. Jen s pomocí svobodně utvářených cen lze zjistit, jaké vzdělání má smysl a jak dlouho má trvat.

Situace v českém vysokém školství se výrazně nezlepší, dokud školy nezačnou studenty vnímat jako své skutečné zákazníky, jimž mají poskytovat kvalitní vzdělávací služby. Je také třeba vytvořit prostor pro svobodnou konkurenci mezi různými typy škol a vzdělávacích programů. Jedině v rámci konkurenčního procesu lze objevit, v jakých případech je optimální pětileté (popř. i delší) magisterské prezenční studium a v jakých případech je vhodnější kupř. kratší, ale o to intenzivnější kurz vedený převážně online. Stát by měl co nejméně závazně vymezovat obsah, délku a formu studia (denní, dálková, korespondenční, event. internetový kurz aj.). Rozhodující by v tomto směru měla být skutečná poptávka zájemců o studium. Ti by se přitom řídili svými individuálními preferencemi a potřebami profesních trhů. Jejich volba by byla výsledkem porovnání nákladů a přínosů jednotlivých alternativ. Státní dotace rozhodování zájemců o vzdělání značně pokřivují a zkreslují. Mohou snadno vést k tomu, že příliš mnoho lidí tráví příliš dlouhou dobu studiem na vysokých školách. Pro několikaleté studium na VŠ se mohou rozhodnout i lidé, kteří by bez státních dotací dali přednost jiné formě zvyšování své kvalifikace. Díky státní finanční podpoře totiž nesou jen malou část nákladů takového studia.

Stát by rovněž měl pokud možno co nejméně určovat formální kvalifikační předpoklady pro výkon těch či oněch povolání. Tam, kde právní předpisy stanoví, že je k výkonu daného povolání nezbytný určitý stupeň formálního vzdělání, by bylo žádoucí pečlivě zhodnotit, zda je takové omezení vskutku ospravedlnitelné.[iii]

Základní literatura:

Bruce Chapman, Government Managing Risk: Income Contingent Loans for Social and Economic Progress. Routledge Studies in Business Organizations and Networks, 2006.

[Poznámka: článek vyšel též v Parlamentním zpravodaji 11/2009]