Včera se v Praze konal každoroční festival za legalizaci marihuany. Snaha o prosazení legalizace marihuany je bohulibá záležitost, kterou plně podporuji – a zdá se, že časem by se tohoto cíle mohlo konečně i docílit, jelikož společnost je k marihuaně více a více tolerantní. Mým (poměrně kontroverzním) názorem však je, že by se dalo jít ještě dál. Ráda bych v tomto článku co nejstručněji v bodech rozebrala, proč stojím za absolutní legalizací všech drog – počínaje dnes legálním nikotinem a konče heroinem. A ač toto téma zní pro většinu společnosti absolutně šíleně, dává mi to smysl ať už jako budoucímu lékaři, tak z hlediska ekonomického, morálního i lidského. Dříve, než tedy tento postoj už po těchto řádcích odsoudíte, pojďte se se mnou prosím do té problematiky začíst.
1) Léky jsou drogy a drogy jsou léky
Léky jsou drogy a drogy jsou léky – v češtině se liší jen slovem, principem je to ale to stejné. Léky i to, čemu říkáme drogy, jsou z definice jakékoliv substance, které jsou vpravené do organismu a mohou změnit jednu nebo více jeho funkcí. Rozdíl je jen v tom, že některé z těchto fyziologicky aktivních látek je nelegální užívat.
Z historie se dočítáme, že heroin byl původně používán jako lék proti bolestem a kašli. Kokain se zase používal celkem běžně jako lokální anestetikum. Dnes by bylo obsoletní využití látek, které dnes považujeme za drogy, jelikož máme pro tyto oblasti účinnější a bezpečnější léčiva. V jiných oblastech lékařství se však zdá, že některé psychoaktivní látky by se mohly do terapie vrátit. V České republice probíhal do sedmdesátých let psychiatrický výzkum s LSD – s látkou, která může mít v této oblasti velký potenciál. Výzkumy však přerušila prohibice LSD, přestože je LSD z mnoha ohledů velice bezpečnou drogou – nevytváří žádný potenciál k závislosti, není toxické, nedá se jím předávkovat (ani při opravdu velké dávce vás LSD nezabije), při opakování dávek v krátkém intervalu je jeho psychoaktivní účinnost stále menší (což motivuje uživatele dávat si mezi intoxikacemi odpovídající přestávky). Dnes se ve světě postoj k psychoaktivním látkám ve výzkumu opět zlepšuje, v rámci psychedelik mluvíme dokonce o „renesanci“. V pokročilé fázi lékového testování je v USA droga MDMA (tzv. extáze) – zdá se, že s psychoterapií a odpovídajícím settingem je velice účinná na posttraumatickou stresovou poruchu tam, kde jiná léčiva selhávají. V českém Národním ústavu pro duševní zdraví zase probíhají experimenty s psilocybinem (halucinogenní látkou lysohlávek), který by mohl pacientům v budoucnu pomáhat s depresemi nereagujícími na léky.
MDMA, psilocybin i LSD jsou látky s ohromným potenciálem pro vědu i terapii psychiatricky nemocných pacientů. Jejich problémem je však stigma toho, že jsou nelegální. Přitom benzodiazepiny (tedy další návykové psychoaktivní látky) používají tisíce lidí v lécích na spaní nebo uklidnění a tabletu Neurolu, Xanaxu, Dormica a podobných přípravků považují tito lidé za naprosto automatickou.
2) Stav, kdy je legální alkohol a není legální LSD, nedává logicky žádný smysl
Navzdory srovnáním drog, která ukazují, že i alkohol, kofein a nikotin jsou v určitých ohledech velmi nebezpečnými drogami, není na ně tak pohlíženo a jsou to velmi dobře společensky tolerované drogy, které nejsou státem výrazněji regulovány.
Na drogy nelze uplatňovat jednotné měřítko. I jejich dělení na „lehké“ a „těžké“ považuji za nešťastné, protože každá látka může být lehká a těžká v úplně jiných ohledech. Pro srovnávání psychoaktivních látek a jejich nebezpečnosti je tedy možné užít více metrik – potenciál závislosti, škodlivost pro uživatele, škodlivost pro okolí uživatele, poměr účinné/smrtelné dávky.
