Je zajímavé, že stát – ze své podstaty svobodnému trhunejnepřátelštější myslitelná instituce, která z pozice své síly vytvářípomocí privilegií udělovaných z nejrůznějších důvodů protěžovanýmfirmám monopolní prostředí v nepřeberném množství případů, se stáleintenzivněji pasuje do role ochránce konkurence na trhu, která byúdajně bez aktivní činnosti vlády nemohla přetrvat. V duchu tohotoschizofrenního uvažování je (nutno podotknout, že nejen u nás) vedenútok proti firmám, které nabízejí prodej svých výrobků v kombinaci snějakým dalším svým výrobkem nebo službou. Tak mají Spojené státy svůjvelký soudní spor o prodej internetového prohlížeče Explorer jakosoučásti operačního systému Windows a Česká republika tzv. vázanéprodeje některých pivovarů, které za výhradní prodej jejich lahodnéhomoku nabízely kompletní nové vybavení restaurace. Oba případy ukazujína absurditu vládního počínání. Chce vláda ústy svých úředníkůnaznačit, že firmy nutí kupovat své zákazníky něco, co tito zákaznícinechtějí, a že tyto firmy budou úspěšnější než firmy, které budouprodávat svým zákazníkům to, co tito zákazníci kupovat chtějí? Vyplýváz toho snad, že nebýt vlády, tak by spotřebitelé kupovali věci, kterévlastně nechtějí a nekupovali věci, které chtějí?
Každý výrobek lze rozdělit a prodávat po částech, ale má snad vládaurčovat, co lze považovat za výrobek uspokojující spotřebitele a co je„nebezpečný“ vázaný prodej, který ohrožuje nějakou právě uznávanoupodobu teorie konkurence? Mají snad mít úředníci moc rozhodovat o tom,zda lze prodávat klimatizaci jako standardní vybavení automobilu nebo otom, zda prodej chleba s máslem, šunkou a sýrem neohrožuje konkurenci?(Tyto příklady jsem si vypůjčil od předního keynesiánce a profesora naHarvardu G. Menkiwa.) Domnívám se že ne. Firmy pohybující se na stálevíce konkurenčním světovém trhu musí samy činit rozhodnutí, kteráshledávají prospěšnými vzhledem k nejistému budoucímu vývoji. Žádnýstátní úředník nemá monopol na správnou vizi budoucnosti. To, co činíkonkurenci konkurencí, jsou právě konkurující si vize podnikatelůtýkající se podoby budoucnosti, které podmiňují současné rozhodovánífirem.Vlády se pohybují v zajetí převládajícího konceptu neoklasické teorievšeobecné rovnováhy, která předkládá umělý obraz fungování ekonomiky zapředpokladu dokonalé konkurence, a snaží se bezmyšlenkovitě přiblížitreálný svět předpokladům učebnicového modelu. Smyslem života člověkaale není, aby se přizpůsoboval ekonomickým modelům. Lidé nemajídokonalé informace a firmy se nepohybují v prostředí dokonalékonkurence. To ovšem nemůže zavdávat příčinu zásahu státní moci, abytyto věci vynutila. Konkurence je dynamický proces, který je poháněnúsilím podnikatelů o dosažení zisku. Postavení firmy na trhu dnesneříká téměř nic o postavení firmy na trhu zítra. Příklady firem jakoIBM, Xerox a mnoha dalších ilustrují toto poznání.
Je smutné, že mnozí „zastánci“ volného trhu se proto, aby tržníhospodářství „uchránili“ před socialisty všech odstínů, uchylují knástrojům, které útočí na samu podstatu tohoto systému – soukromévlastnictví, a snaží se firmám, které nabízejí své produkty zákazníkům,jež je chtějí kupovat, stavět do cesty úředníky (resp. celáministerstva), aby rozhodovali o způsobech prodeje jejich výrobků.Nelze se poté divit, že takovéto „zastánce“ tržního hospodářství a jehooponenty většinou nelze rozlišit.
Má-li mít Úřad pro hospodářskou soutěž nějaký smysl, pak musí bojovatproti monopolům, které nemohou podlehnout silám dynamické konkurence,tj. monopolům, které garantuje stát a které tudíž nevznikají na trhu zvůle spotřebitelů. Telekomunikace, energetika, pošty, školství audělování licencí státem (počínaje lékárnami a konče architekty) jsouodvětví a činnosti, ve kterých tak může skutečně docházet k zneužitítéměř neomezené monopolní moci.
