Evropa má za sebou jedny významné volby, v Elysejském paláci se usídlínový nájemník. Slibuje všelicos, zejména vytáhnout Francii z desetiletítrvající ekonomické stagnace. Nějakých radikálních reforem, jež bysměřovaly k výraznější deetatizaci země takových liberálních myslitelů,jakými byli Turgot, de Tocqueville a Bastiat, se vzhledem kpřevládající mentalitě Francouzů pravděpodobně nedočkáme. Přesto mocnechybělo a Francie se vydala na dráze socialismu zase o kus dál.Ségol?ne Royalová měla pro Francii připravenu hezkou řádku regulací,které měly vést k sociální spravedlnosti a oživení ekonomiky.
Každý v ekonomii alespoň trochu vzdělaný člověk ví, že některéprostředky, jimiž chce politik dosáhnout svých cílů, k oněm cílům nikdynemohou vést. Minimální mzda stanovená nad tržní úroveň povede k vyššínezaměstnanosti, a to těch nejzranitelnějších jedinců. Zkrácenípracovního týdne ve snaze zvýšit zaměstnanost je asi tak stejněsmysluplné, jako kdybyste se pokoušeli porazit stoletý dub steakovýmnožem – nakonec se vám to asi podaří, budete mít práci. Jen při tomvyplýtváte obrovské množství vzácných zdrojů. Protekcionistickáopatření narušují alokaci výrobních zdrojů. Nebo je vážně tak skvělé,že si výrobek X koupíte po zavedení cla třeba dvakrát dráž? A takbychom mohli pokračovat dále. Přestože ekonomové již mnohokrátvyvrátili všudypřítomné mýty týkající se fungování společnosti,politici a tvůrci hospodářských politik se tváří, že nic takového jakoekonomické zákonitosti neexistuje. Jak je možné, že lidé systematickypodporují takové politické programy, které mají přesně opačné důsledkynež jejich tvůrci zamýšlí?
První odpovědí může být, že lidé jsou „ekonomicky negramotní“.Nerozumí ani základním ekonomickým konceptům jako nabídka a poptávka,nerozumí procesu utváření cen. Vysvětlit i vysokoškolsky vzdělanémučlověku oboustrannou výhodnost proběhnuvší směny může být leckdynadlidským úkolem. Vyvrácení pracovní teorie hodnoty při posezení upiva je rovnou odsouzeno k zániku – vždyť je to tak jasné, co jiného bymohlo být zdrojem hodnoty než práce? Dobrá, lidé se budou učit, pochopíekonomii a pak bude politik obhajující např. celosvětovou zemědělskoupolitiku vypískán. Problém je, že lidé se nikdy ekonomii v masovémměřítku učit nebudou. Proč? Protože si myslí, že ji nepotřebují.
Představte si, jak se vám někdo snaží namluvit, že když skočítez okna a budete mávat rukama, že poletíte. Každý by takového člověkaodeslal do patřičných míst, protože každý ví, že gravitaci uvedenýmzpůsobem nepřelstí. Jinými slovy, vaše znalost toho, jaké následky můžemít jednání, které se pokouší obejít fyzikální zákony, vám umožňujepřežít. Porušení fyzikálních zákonů má okamžitý, viditelný dopad. Zaneznalost následuje okamžitý trest.
U zákonů ekonomických je tomu jinak. Jejich porušení neníokamžitě viditelné, sankce přichází až s časovým odstupem. Navíc jde vekonomii o komplexní jevy, u nichž je třeba znát teorii, která námumožní identifikovat příčinu. Pokud si například jako Ségol?ne Royalovámyslíte, že za špatný stav hospodářství může chamtivost kapitalistů anikoli předchozí chybné politiky, povede vás to k dalším chybnýmrozhodnutím. V moderních demokraciích, kde o hospodářsko-politickýchopatřeních rozhodují nepřímo lidé ve volbách, pak nastává ještě jedenproblém: i když nesprávná ekonomická politika má své náklady, ten, kdose rozhoduje (volič), je v případě negativního dopadu nenese v plnévýši a přenáší je na ostatní. Může si při vhazování lístku do urnydopřát tolik ignorance, kolik se mu zlíbí, nic ho to bezprostředně státnebude. Stejně tak politikovo špatné rozhodnutí ho jeho osobně nicnestojí, náklady nesou daňoví poplatníci. Demokratické rozhodování sevyznačuje přenášením nákladů vlastní neznalosti na druhé, které se můževymstít. Dobré úmysly politiků totiž dříve či později narazí naomezení, které jim kladou ekonomické zákonitosti. Jenže to už může býtpozdě. Nestálo by tedy za to si občas po večerech otevřít učebnicizákladů ekonomie?