První graf, který předkládám, srovnává potenciál závislosti jednotlivých drog (na svislé ose: platí tedy, že čím více je látka umístěna nahoru, tím větší potenciál k vytvoření závislosti má) a poměr účinné dávky ku smrtelné (na vodorovné ose: čím více je látka vlevo, tím více náročné – a v případě LSD až nemožné – se danou látkou předávkovat a zemřít). Za zmínku stojí, že i kofein vychází v obou ohledech hůře než LSD a psilocybin z lysohlávek; MDMA (extáze) a ketamin jsou na tom lépe než alkohol. Důležité je taky říct, že potenciál závislosti je těžko měřitelná veličina a řekla bych, že je i silně individuální. Může se tedy stát, že někdo se nikdy nestane fyzicky závislým na nikotinu, naopak má ale silné chutě si hned po první dávce pervitinu ho dát podruhé.
Druhý graf na vodorovné ose porovnává škodlivost drog pro tělo uživatele. Zde opět marihuana, extáze i LSD vedou oproti alkoholu, navíc zde hned vedle něj máme zařazené i benzodiazepiny, které mají dnes tisíce lidí v České republice na předpis na úzkosti, spánek a uklidnění. Na svislé ose porovnáváme škodlivost pro okolí uživatele – tady je alkohol na úrovni heroinu (který bude ale takhle vysoko nejspíše jen kvůli kriminalitě, která souvisí s vysokou cenou za dávku). U alkoholu jsme zvyklí, že se občas stane, že se člověk po pár sklenkách popere, z tohoto ohledu je jednoznačně jednou z nejhorších drog.
Mnoho lidí by argumentovalo, že jedno pivo a jeden papírek LSD je propastný rozdíl – s tím samozřejmě souhlasím, je ale nutné srovnávat stejné se stejným – opít se a sjet se. Důležité je si uvědomit, že jak v případě alkoholu, tak i v případě jiných drog je to hodně o dávce – tedy požitém množství. Jedno pivo si člověk může dát na kvalitní usnutí, mikrodávky LSD zase uživatelé po celém světě testují na zvýšení koncentrace a pracovní výkonnosti. Jiný účinek obou drog lze čekat, pokud se požijí ve velkém množství.
3) Drogová prohibice stojí moc peněz a nefunguje
Drogová prohibice a „boj proti drogám“ má všude ve světě nezanedbatelné náklady z veřejných rozpočtů. Jsou to především náklady na potírání kriminality, jelikož obchod s drogami je chápán jako kriminální činnost. Pro analýzu účinnosti boje proti drogám jsou nejlepší Spojené státy Americké, protože mají přehledná data v průběhu čtyřiceti let, která nejsou ovlivněna změnami politického systému jako by mohla být data evropská. Drogová politika USA se navíc v průběhu let nijak výrazně nemění.
Uvedený graf monitoruje situaci v USA shrnutím dat z federálního ministerstva zdravotnictví a International Centre for Science in Drug Policy. Ukazuje vývoj množství drogově závislých osob a nákladů na válku s drogami. Z tohoto grafu můžeme usuzovat, že i zvyšující se náklady na drogovou prohibici nijak neovlivňují množství osob závislých na návykových látkách.
K problematice může velice dobře posloužit i analýza dopadů alkoholové prohibice z let 1920–1933, kde bylo možné pozorovat přímé dopady náhle zavedené prohibice a následně i důsledky z legalizace po konci prohibice. Při úplné prohibici alkoholu nejen, že se spotřeba celkově nesnížila, ale byla dokonce vyšší než v předprohibičním roce 1918.[1]
Podobnou paralelou může být i trh s marihuanou v České republice, protože ač je s marihuanou nelegální obchodovat, lze ji velice jednoduše sehnat, je společensky poměrně tolerovaná a Česká republika se řadí mezi země s největší spotřebou marihuany mezi mladistvými.[2]
4) Na černém trhu vznikají látky, které mohou být nebezpečné i pro zodpovědné uživatele. A pro ty nezodpovědné jsou rychleji likvidační.
Dává to smysl – na trhu, který není legální, máte kolikrát velmi omezenou míru toho, kde drogu sehnat, protože náklady na trhu s drogami jsou obrovské (a nemyslím jen finanční náklady, ale i možné riziko dopadení). Zodpovědnější osoby si počkají na ověřeného dodavatele, poslechnou si referenci na kvalitu látky, po jejím obdržení si mnohdy i testují chemické složení.[3] Méně zodpovědní jedinci se spokojí s rychlejší dodávkou a často nepohrdnou ani nižší cenou. V těchto případech může jít i o život, jelikož droga může být doplněna neznámou a škodlivou látkou. Možné také je to, že droga bude zaměněna – na to nemusí být uživatel připraven a výsledný zážitek může být děsivý a zanechat velmi negativní zážitky. Jak ve své práci o důsledcích největší alkoholové prohibice říká Mark Thornton:
„Především se rapidně zvýšila míra smrtelných případů v důsledku požití jedovatých destilátů. V roce 1920 (tedy na začátku prohibice) byla tato míra 1064 smrtelných případů na 100 tisíc obyvatel, o pět let později (tj. v roce 1925) byla tato míra již čtyřikrát vyšší, na hodnotě 4154.“[1]
K prodejcům bez zodpovědnosti přidávám pro ilustraci od Murrayho N. Rothbarda: „Prohibice muže fungovat paradoxně jako jistý druh garance monopolního privilegia pro černé obchodníky, protože se v jejich případě bude pravděpodobně jednat o velmi odlišné typy podnikatelů ve srovnání s těmi, kteří by měli úspěch na legálním trhu.“ [4]
Zajímavým případem (a příkladem volného trhu na poli drog) jsou v tomto ohledu dark markety, tajné internetové obchody. Prodejci drog zde mají založený profil a vzájemně si konkurují. Ten, kdo tedy zájemci nabídne špatnou drogu, dostane hanlivou referenci a přijde o zákazníky. Dark markety jsou vlastně konkurenčním trhem, ač se musí schovávat, protože za provozování dark marketu můžete jít velice rychle a na dlouhou dobu do vězení (a to jen za to, že jste umožnili, aby spolu mohli cizí lidé obchodovat).[5]
5) Společnost je ohledně drog nevzdělána a záměrně manipulována
Po svých bližních, vlastních dětech a vlastně i celé společnosti bychom chtěli, aby se chovali zodpovědně a dokázali dohlédnout důsledky svých činů. Nejinak (a zejména speciálně) tomu tak je s ohledem k drogám. Vzdělání o nelegálních látkách je však tristní. Manipulativně se o nich dozvídají nepravdy již děti na základních školách, kde se je dospělí snaží spíše postrašit – a kolikrát dokonce neúmyslně, protože sami slyšeli o drogách mnoho bludů. Děti se učí, že marihuana je předstupněm k horším závislostem, a kdo si jednou vyzkouší těžkou drogu, dostane se na okraj společnosti. Tento postup je v naprostém kontrastu s tím, že pít alkohol (tedy užívat těžkou drogu) dle společnosti zas tak hrozné není a některé rodiny mají i ve zvyku dát dítěti k nedělnímu obědu skleničku piva. A zatímco dospělí i děti mají docela slušný přehled o tom, kdy už je užívání alkoholu problémem, u drog je to velká neznámá. Někteří teenageři v pubertě vyzkouší marihuanu. Zjistí, že nic tak hrozného to není, a to i přesto, že je to nelegální látka a mnoho lidí je před tím strašilo. Jak mají pak s velkým respektem přistupovat k jiným drogám, když u marihuany se vůbec nic dramatického nestalo?
Na neznalost se může doplatit u mnoha drog, jejichž příležitostné užívání by při správné edukaci nemuselo být výrazně více nebezpečné než legální léčiva. Třeba již zmíněná droga MDMA. Věděli jste, že při jejím příliš častém užívání může hrozit neurotoxicita, jelikož MDMA účinkuje tak, že ve zvýšené míře vypouští z mozkových buněk tělu jinak přirozené látky? A věděli jste, že při intoxikaci MDMA je důležité dbát na dobrý pitný režim (ideálně s minerály) a pro optimální bezpečnost se dají sehnat doplňky stravy přímo určené k plánované intoxikaci? Tyto informace má bohužel velmi malé procento osob z těch, které si tuto drogu bezmyšlenkovitě vezmou někde na party. A důsledky mohou být neblahé.
Zákazem drog se drogy nevymýtily a nikdy nevymýtí. Užívají se mezi mladými více, než by se mohlo zdát. A rozhodně jsem zastáncem toho, aby byly užívány informovaně a o rizicích a přínosech se otevřeně a pravdivě informovalo, což se dnes neděje – často pod domněnkou nesmyslnosti informování o rizicích užívání, když je užívání zakázané.
6) Nelegální prostředí podporuje černý trh a kriminalitu
Prohibice vytlačuje z trhu podnikatele, kteří nechtějí riskovat spor se zákonem, trh tedy obstarávají ti, kteří legalitu na úkor zisku ignorují, není tedy neobvyklé, že v odvětví vznikají různé mafiánské struktury a podnikají zde především lidé, kteří mají větší sklony ke kriminalitě.
Funguje to tak i mezi uživateli. Být dlouhodobě závislý na kokainu nemusí být ani tak destrukční pro samotného uživatele, kvůli jeho vysoké ceně to ale začne být problém pro uživatelovo okolí. Černý trh a vysoké náklady na utajení tohoto trhu produkují drogy mnohem dražší, než by reálně mohly být, což závislé jedince ve výsledku mnohem dříve donutí se uchýlit ke kriminální činnosti a krádežím.
7) Stigma drog více vytváří sociálně vyloučené
Závislost (ať je na čemkoliv) je negativním jevem, se kterým je třeba u jedince pracovat za pomoci odborníků. A zatímco mnoho závislostí tolerujeme až bagatelizujeme (workoholismus, závislost na sociálních sítích a podobně), drogová závislost je považována za absolutní dno všech negativních společenských jevů. Kdo dnes skončí závislý na pervitinu, o tom máme představu, že je lidská troska, která bude do konce života nejspíše už absolutně nepoužitelná, a výjimkou nejsou i hlasy, že tito lidé by měli sedět ve vězení. Vyloučenost ze společnosti je často pro závislé osoby dalším prvkem, který je psychicky ničí. A společenská ostrakizace taky bývá jedním z důvodů, proč se člověk na nějaké těžké droze stane závislý. Závislí lidé potřebují pomoci stejně jako jiní psychicky nemocní. Tím, že se na ně díváme skrze prsty (což pramení z naší neznalosti a stigmatizaci tohoto tématu) jim nepomáháme. Závislí potřebují vědět, že nejsou ostatním jedno. Že sice zásadně pochybili, nejsou na to ale sami a budou ve společnosti schopni najít vlídné slovo odborníka – stejně tak, jako je tomu u jiných závislostí, třeba na tabáku.
8) Žádný zákaz nikdy drogy a jejich užívání nevymýtil ani nesnížil jejich užívání!
Toto je pro mě asi nejpodstatnější argument, který myslím není třeba podrobněji rozvádět. Žádným zákazem drogy ze světa nezmizely a nikdy nezmizí, ani se jejich užívání nesníží, jen se zvednou náklady a výskyt negativních efektů jejich užívání. Vlastně lze říct, že veškerý boj proti drogám, který naše i zahraniční policejní složky vedou, je úplně k ničemu. Z toho důvodu pro mě není řešením jejich zákaz, ale spíše co největší eliminace všech negativních dopadů, které jsou dnes s užíváním drog spojené. A dle mého názoru se většina těchto dopadů podstatně zmírní (nebo vymizí) právě legalizací.
Na závěr bych řekla ještě pár slov k praktické realizovatelnosti tohoto kontroverzního návrhu a doplnila morální pozadí. Je mi naprosto jasné, že legalizovat všechny drogy by byla v dnešní době mezinárodní sebevražda, navíc to kvůli pravidlům OSN není ani jednoduše možné (a to i přesto, že mnoho členů vysoké politiky včetně ex-tajemníka z OSN už přiznalo, že válka proti drogám nefunguje[6]).
Je velice pravděpodobné, že by se od nás začaly v tajných zásilkách vyvážet drogy do všech koutů světa a ostatní země by mohly bránit kontrolami, prohlídkami a dalšími sankcemi. Také je mi jasné, že v dnešních podmínkách by se legalizace pokazila podobně jako nápad s lékařským konopím: stát by v tomto odvětví nakonec nadělal veliké a předem nepředvídané škody, jelikož by si chtěl na psychoaktivní látky jistě nasadit velkou spotřební daň, ne-li celý sektor ovládat. Nejsme proto ve stavu, kdy bych absolutní legalizaci navrhovala hned dnes k prosazení. Jen si myslím, že je důležité o této variantě legitimně mluvit a o všech prokázaných negativech drogové prohibice seriózně diskutovat.
V posledních větách bych ještě doplnila, že jsem příznivec absolutní osobní svobody – a za svoje peníze. Vyznávám tedy právo na to, aby si každý sám rozhodl, jak chce se svým vlastním tělem nakládat, ale ostatní nebyli povinni mu případné negativní důsledky platit.
[1] Thornton, Mark: Alcohol Prohibition Was a Failure, Cato Policy Analysis No. 157, 7/1991
[2] European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction, Statistical Bulletin 2016. Prevalence of drug use – cannabis – lifetime prevalence – young adults (15-34). emcdda.europa.eu/data/stats2016#displayTable:GPS-2
[3] Příklad testovacího kitu pro příležitostného uživatele drog: http://testkitplus.com/
[4] Rothbard, Murray N.: Ekonomie státních zásahu, Liberální institut, Praha, 2001, str. 116.
[5] Případ Rosse Ulbrichta, který provozoval dark market Silk Road: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ross_Ulbricht
[6] The Global Commission on Drug Policy: http://www.globalcommissionondrugs.org/reports/the-war-on-drugs/
